4 Afs 157/2017 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 157/2017- 37 - text 4 Afs 157/2017 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, se sídlem nám. T. G. Masaryka 5555, Zlín, zast. JUDr. Karlem Zuskou, advokátem, se sídlem Radlická 3185/1, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2014, č. j. MSMT-33595/2013-5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2017, č. j. 8 Af 66/2015 – 51, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Předmětem sporu je právní otázka, zda žalobkyně podala žalobu proti rozhodnutí žalovaného opožděně. Z hlediska skutkového je mezi stranami nesporné, že žalobkyně nepodala žalobu v zákonné lhůtě dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí žalovaného (označeného v záhlaví) ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [2] Žalobkyně však má za to, že postačuje, a lhůta k podání žaloby je zachována, pokud žalobu podala později, a to ve lhůtě dvou měsíců počítané až ode dne publikace nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14 (publikován pod č. 177/2015 Sb. – dále jen „nález ÚS z června 2015“). Tímto nálezem Ústavní soud označil za protiústavní ustanovení zákona, které vylučovalo rozhodnutí žalovaného ze soudního přezkumu - tj. § 14e odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění účinném do 19. 2. 2015 (dále jen „rozpočtová pravidla“). Nález ÚS z června 2015 byl publikován ve Sbírce zákonů dne 23. 7. 2015 a žalobkyně podala žalobu dne 23. 9. 2015. [3] Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu odmítl pro opožděnost. Žalobkyně se domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného o snížení dotace. Žalovaný rozhodl o nevyplacení části dotace projektu Centrum polymerních systémů, reg. č. CZ.1.05/2.1.00/03.0111, v rámci Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace. Rozhodnutí bylo označeno jako oznámení o snížení dotace a bylo vydáno, mimo jiné, podle § 14e odst. 1 rozpočtových pravidel. Žalovaný ve svém rozhodnutí žalobkyni poučil, že podle § 14e odst. 4 rozpočtových pravidel se na jeho opatření nevztahují obecné předpisy o správním řízení a je vyloučeno jeho soudní přezkoumání. [4] V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu lze podle § 72 odst. 1 s. ř. s. žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Oznámení o snížení dotace bylo doručeno žalobkyni (dle jejího sdělení na č. l. 49 správního spisu) dne 1. 8. 2014, žalobu však podala u soudu až dne 23. 9. 2015, tedy zjevně po uplynutí dvouměsíční lhůty podle § 72 odst. 1 s. ř. s. [5] Žalobkyně již v žalobě tvrdila, že lhůta pro podání žaloby by měla být zachována z důvodu protiústavní výluky opatření ze soudního přezkumu podle § 14e rozpočtových pravidel. Odkázala na nález ÚS z června 2015. Dle žalobkyně musí být protiústavní stav napraven dodatečně, neboť zmeškání lhůty nelze prominout a lhůta jí uplynula dříve, než mohla být žaloba podána. Počátek běhu dvouměsíční lhůty k podání žaloby proti správnímu rozhodnutí proto žalobkyně odvíjí od vyhlášení nálezu ÚS z června 2015 ve Sbírce zákonů, tedy od 23. 7. 2015. V opačném případě by se dle žalobkyně jednalo o protiústavnost obdobnou té, jež byla shledána za rozpornou s ústavním pořádkem nálezem ÚS z června 2015. [6] Městský soud v napadeném usnesení žalobu odmítl jako opožděnou a argumentaci žalobkyně nepřisvědčil. Uvedl, že ač v době rozhodné pro včasné podání žaloby byla zákonem stanovena výluka ze soudního přezkumu a správní soudy podané žaloby odmítaly pro nepřípustnost, mohla přesto žalobkyně žalobu podat stejně tak, jako to učinil žalobce ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 A 200/2013, která po podání kasační stížnosti následně vyústila v předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 Ústavy a v deklaraci rozporu předmětné právní úpravy s ústavním pořádkem v nálezu ÚS z června 2015. [7] Městský soud dále uvedl, že žalobkyně mohla proti oznámení o snížení dotace též podat zásahovou žalobu dle § 82 a násl. s. ř. s. i v době platnosti a účinnosti výluky ze soudního přezkumu a před vyslovením protiústavnosti této výluky. [8] Uzavřel, že odmítnutí žaloby pro opožděnost není odepřením spravedlnosti a porušením práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť žalobkyně v rozhodnou dobu nebyla zbavena ochrany svých veřejných subjektivních práv soudní cestou. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla usnesení městského soudu kasační stížností z důvodu, jejž podřadila pod § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby. [10] Stěžovatelka spatřuje nezákonnost napadeného usnesení v tom, že městský soud nezohlednil vývoj judikatury k institutu opatření podle § 14e rozpočtových pravidel a zneužití tohoto institutu žalovaným, a rozhodl přepjatě formalisticky. Městský soud upřel stěžovatelce právo na přístup k soudu. [11] Stěžovatelka polemizuje s odůvodněním usnesení městského soudu, který podle ní pomíjí, že nemohla reálně předvídat, že má žalobu podat dříve, pokud tehdy zákon soudní přezkum zapovídal. Ústavní soud podle stěžovatelky nálezu z června 2015 přiznal „určité retroaktivní účinky“. Podle stěžovatelky soudní přezkum, dříve zákonem zapovídaný, musí být umožněn v zájmu napravení protiústavnosti § 14e odst. 4 rozpočtových pravidel dodatečně. V situaci, kdy zmeškání lhůty k podání žaloby nelze prominout a tato lhůta uplynula dříve, než mohla mít stěžovatelka coby příjemkyně dotace vědomost o tom, že jí zákon nebrání vyvolat správní žalobou soudní přezkum rozhodnutí ve věci snížení dotace, představuje nemožnost soudního přezkumu obdobu té, která byla shledána nálezem ÚS z června 2015 jako protiústavní. Odmítnutím žaloby pro údajnou opožděnost došlo k nepřiměřenému omezení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, což je v rozporu s příkazem šetřit podstatu základních práv vyjádřeným v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. [12] Stěžovatelka tvrdí, že v jejím případě je nutno zákonnou dikci (tj. dikci § 72 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s.) „výjimečně prolomit, resp. ji neaplikovat“ a umožnit soudní přezkum přímo z Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelky je třeba umožnit soudní přezkum rozhodnutí žalovaného „v dodatečné, resp. náhradní lhůtě, přiměřeného trvání“. Za takovou lhůtu považuje lhůtu, která je „analogicky dlouhá“ jako lhůta podle § 72 odst. 1 s. ř. s. a která počíná plynout ode dne vyhlášení nálezu ÚS z června 2015 ve Sbírce zákonů, „neboť až od tohoto okamžiku mohla ona dvouměsíční lhůta začít reálně (efektivně) plynout, když dříve zákon soudní přezkum nepřipouštěl“. Proto se stěžovatelka domnívá, že podala žalobu včas. [13] Stěžovatelka poukazuje i na to, že aby žalobu podala v zákonné lhůtě, musela by předvídat (kromě neústavnosti § 14e odst. 4 rozpočtových pravidel) také to, že navzdory tehdejší judikatuře rozhodnutí žalovaného není faktickým opatřením, nýbrž rozhodnutím v materiálním smyslu, že představuje bez dalšího již od okamžiku jeho vydání konečné meritorní rozhodnutí, že proti němu nelze podat žádný opravný prostředek a je tak nutno proti němu brojit přímo a bezodkladně správní žalobou. To vše v situaci, kdy Nejvyšší správní soud judikoval, že opatření podle § 14e rozpočtových pravidel je jen preventivním a dočasným nástrojem poskytovatele dotace při správě a kontrole poskytnuté dotace, které vyžaduje, aby na něj navazovalo řízení o porušení rozpočtové kázně, podléhající opravným prostředkům (již na úrovni správních orgánů) a soudnímu přezkumu. Stěžovatelka má za to, že uvedené předvídat nemohla. Usnesení městského soudu toto nezohledňuje a dále opomíjí fakt, že odmítnutá žaloba nesměřovala proti dočasnému a preventivnímu opatření podle § 14e rozpočtových pravidel, nýbrž proti zneužití tohoto institutu ke konečnému zkrácení dotace, a to za situace, kdy zákon soudní přezkum takového postupu neumožňoval. [14] Stěžovatelka považuje za nepřípadný názor městského soudu, že měla možnost podat zásahovou žalobu podle § 82 s. ř. s., neboť § 14e odst. 4 rozpočtových pravidel zapovídal jakýkoliv soudní přezkum, tedy i podání zásahové žaloby. Nadto se soudní judikatura ustálila na závěru, že opatření podle § 14e rozpočtových pravidel je rozhodnutím v materiálním smyslu. Zásahová žaloba, která má subsidiární charakter, by tak nebyla přípustná. [15] Stěžovatelka nakonec poukázal