5 As 131/2016 — Nejvyšší správní soud

5 As 131/2016- 37 - text 5 As 131/2016 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: SUEZ Využití zdrojů a. s. (dříve SITA CZ a. s.), se sídlem Španělská 10/1073, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 3 A 91/2013 – 106, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Žalobce podal kasační stížnost proti shora označenému rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2013, č. j. 607/510/13, 34142/ENV/13. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu České Budějovice (dále jen „ČIŽP“ nebo „inspekce“), ze dne 28. 3. 2013, č. j. ČIŽP/42/OOH/SR01/0713369.004/13/CMK, kterým inspekce uložila žalobci pokutu dle § 66 odst. 4 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“), za delikt nejpřísněji postižitelný ve výši 480 000 Kč. Žalobce se dopustil správních deliktů: dle § 66 odst. 3 písm. d) odpadového zákona porušením povinnosti uložené v § 20 písm. c), dále dle § 66 odst. 3 písm. e) zákona porušením povinnosti uložené v § 18 odst. 1 písm. c) a dle § 66 odst. 4 písm. a) zákona porušením povinnosti uložené v § 6 odst. 1 písm. b) zákona. Inspekce současně zastavila řízení v případě porušení povinnosti uložené v § 18 odst. 1 písm. j) a e) zákona o odpadech. V dané věci již městský soud jednou rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 20. 7. 2012, č. j. 8 Ca 28/2009 – 57, kterým zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nyní napadeným rozsudkem shledal městský soud žalobu žalobce nedůvodnou. Městský soud především neshledal namítanou nicotnost ani nesrozumitelnost správních rozhodnutí. Dále se vyslovil k námitce nesprávné aplikace zákona o odpadech ve znění zákona č. 314/2006 Sb., kterou shledal nedůvodnou, a k níž odkázal na svůj předcházející rozsudek vydaný v dané věci (č. j. 8 Ca 28/2009 ze dne 20. 7. 2012), ve kterém se touto námitkou dostatečně zabýval. Pokud jde o námitku nedostatečného vymezení skutků v oznámení o zahájení správního řízení, soud dospěl k závěru, že vymezení skutků, pro které bylo řízení zahájeno, bylo konkrétní a z oznámení bylo zřejmé, co bude předmětem řízení a o čem bude rozhodováno. K námitce, že inspekce neurčila v oznámení o zahájení řízení, ve které dny a jaké množství odpadu stěžovatel odstranil, poukázal městský soud na to, že všechny skutky měly povahu pokračujícího nebo trvajícího deliktu a nebylo proto praktické ani možné vymezit detailně všechny dílčí útoky jednotlivých skutků. Oznámení u každého skutku obsahovalo základní popis skutku, časové vymezení protiprávního jednání, případně i celkové množství odpadu, právní kvalifikaci a možné rozpětí sankce. O dostatečném vymezení skutků svědčí i to, že se k nim žalobce detailně vyjadřoval a v řízení se aktivně bránil. Nedůvodnou shledal městský soud rovněž námitku nedostatečného vymezení skutků ve výroku I. rozhodnutí inspekce a nepřisvědčil ani obecnému tvrzení žalobce, že skutky popsané ve výroku rozhodnutí inspekce se nestaly. Městský soud neshledal, že bylo na místě vést společné řízení proti žalobci a družstvu DITA, výrobní družstvo invalidů v Táboře (dále jen „družstvo DITA“) ohledně třetího skutku a nepřisvědčil rovněž námitce nezpůsobilosti důkazů – protokolů o kontrolním zjištění. V bodě 6. odůvodnění napadeného rozsudku se městský soud zabýval námitkou prekluze jednotlivých správních deliktů a dospěl k závěru, že k prekluzi nedošlo a námitka je proto nedůvodná. II. Kasační stížnost Žalobce (dále „stěžovatel“) v obsáhlé kasační stížnosti uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, jakož i neúplné zjištění skutkového stavu věci správním orgánem, pro které měl soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Předně stěžovatel setrvává na svém tvrzení, že pokuta byla uložena až po uplynutí prekluzivní lhůty podle § 67 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb. zákon o odpadech; namítá, že městský soud neaplikoval prekluzi na jednotlivé dílčí útoky vytýkaných skutků, ohledně prekludovaných dílčích skutků nezastavil řízení a uložil za ně vysokou pokutu, což je zásadní porušení práva na spravedlivý proces. K uvedenému stěžovatel odkázal na § 12 odst. 12 a § 11 odst. 1 písm. b), odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Pokud by se Nejvyšší správní soud přiklonil k výkladu, že „u pokračujícího správního deliktu a hromadného správního deliktu se jednotlivé dílčí útoky neprekludují a lze je tak stíhat do velmi hluboké minulosti“, pak stěžovatel namítá, že vytýkané správní delikty nespadají do kategorie pokračujícího správního deliktu nebo trvajícího správního deliktu, ale jedná se o vícečinný souběh stejnorodý. V další námitce stěžovatel nesouhlasil se závěrem městského soudu, který shledal kontrolní protokoly ze dne 5. 12. 2006, 8. 3. 2006 a 11. 4. 2007, zákonnými a způsobilými podklady rozhodnutí. Stěžovatel považuje za důležité, aby byl v protokole údaj o tom, dle jakého zákona byl protokol vyhotoven, aby bylo postaveno najisto, zda jsou splněny zákonné podmínky pro vyhotovení protokolu. Argumentaci městského soudu, že „když ČIŽP uvede v protokolu odvolání, tak se tím myslí námitky“, považuje stěžovatel za velmi překvapivou až benevolentní a odkazuje na jiné protokoly ČIŽP, ve kterých bylo poučení o námitkách běžně uváděno. Poučení o odvolání namísto poučení o námitkách pokládá stěžovatel za nesrozumitelné a má za to, že všechny protokoly vyhotovené ČIŽP před zahájením správního řízení jsou vyhotoveny v rozporu se zákonem a nezpůsobilé jako podklad pro rozhodnutí správního orgánu. S ohledem na uvedené mělo být řízení vůči stěžovateli zastaveno. Další námitkou stěžovatel brojí proti posouzení absence společného řízení a porušení zásady beneficium cohaesionis. Stěžovatel trvá na tom, že ohledně skutku uvedeného pod bodem 3. prvostupňového rozhodnutí mělo být vedeno společné řízení proti stěžovateli a družstvu DITA. Stěžovatel tvrdí, že družstvu DITA byla za stejný správní delikt jako stěžovateli uložena pokuta ve výši 80 000 Kč. Stěžovatel namítl, že městský soud k tíži stěžovatele i družstva DITA rezignoval na posouzení spolupachatelství ve správně deliktním řízení, přestože z popisu skutků je zřetelná pevná spojitost. Ve čtvrté námitce stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu o prokázání nabytí vlastnického práva k odpadu – obrazovkám – předaným stěžovateli družstvem DITA. Stěžovatel nezpochybňoval předání obrazovek, ale nabytí vlastnického práva k obrazovkám do poloviny měsíce listopadu 2006, tedy do doby provádění rozboru zkušební laboratoří ANECLAB s. r. o. Obrazovky převzal od družstva DITA ke zkoumání s tím, že po zkoumání se zachová dle zákona o odpadech a dle ústní dohody uzavřené s družstvem DITA. Poté, co laboratoř potvrdila, že obrazovky vyhovují ve všech ukazatelích, převzal je stěžovatel v prosinci 2006 do vlastnictví. Dohoda o tom, že teprve následně po převzetí odpadu se strany dohodnou na nabytí vlastnického práva k odpadu anebo na jiném postupu, neodporovala zákonu. Obrazovky byly předávány na základě samostatných objednávek, přičemž podrobnosti byly dohodnuty ústně. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že ani ČIŽP nebyla schopna určit zařazení obrazovek a musel být učiněn dotaz na Ministerstvo životního prostředí. ČIŽP postupovala vůči stěžovateli zcela účelově, aniž by zjišťovala, kdo je vlastníkem obrazovek a kdy došlo k převodu vlastnického práva. Stěžovatel nesouhlasí rovněž s vypořádáním námitky nesprávné aplikace zákona o odpadech ve znění zákona č. 314/2006 Sb. na skutky, které měly být spáchány před účinností této novely, dále námitky nedostatečného vymezení skutků v oznámení o zahájení správního řízení a námitky neurčitého vymezení skutků v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Stěžovatel opakuje svou žalobní argumentaci a namítá, že správní orgán prvního stupně “ve výroku obvinění i ve výroku svého rozhodnutí nebere v úvahu novelizace zákona o odpadech, nebere v úvahu povinnost uvést všechny skutky – dílčí útoky“, čímž došlo k zásadnímu porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel stejně jako v žalobě namítá nicotnost rozhodnutí žalovaného. Zástupci stěžovatele bylo doručeno rozhodnutí žalovaného „v listinné-papírové“ podobě prostřednictvím pošty spolu s ověřovací doložkou konverze do dokumentu v listinné podobě č