2 As 63/2017 — Nejvyšší správní soud

2 As 63/2017- 44 - text 2 As 63/2017 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. K., zastoupený Mgr. Liborem Valentou, advokátem, se sídlem Křížová 96/18, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 11. 2. 2015, č. j. 4029/2015-MZE-12151, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 3 A 43/2015 – 51, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 3 A 43/2015 – 51, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce je vlastníkem několika půdních bloků a domáhá se aktualizace evidence půdy, neboť je zde jako uživatel předmětných pozemků zapsána společnost Pravčická, a. s., a to na základě nájemních smluv uzavřených s předchozími vlastníky pozemků, proti jejichž platnosti žalobce brojí v soukromoprávním řízení. Napadeným rozhodnutím ministr zemědělství nevyhověl podle § 3g odst. 7 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, v rozhodném znění, námitce žalobce proti oznámení Ministerstva zemědělství, Krajské agentury pro zemědělství a venkov Zlínský kraj, pracoviště Vsetín, ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 63585/2014-MZE. Tímto oznámením nebyla provedena aktualizace evidence půdy týkající se půdních bloků (dílů půdních bloků) specifikovaných v oznámení zemědělské agentury. [2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Provedení všech navrhovaných důkazů zamítl pro nadbytečnost, což odůvodnil. K námitce nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti uvedl, že tvrzení, že dosud neuplynula výpovědní doba, a tvrzení, že nedošlo k okamžitému ukončení nájemních vztahů, nejsou ve vzájemném rozporu. Že byla podána výpověď, avšak dosud nedošlo k uplynutí výpovědní doby (u části nájemních smluv jednoleté a u části desetileté), vyplývá i ze správního spisu. Dále městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 26/2005 konstatoval, že správní orgán zkoumá pouze, který z podnikatelů půdu užívá a z jakého právního důvodu, aniž by jakkoli řešil či vyřešil soukromoprávní spor. Ve správním spise jsou obsaženy nájemní smlouvy mezi původními vlastníky pozemků a společností Pravčická, a. s., a výpovědi dané žalobcem dne 27. 8. 2013. Ze správního spisu nevyplývá, že by žalobce od předmětných smluv kdy odstoupil. Městský soud neshledal opodstatněným tvrzení uplatněné až v řízení o žalobě, že právní jednání výslovně označené jako „výpověď z nájmu zemědělských pozemků“ je třeba posuzovat jako odstoupení od smlouvy. Obsah předmětného právního jednání je zcela v souladu s jeho označením a takovýto závěr by vedl k velké právní nejistotě. Nadto, v předmětných výpovědích není uveden důvod dle § 679 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění. Nad rámec nutného odůvodnění městský soud konstatoval, že i kdyby předmětné jednání žalobce bylo možno posoudit jako odstoupení od smlouvy, žalobce neprokázal naplnění podmínek stanovených v § 679 odst. 3 občanského zákoníku, tj. vznik škody a předchozí písemnou výstrahu. Měl-li žalobce zato, že změna kultury půdy je v posuzované věci důvodem pro odstoupení od smlouvy, měl tak učinit, správní orgány nemohou jeho vůli domýšlet, dotvářet ani nahrazovat. K námitkám týkajícím se povinnosti vydat půdu, uvést ji do původního stavu, vydat bezdůvodné obohacení a nahradit škodu na předmětných i sousedních pozemcích městský soud konstatoval, že jde o otázky soukromoprávní, které správním orgánům ani soudům ve správním soudnictví nepřísluší řešit. Ohledně námitky, že s žalobcem měla být poté, co se stal vlastníkem dotčených pozemků, uzavřena nová nájemní smlouva, městský soud upozornil na § 680 odst. 2 občanského zákoníku, dle něhož dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [4] Stěžovatel předně namítá, že městský soud neprovedl žádný ze stěžovatelem navržených důkazů. K meritu věci stěžovatel uvádí, že městský soud měl povinnost dané právní jednání primárně posuzovat podle jeho obsahu a dle vůle účastníků právního vztahu. Byť se stěžovatel jako právní laik formálně nesprávně vyjádřil, projevil vůli předmětné nájemní vztahy ukončit neprodleně a od nájemních smluv odstoupit, nikoli podat výpověď. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem městského soudu, že i kdyby bylo možné posoudit předmětné právní jednání jako odstoupení od smlouvy, žalobce neprokázal naplnění podmínek dle § 679 odst. 3 občanského zákoníku. Stěžovatel v předmětném právním jednání označeném jako „Výpověď z nájmu zemědělských pozemků“ výslovně uvedl důvody pro odstoupení od smlouvy, zejména to, že nájemce bez souhlasu pronajímatele provedl změnu kultury pozemků, řádně neobhospodařoval předmětné pozemky, pozemky nehnojil a dopustil na pozemcích výskyt plevele a náletových dřevin. Uvedeným jednáním hrozí stěžovateli značná škoda, což bylo možné prokázat navrhovaným posudkem znalce. Nadto stěžovatel uvádí, že až budou pozemky v budoucnu stěžovateli vráceny, bude nucen nést značné náklady na orbu, podmítku, hnojení, postřik plevelů a odstraňování náletových dřevin. Pokud jde o předchozí písemnou výstrahu, lze za ni považovat „Výpověď z nájmu zemědělských pozemků“ či dopis bývalého právního zástupce stěžovatele ze dne 25. 11. 2013. Stěžovatel dále namítá, že předmětné nájemní smlouvy jsou pro neurčitost a neúplnost absolutně neplatné. Nastolené soukromoprávní otázky měly podle stěžovatele přímou souvislost s evidencí půdy a městský soud i žalovaný se jimi měli zabývat nebo řízení přerušit a vyčkat rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí sp. zn. 17 C 84/2015. Stěžovatel měl být vzhledem k neexistenci resp. zániku nájemních vztahů k půdě zapsán jako nový uživatel v evidenci půdy. Závěrem stěžovatel namítá, že městský soud a žalovaný hodnotili pouze to, co bylo uvedeno ve veřejném registru půdy, a nezohlednily, že předmětné pozemky byly pronajaty v celé výměře. Rovněž upozorňuje, že ačkoli byly pozemky pronajaty pouze společnosti Pravčická, a. s., a nikdo jiný nebyl tudíž oprávněn je užívat, ve veřejném registru půdy se jako uživatelé objevují i jiné subjekty. [5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že napadeným rozhodnutím bylo přezkoumáno pět oznámení Ministerstva zemědělství, Krajské agentury pro zemědělství a venkov Zlínský kraj, pracoviště Vsetín, přičemž pouze jediné bylo vyhodnoceno jako správné, neboť právní důvod užívání předmětných pozemků svědčil společnosti Pravčická, a. s., jakožto dosavadnímu uživateli, a námitce stěžovatele proto nebylo vyhověno. Městský soud se dle žalovaného posuzovanou věcí zabýval velmi pečlivě, a je proto třeba zásadně odmítnout tvrzení stěžovatele, že se žalovaný ani městský soud nezabývali platností nájemních smluv. Stěžovatel své tvrzení o vzniklé škodě nijak neprokázal, naopak požadoval po městském soudu vypracování znaleckého posudku, čemuž městský soud dle žalovaného zcela správně pro nadbytečnost navrhovaného důkazu nevyhověl. Stěžovatel nikdy od předmětných smluv neodstoupil. Nadto pro odstoupení nebyl dán zákonný důvod dle § 679 odst. 3 občanského zákoníku, žalovaný proto odstoupení od nájemních smluv posoudil jako neplatné právní jednání. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je proto přípustná. [7] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti. Stěžovatel podřadil důvody kasační stížnosti i pod § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., aniž by však uvedl, v čem daný stížní důvod spatřuje. V kasační stížnosti naopak brojí proti neprovedení navrhovaných důkazů. Nejvyšší správní soud proto podání vyhodnotil podle obsahu tak, že stěžovatel ve skutečnosti nebrojí proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, nýbrž proti nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní zákonná ustanovení je záležitostí právního hodnocení zdejšího soudu, a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému proj