5 As 191/2016 — Nejvyšší správní soud

5 As 191/2016- 52 - text 5 As 191/2016 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: V. G., zastoupený Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem Lannova 16/13, České Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti: I) S. K., II) J. J., III) F. J., oba zastoupeni JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem Čéčova 689/11, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 2016, č. j. 10 A 32/2016 - 52, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal u Městského úřadu Český Krumlov (dále jen „správní orgán I. stupně“) dne 20. 10. 2014 žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení, kterou se domáhal odejmutí vlastnických práv k částem pozemků p. č. X, X, X v k.ú. Z. V., v obci P. V., ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení, potřebných pro vytvoření podmínek pro nezbytný přístup a příjezd k pozemkům p. č. X, X, které jsou ve vlastnictví stěžovatele. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 26. 2. 2015, č. j. MUCK 10053/2015, byla žádost stěžovatele zamítnuta. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, na jehož základě žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 7. 2015, č. j. KUJCK 55060/2015/OREG, rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný předně konstatoval, že správní orgán I. stupně měl postupovat podle § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), a žádost stěžovatele zamítnout, neboť v daném případě nemá opodstatnění aplikace § 170 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánovaní a stavebním řádu (stavební zákon), v relevantním znění (dále jen „stavební zákon“). Vyvlastnění totiž nelze připustit tehdy, lze-li jeho účelu dosáhnout jiným způsobem, v dané věci právním režimem nezbytné cesty ve smyslu § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Namítané procesní vady a nesprávnost závěrů správního orgánu I. stupně jsou proto bez významu. Žalovaný zavázal správní orgán I. stupně, aby v novém projednání nejprve posoudil splnění podmínky pro vyvlastnění uvedené v § 3 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), v relevantním znění (dále jen „zákon o vyvlastnění“), tj. aby posoudil, zda je vyvlastnění v konkrétní věci s přihlédnutím k deklarovanému účelu přípustné. [2] Rozhodnutím správního orgán I. stupně ze dne 24. 9. 2015, č. j. MUCK 47975/2015, byla žádost stěžovatele opětovně zamítnuta. Správní orgán I. stupně postupoval v souladu se závazným právním názorem žalovaného, nadto uvedl, že existují další dva důvody pro nevyhovění žádosti; v řízení nebyl prokázán veřejný zájem a vyvlastnění není navrženo v nezbytném rozsahu. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, na jehož základě žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 1. 2016, č. j. KUJCK 1916/2016, částečně změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že ve výrokové části vypustil text „s následnou výstavbou nové příjezdové komunikace do lokality nové bytové výstavby na pozemku p. č. X“ a ve zbytku jej potvrdil. Žalovaný opětovně konstatoval, že s účinností občanského zákoníku od 1. 1. 2014 ztratila aplikace účelu vyvlastnění podle § 170 odst. 2 stavebního zákona opodstatnění přinejmenším v případech, v nichž je požadován přístup na pozemek pro nedostatečné napojení na veřejnou cestu, což odpovídá nyní projednávané věci. Situaci lze totiž řešit pomocí institutu nezbytné cesty podle § 1029 a násl. občanského zákoníku. Nadto stěžovatel nepředložil listiny prokazující splnění podmínek § 5 odst. 2 zákona o vyvlastnění, konkrétně návrh na uzavření smlouvy s vyvlastňovanými. Dále žalovaný konstatoval, že správní orgán I. stupně nadbytečně (§ 51 odst. 3 správního řádu) zkoumal podmínku existence veřejného zájmu a nezbytnosti rozsahu vyvlastnění. Tento nesprávný postup však neměl dopad na zákonnost a správnost výroku rozhodnutí a předmětné posouzení bylo správné. [3] Proti napadenému rozhodnutí brojil stěžovatel žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 20. 7. 2016, č. j. 10 A 32/2016 - 52, jako nedůvodnou zamítl. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení [4] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [5] Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že v době nabytí předmětných pozemků k nim neměl zajištěn přístup. Dokument ze dne 20. 5. 2002, č. j. RF - 72-38/02-1807/02, vydaný Okresním úřadem v Českém Krumlově, je dostatečným důvodem prokazujícím vůli vlastníka pozemku p. č. X v k. ú. Z. V. umožnit přístup k předmětným pozemkům, neboť v čl. VI. odst. 2 nájemní smlouvy č. 21/01 je nájemci uložena povinnost umožnit průchod a průjezd také jiným osobám než rekreantům, kteří jsou ubytováni v zařízení nájemce. Hranici mezi pozemkem stěžovatele a pozemkem p. č. X v k. ú. Z. V. tvořil pás vzrostlých keřů přerušený jen v místě vstupu na pozemek stěžovatele. Teprve v roce 2005 došlo k vysázení keřů také do proluky a znemožnění přístupu stěžovatele k jeho pozemkům. Krajský soud nesprávně vycházel pouze z kupní smlouvy na předmětné pozemky. [6] Dále stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem v tom, že neprokázal veřejný zájem na vyvlastnění. Platný územní plán obce P. V. navrhuje komunikaci pro obsluhu území, kde je pozemek stěžovatele a dalších vlastníků. Zájem stěžovatele na realizaci a naplnění cíle územního plánování nemůže být považován za soukromý zájem ani tehdy, pokud vlastníci ostatních pozemků v území mají ke svým nemovitostem již zajištěn přístup. Komunikací, která má být dle platného územního plánu realizována na části vyvlastňovaných pozemků, se předpokládá zpřístupnění a zainvestování celé předmětné funkční plochy, což je podle stěžovatele ve veřejném zájmu. To, aby stěžovatel na svých pozemcích hospodařil, např. kosil trávu, je zájmem také ostatních vlastníků, tedy zájmem veřejným. Obecným zájmem může být také zájem zcela konkrétních osob na přístup k jejich pozemku. [7] Nesprávné je dle názoru stěžovatele rovněž posouzení otázky, zda lze přístup k pozemku zajistit jinak, ať již využitím institutu nezbytné cesty nebo jiného závazku. Podle stěžovatele závazek k zajištění přístupu k pozemku jeho sousedé odmítli. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014, č. j. 5 As 140/2012 - 22 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), stěžovatel uvedl, že není třeba využít institutu nezbytné cesty, ale je možné domáhat se rovnou přístupu k pozemku dle § 170 odst. 2 stavebního zákona, zejména v případě, v němž přístup k pozemku řeší závazný územní plán obce. Instituty nezbytné cesty a vyvlastnění stojí vedle sebe. [8] Stěžovatel dále namítl nesprávnost posouzení splnění podmínek § 5 zákona o vyvlastnění. Stěžovatel osobám zúčastněným na řízení nedoručil kupní smlouvu, nicméně jim doručil písemnosti, které lze považovat za návrh na uzavření kupní smlouvy s veškerými náležitostmi podstatnými pro uzavření kupní smlouvy (uvedl důvod a účel vyvlastnění, kupní cenu a přiložil geometrický plán). Zaslal několik vysvětlujících dopisů seznamujících s jeho záměrem, výzvu k uzavření kupní smlouvy s návrhem kupní ceny, znalecký posudek, informaci o účelu vyvlastnění a konkrétním záměru a upozornění, že pokud nebude do 90 dnů po doručení návrhu vzájemnou dohodou dosaženo uzavření smlouvy o získání potřebných práv k pozemkům pro uskutečnění popsaného účelu, bude nucen požádat o zahájení vyvlastňovacího řízení. Za uvedených okolností je trvání krajského soudu na splnění podmínky doručení návrhu kupní smlouvy přehnaným formalismem. [9] Krajský soud podle stěžovatele pominul deklarovaný nezájem obce P. V. na realizaci obslužné komunikace. Obec neuplatnila předkupní právo podle § 101 odst. 1 stavebního zákona, čímž nepřímo umožnila oddělení části pozemku v místě trasy určené pro veřejně prospěšnou stavbu a následný prodej pouze jednomu vlastníku pozemků v řešeném území. Tím došlo k zásadnímu narušení proporcionality na úkor stěžovatele. Stěžovatel je připraven případně vybudovanou komunikaci včetně pozemku bezúplatně převést do vlastnictví obce. Zájmem stěžovatele není vlastnit komunikaci a pozemek pod ní, ale zajistit nezbytný přístup a příjezd ke svým pozemkům. Pokud by obec dodržovala platný územní plán, nemusel by stě