8 Afs 116/2016 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 116/2016- 37 - text 8 Afs 116/2016-37 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: JiNo, s. r. o., se sídlem Zámecká 17, Pardubice, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 874/46, Brno, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 2. 2016, čj. 11415/2016-90000-304.4, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 25. 4. 2016, čj. 52 Af 14/2016-47, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Celní úřad pro Pardubický kraj rozhodnutím ze dne 12. 10. 2015, čj. 46633-2/2015-590000-11, zastavil řízení ve věci uplatněného nároku žalobkyně na osvobození od daně z lihu podle § 72 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že neshledal žádné nové relevantní důvody, které by žalobkyně neuvedla již v předchozím řízení o nároku na osvobození od daně z lihu (rozhodnutí Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 29. 8. 2013, čj. 40732/2013-590000-11). Shora uvedeným rozhodnutím žalovaného byl výrok rozhodnutí prvostupňového změněn tak, že se nárok na osvobození od daně z lihu nepřiznává. Žalovaný v rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobkyně uplatnila novou námitku, podle níž by pro ni neosvobození od daně mohlo mít likvidační účinky; tuto námitku však důvodnou neshledal a proto rozhodl způsobem výše uvedeným. [2] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, který její žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Podle něj nelze daň doměřenou celními orgány považovat za sankci trestní povahy, jak namítla žalobkyně v žalobě. Odkaz žalobkyně na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (čj. 4 Afs 210/2014-57) v této otázce nepovažoval krajský soud za přiléhavý, neboť toto usnesení se zabývalo povahou penále dle ustanovení § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) a nikoli daní samotnou, jak tomu bylo v posuzovaném případě; námitku likvidačního účinku při neosvobození žalobkyně od daně z lihu proto důvodnou neshledal. Nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky týkající se možného „rdousícího efektu“ daně z lihu. II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [4] Stěžovatelka namítla, že neosvobození od daně by pro ni mělo likvidační účinky. Poznamenala, že v projednávané věci jí byla daň vyměřena jako vlastníku areálu, neboť se nepodařilo zjistit jiného (skutečného) vlastníka lihového odpadu; daň vyměřenou tímto způsobem stěžovatelka vnímala jako sankci a domnívala se, že by pro ni proto mohla mít likvidační účinek. Stěžovatelka souhlasila s názorem žalovaného i krajského soudu, podle nějž obecně není daň sankcí, avšak podle ní se v projednávaném případě sankci velmi podobá; znovu odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, čj. 4 Afs 210/2014-57. Soudu vytkla, že se s argumenty uplatněnými ve vztahu k tomuto usnesení dostatečně nevypořádal. K ukládání likvidačních sankcí odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02. K povaze „rdousícího efektu“ daně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, z nějž vyvodila, že je při posuzování tohoto efektu vždy nutné zvažovat konkrétní skutkové okolnosti projednávané věci, což však správní orgány ani krajský soud neučinily. Dle jejího mínění není stěžejní, zda je či není likvidační účinek výslovně uveden jako jedna z podmínek pro osvobození od daně z lihu v § 71 zákona o spotřebních daních. [5] Stěžovatelka nesouhlasila s argumentací krajského soudu, podle níž se v případě spotřebních daní jedná „o daň vztahující se ke specifické skupině výrobků, přičemž podnikání s nimi podléhá zvláštnímu režimu, který je dotčeným daňovým subjektům předem znám“. Opětovně poukázala na to, že jí byla daň vyměřena jako vlastníku areálu, nikoli původci lihu. Nesouhlasila ani s argumentací krajského soudu týkající se převzetí odpovědnosti za stanovené množství lihu. [6] V další kasační námitce stěžovatelka uvedla, že si krajský soud protiřečí a též popírá závěry žalovaného, pokud argumentuje tím „že námitku likvidační výše daně z lihu lze připustit jedině v nalézacím řízení, nikoliv v řízení o uplatnění nároku na osvobození od daně z lihu“. Stěžovatelka připomněla, že právě kladné přijetí námitky o likvidační výši daně z lihu bylo důvodem, proč žalovaný změnil rozhodnutí orgánu prvostupňového. [7] V doplnění kasační stížnosti ze dne 30. 4. 2016 stěžovatelka namítala, že areál lihovaru na ni přešel oproštěn od závazků, neboť jej nabyla z dražby v rámci zpeněžení konkurzní podstaty. Podle ní zpeněžením (dražbou) zanikla práva jiných osob váznoucí na zpeněžovaném majetku. Uvedla, že pokud by již při získání objektu o daňových povinnostech váznoucích na věci věděla, o získání tohoto objektu by neusilovala. Podle stěžovatelky měl správce daně své pohledávky uplatnit vůči původnímu vlastníku – úpadci, a pokud tak neučinil, nemůže pro svou nečinnost nyní zatížit stěžovatelku jako nabyvatelku nemovitosti. Stěžovatelka poukázala též na to, že před celními orgány vykonávaly správu spotřební daně finanční úřady. Podle ní příslušný finanční úřad nevnímal existenci lihového odpadu při svých kontrolách v areálu lihovaru jako důvod zdanění, pročež stěžovatelka legitimně očekávala, že takto budou postupovat také noví správci daně. Stěžovatelka uvedla, že v řízení před správcem daně navrhla důkazy, z nichž plynulo, že lihový odpad se v areálu nacházel již dlouhou dobu, aniž by správce daně proti tomuto stavu jakkoliv postupoval. K doplnění připojila též čestná prohlášení dvou zaměstnanců. [8] Žalovaný ve vyjádření setrval na svých dosavadních stanoviscích a vyjádřil se k jednotlivým kasačním námitkám; uvedl, že argumenty uplatněné v kasační stížnosti nemohou na závěru vyplývajícím z jeho rozhodnutí nic změnit a navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [9] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích v rozsahu kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [10] Kasační stížnost není důvodná. III. A K námitce domnělé nesrozumitelnosti rozsudku krajského soudu [11] Nejvyšší správní soud se předně zabýval kasační námitkou, podle níž si krajský soud protiřečí a též popírá závěry žalovaného, pokud uvádí, že námitku likvidační výše daně z lihu lze připustit jedině v nalézacím řízení, nikoliv v řízení o uplatnění nároku. Nesrozumitelnost rozhodnutí by mohla být důvodem nepřezkoumatelnosti rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jež by sama o sobě postačovala k jeho zrušení; Nejvyšší správní soud proto zohlednil tuto námitku jako první. [12] Námitka není důvodná. [13] Ve své ustálené judikatuře mnohokráte Nejvyšší správní soud konstatoval, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o skutečnostech pro věc podstatných, respektive jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, publikováno ve Sb. NSS č. 133/2004). Nepřezkoumatelným je pak typicky takové rozhodnutí, z nějž nelze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení jeho rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat, nebo pokud z něj nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí, nebo pokud je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu či pokud jsou jeho výroky vnitřně rozporné nebo z nich nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/201325). [14] Krajský soud ve svém rozsudku uvedl „I kdyby bylo možno námitku »likvidační výše« (»rdousící efekt«) daně z lihu připustit, je zjevné, že se jedná o námitku, která měla být uplatněna v