6 As 32/2017 — Nejvyšší správní soud

6 As 32/2017- 38 - text  6 As 32/2017 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Ing. P. R., zastoupen Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, 160 00 Praha 6, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 1. 2011, č. j. 1/11/RSŘVPO/Dou, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2016, č. j. 6 A 24/2013 – 51, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2016, č. j. 6 A 24/2013 – 51, se zrušuje. II. Rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny, Krajské pobočky pro Středočeský kraj, ze dne 5. 1. 2011, č. j. 1/11/RSŘVPO/Dou, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení celkem 2.000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Tomáši Markovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce dopisem ze dne 1. 11. 2010 požádal žalovanou o poskytnutí informace o všech výkonech včetně kódu diagnózy, které byly provedeny jeho zesnulému otci za období listopad 2009 – květen 2010, a následně vykázány a účtovány žalované k proplacení. Dopisem ze dne 13. 11. 2010 oznámila žalovaná Všeobecná zdravotní pojišťovna, Krajská pobočka pro Středočeský kraj, žalobci, že uvedené informace není oprávněna poskytnout, jelikož právo na zaslání přehledu vykázané zdravotní péče dle ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), má pouze pojištěnec osobně, nikoliv již pozůstalí. [2] Proti uvedenému sdělení se žalobce bránil písemností ze dne 9. 12. 2010, označenou jako odvolání dle § 16 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“). Uvedl, že jako nejbližší příbuzný a osoba blízká má na požadované informace právo a není dán žádný důvod k jejich utajování. Postupem žalované bylo nepřípustně zasaženo do jeho práva na informace, do práva na posmrtnou ochranu zemřelého a do práva na ochranu zdraví. Toto odvolání žalobce vyřídila stejná krajská pobočka žalované přípisem ze dne 5. 1. 2011, č. j. 1/11/RSŘVPO/Dou. Uvedla, že nepostupovala podle informačního zákona, jelikož z původní žádosti nebylo zřejmé, že se žalobce domáhá informací podle tohoto zákona. Dále zdůraznila, že požadovaná informace představuje citlivé osobní údaje žalobcova otce, které podléhají režimu zákona o ochraně osobních údajů. Žalovaná musí postupovat na základě zákona a v jeho mezích. Smyslem ustanovení § 43 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění je, aby měl pojištěnec možnost zkontrolovat, zda mu vykázaná zdravotní péče byla skutečně poskytnuta. Tuto možnost má tudíž jenom pojištěnec osobně. Je možné se setkat s argumentací, že pokud je pozůstalému zákonem umožněn přístup ke zdravotnické dokumentaci zemřelých, mají právo taktéž na údaje z osobního účtu pojištěnce. Poskytnutí informací ze zdravotnické dokumentace jiným osobám však pacient může dle zákona ještě za svého života zakázat. U informací z osobního účtu však taková možnost dána není a v případě jejich poskytnutí by docházelo k obcházení zákonných omezení ve vztahu ke zdravotnické dokumentaci. [3] Proti postupu žalované brojil žalobce žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5. Po postoupení věcně příslušnému Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), tento soud žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 30. 12. 2016, č. j. 6 A 24/2013 – 51 (dále jen „napadený rozsudek“). Úvodem zdůraznil, že sdělení žalované (dopis, přípis), jímž projednala odvolání žalobce proti neposkytnutí informace, považuje za rozhodnutí v materiálním smyslu, naplňující definici rozhodnutí podle ust. § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Tímto přípisem žalovaná reálně odmítla žádost žalobce o poskytnutí informace, což je postup, který zasahuje do právní sféry žalobce. [4] Nadřízený orgán ve smyslu § 16 odst. 2 informačního zákona není v případě žalované ustaven, neboť jako zdravotní pojišťovna plní své úkoly sama, aniž by takový nadřízený orgán měla [ustanovení § 1 a § 12 a násl. zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně (dále jen „zákon o VZP“)]. Proto o odvolání proti rozhodnutí, jímž požadované informace odmítla poskytnout, musí řešit opětovně žalovaná, a to v souladu se svými vnitřními předpisy (tedy stanovení funkční příslušnosti je ponecháno na žalované, neboť ona sama je nositelem tohoto oprávnění). Z procesního hlediska byl tudíž postup žalované odpovídající. [5] Pokud jde o věcné posouzení, ust. § 43 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění městský soud chápe jako speciální normu vůči informačnímu zákonu, přičemž žalovaná je zároveň vázána povinností mlčenlivosti podle ust. § 24 odst. 2 zákona o VZP, což představuje rovněž speciální normu vůči obecnému postupu podle zákona o informacích. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010 – 91, je přitom v zásadě možné, aby zvláštní zákon stanovil speciální důvod pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Výčet důvodů pro odmítnutí žádosti uvedený v zákoně o svobodném přístupu k informacím proto není vyčerpávající, ale je možné, že bude rozšířen jiným zvláštním zákonem. [6] V daném případě ustanovení § 43 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění upravuje poskytnutí příslušných informací pouze pojištěnci, nikoliv jiným osobám. Pokud by žalovaná tyto informace jiné osobě (bez ohledu na to, zda se jedná o osobu blízkou) poskytla, porušila by povinnost mlčenlivosti podle zákona o VZP, a postupovala by tak v rozporu s právem. Pokud by požadované informace byly potřebné pro případná jiná právní řízení, musí se postupovat podle příslušných procesních předpisů v těchto konkrétních jiných řízeních. Samotné poskytnutí těchto informací však současný právní řád neumožňuje, a to ani osobě blízké či dědici podle definice práva občanského. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. V prvé řadě namítl, že o jeho žalobě městský soud rozhodl bez nařízení jednání, kdy navíc stěžovatel nebyl o tomto důsledku v rozporu s § 51 odst. 1 s. ř. s. poučen. [8] Dále namítl porušení svých základních práv na informace, na rovné zacházení, spravedlivý proces, jinou právní ochranu a legitimní očekávání, že žalovaná bude jednat v souladu se zákonem. Napadená rozhodnutí žalované jsou v rozporu s informačním zákonem, čl. 17 Listiny základních práv a svobod, nemají oporu ve spisech a jsou rovněž nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodu. Městský soud se řádně nezabýval všemi tvrzeními a důkazními návrhy stěžovatele. [9] Dle judikatury nejvyšších soudů platí, že i přípis povinného subjektu je ve smyslu informačního zákona považován za rozhodnutí bez ohledu na jeho formální označení, jelikož jím povinný subjekt rozhodl a tím žádost o informace vyřídil. [10] Stěžovatel se domnívá, že žalovaná je povinna požadované informace poskytnout a napadené rozhodnutí je nezákonné a nicotné, jelikož žalovaná o odvolání rozhodla sama a nepředložila jej v rozporu s § 16 odst. 2 informačního zákona svému nadřízenému orgánu. [11] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítá námitky nepřezkoumatelnosti napadených sdělení, jelikož obě sdělení obsahují dostatečné vylíčení skutkových a právních okolností, na jejichž základě byla vydána. [12] Ohledně věcného posouzení se žalovaná ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku. Nad jeho rámec dodává, že na poskytování informací jako je výpis z osobního účtu pojištěnce se vztahuje i omezení stanovené v § 8a informačního zákona ve spojení s § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Podle těchto ustanovení je možné zpracovávat citlivé osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny. Účelem vedení osobního účtu pojištěnce dle § 43 zákona o veřejném zdravotním pojištění je kontrola, zda vykázaná zdravotní péče byla pojištěnci skutečně poskytnuta. III. Posouzení kasační stížnosti [13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a důvodů. [14] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,