5 As 236/2016 — Nejvyšší správní soud

5 As 236/2016- 104 - text 5 As 236/2016 - 112 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: Ing. J. M., zastoupený Mgr. Petrou Bielinovou, advokátkou se sídlem Chalupkova 1367/1, Praha 4, proti žalované: Jablonecká energetická a.s., se sídlem Liberecká 4191/120, Jablonec nad Nisou, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, Liberec, za účasti: Komerční banka, a.s., se sídlem Na Příkopě 33, Praha 1, v řízení o kasačních stížnostech žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 9. 2016, č. j. 59 A 6/2016 - 146, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. 9. 2016, č. j. 59 A 6/2016 - 156, t a k t o : I. Kasační stížnost žalobce s e z a m í t á . II. Kasační stížnost žalované s e z a m í t á . III. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. IV. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Dne 1. 9. 2015 podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) žádost o poskytnutí informací, které jsou obsahem smlouvy o směnečném programu (dále jen „smlouva“) uzavřené mezi žalovanou (dále jen „stěžovatelka“) a osobou zúčastněnou na řízení, dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v relevantním znění (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). [2] Stěžovatelka vydala rozhodnutí ze dne 16. 9. 2015 o poskytnutí smlouvy stěžovateli, ale většina jejího textu byla „poskytnuta“ v podobě bílého papíru, a to mimo úvodních ustanovení smlouvy a článku 19.11, podle něhož je obsah smlouvy důvěrný. Stěžovatel podal proti tomuto postupu odvolání a dozorčí rada stěžovatelky rozhodnutím ze dne 16. 10. 2015 rozhodnutí stěžovatelky ze dne 16. 9. 2015 zrušila pro nepřezkoumatelnost a věc vrátila stěžovatelce k novému projednání. [3] Stěžovatelka následně rozhodnutím ze dne 18. 11. 2015 rozhodla o žádosti stěžovatele tak, že se jí vyhovuje v rozsahu informací, které jsou obsahem smlouvy a jsou uvedeny na str. 1 – 2 a článku 19.11 na str. 18 a str. 19 a 24. Stěžovatelka nevyhověla žádosti stěžovatele o poskytnutí informací, které jsou obsahem smlouvy od str. 2 do str. 20 a v tomto rozsahu poskytnutí informací odmítla. Jako důvod odmítnutí poskytnutí informací s odkazem na usnesení představenstva stěžovatelky ze dne 25. 4. 2014, č. USN/8/13/2014, jímž bylo rozhodnuto o tom, že smlouva podléhá obchodnímu tajemství, uvedla, že daná větší část smlouvy představuje obchodní tajemství. Z uvedeného důvodu nelze podle § 9 zákona o svobodném přístupu k informacím v této části vlastní obsah smlouvy poskytnout. Stěžovateli tedy byly poskytnuty informace jen v rozsahu neporušujícím obchodní tajemství a dále mu byl poskytnut čl. 19.11 smlouvy, podle něhož je obsah smlouvy důvěrný. Stěžovatelka poukázala rovněž na to, že Komerční banka, a.s. (dále jen „osoba zúčastněná na řízení“), je povinna dodržovat také bankovní tajemství. [4] Následně podané odvolání stěžovatele proti rozhodnutí stěžovatelky ze dne 18. 11. 2015 dozorčí rada stěžovatelky rozhodnutím ze dne 14. 12. 2015 zamítla a rozhodnutí stěžovatelky potvrdila. Dozorčí rada stěžovatelky ve svém rozhodnutí mimo závěr, že dle usnesení představenstva stěžovatelky smlouva podléhá obchodnímu tajemství, také uvedla, že smlouva obsahuje zranitelné informace týkající se investic do soustavy zásobování tepelnou energií a způsobu jejich financování, které jsou konkurenčně významné. [5] Stěžovatel proti rozhodnutí dozorčí rady stěžovatelky brojil žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“). [6] Krajský soud v napadeném rozsudku dovodil, že stěžovatelka splňuje definiční znaky povinného subjektu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, jak vyplývají z relevantní judikatury [viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 [N 10/44 SbNU 129 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 8 As 57/2006 - 67, publ. pod č. 1688/2008 Sb. NSS, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 9 As 60/2012 - 62, ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 As 137/2012 - 52, či ze dne 10. 10. 2013, č. j. 9 As 79/2013 - 24 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz)]. [7] Dále krajský soud dospěl k závěru, že informace obsažené ve smlouvě, jejichž povahou stěžovatelka zdůvodnila neposkytnutí převážné části obsahu smlouvy, nejsou obchodním tajemstvím, ke kterému vykonává právo stěžovatelka, neboť nesplňují kritérium běžné nedostupnosti v obchodních kruzích ve smyslu § 504 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v relevantním znění (dále jen „občanský zákoník“). Podle krajského soudu ovšem nelze vyloučit, že se může jednat o obchodní tajemství, k němuž vykonává právo osoba zúčastněná na řízení. To však nebylo zjišťováno. S ohledem na to, že pojmy obchodní tajemství a důvěrné informace nelze ztotožňovat, neobstojí dle názoru krajského soudu závěr stěžovatelky, že uvedené informace nebylo možné poskytnout, neboť strany smlouvy označily obsah smlouvy v čl. 19.11 smlouvy za důvěrný. [8] Krajský soud dále uvedl, že bankovní tajemství nemůže být důvodem pro odepření poskytnutí informace dle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť povinnost zachovávat mlčenlivost o těchto skutečnostech stíhá banku (osobu zúčastněnou na řízení), a nikoli stěžovatelku. Námitku, že stěžovateli měly být poskytnuty informace už jen z toho důvodu, že je zastupitelem města, které je stoprocentním akcionářem stěžovatelky, považoval krajský soud za opožděně uplatněnou, a proto se jí nezabýval. Vzhledem k tomu, že předmětem přezkumu bylo poskytnutí informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím, nezabýval se krajský soud existencí rozhodnutí stěžovatelky, jež se mělo týkat vyřízení žádostí stěžovatele ve smyslu zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v relevantním znění (dále jen „zákon o obcích“). [9] Krajský soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že odmítnutí poskytnutí informací stěžovatelkou bylo vydáno v rozporu s § 9 odst. 1 a § 19 zákona o svobodném přístupu k informacím, a proto podle § 78 odst. 1 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zrušil rozhodnutí dozorčí rady stěžovatelky ze dne 14. 12. 2015 a v souladu s § 78 odst. 3 s. ř. s. přistoupil ke zrušení rozhodnutí stěžovatelky ze dne 18. 11. 2015, neboť spočívalo na stejných nezákonných důvodech. Krajský soud dále konstatoval, že vzhledem k tomu, že nelze vyloučit, že část požadovaných informací je obchodním tajemstvím, ke kterému vykonává právo osoba zúčastněná na řízení, a tato skutečnost nebyla v řízení o žádosti stěžovatele posuzována, nebyly splněny podmínky pro postup dle § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. II. Podstatný obsah kasační stížnosti stěžovatele [10] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [11] Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nerozhodl o všech jeho návrzích, zejména se nezabýval jeho návrhem, aby stěžovatelce byla ve smyslu § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím uložena povinnost poskytnout stěžovateli požadované informace, ač pro to byly splněny podmínky. [12] Stěžovatel konstatoval, že krajský soud dospěl k závěru, že smlouva neobsahuje obchodní tajemství v celém svém rozsahu. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel za nepřiléhavý odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010 - 86, publ. pod č. 2128/2010 Sb. NSS. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/2003 - 73, publ. pod č. 1469/2008 Sb. NSS, stěžovatel uvedl, že správní soud má nařídit poskytnutí informace v případě, že je správní rozhodnutí věcně přezkoumatelné a obsahuje důvody pro odmítnutí poskytnutí informace. Stěžovatel rovněž poukázal na překonání závěru, že k informačnímu příkazu nelze přistoupit, pokud je správní rozhodnutí nepřezkoumatelné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2014, č. j. 6 As 140/2013 - 155). Stěžovatel předložil krajskému všechny potřebné dokumenty, na základě kterých bylo možno rozhodnout, zda je stěžovatelka povinna poskytnout informace; krajský soud tedy nemusel aktivně vyhledávat důvody, pro které je třeba požadované informace chránit. Postup podle § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím byl proto na místě. [13] Stěžovatel rovněž uvedl, že krajský soud zřejmě předpokládal, že stěžovatelka bude respektovat pravomocný rozsudek krajského soudu. To se ovšem nestalo a stěžovatelka se všemi možnými způsoby snaží pozdržet poskytnutí požadovaných informací. Stěžovatelka poté, co oznámila stěžovateli, že si v dané věci zvolila svého právního zástupce, přeruš