1 As 110/2018 — Nejvyšší správní soud

1 As 110/2018- 37 - text pokračování 1 As 110/2018 - 42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: A. V., zastoupen JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: náměstkyně ministryně obrany pro řízení sekce správní, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí ředitelky odboru legislativního a analytického Ministerstva obrany ze dne 29. 5. 2014, č. j. 239-2/2014-1322, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, č. j. 10 Ad 15/2014  55, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, č. j. 10 Ad 15/2014  55, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Skutkové okolnosti této věci nejsou mezi stranami sporné. Žalobce je bývalým vojákem z povolání, který v 32 letech při vojenském výcviku utrpěl služební úraz. Úraz na žalobci zanechal trvalé následky – omezení pohyblivosti pravého ramenního kloubu, akromioklavikulární artrózu (skloubení klíční kosti a výběžku lopatky), a poruchu dynamiky krční páteře. Díky těmto trvalým následkům byl žalobce shledán fyzicky nezpůsobilý pro povolání vojáka. Z armády byl proto propuštěn. V posuzované věci jde o výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění žalobce v důsledku výše uvedeného služebního úrazu. [2] Žalobce se po úrazu obrátil na ředitelku Agentury pro právní zastupování Ministerstva obrany s žádostí o přiznání náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění v důsledku služebního úrazu podle § 119 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Požadoval 720.000 Kč. Ředitelka stěžovateli přiznala náhradu pouze ve výši 378.000 Kč. Z lékařského posudku vyplynulo, že bodové ohodnocení ztráty společenského uplatnění odpovídá 1.575 bodům podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (vyhláška), tedy odškodnění ve výši 189.000 Kč. Ředitelka však s přihlédnutím k individuálním okolnostem odškodnění zvýšila na dvojnásobek (podle § 7 odst. 3 vyhlášky lze ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle vyhlášky přiměřeně zvýšit). [3] Žalobce s takovouto výší odškodnění nesouhlasil a proti rozhodnutí ředitelky se odvolal. Ředitelka odboru legislativního a analytického Ministerstva obrany však odvolání v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla. [4] Žalobce rozhodnutí o odvolání napadl žalobou u Městského soudu v Praze. V žalobě uvedl argumenty, proč je odškodnění nepřiměřeně nízké. Jeden z těchto argumentů byl, že výše odškodnění ignoruje jeho nadprůměrné sportovní aktivity před úrazem a nutnost jejich omezení v důsledku úrazu. [5] Městský soud žalobu zamítl. Vypořádal v ní všechny žalobcem uváděné námitky, které vzhledem k obsahu kasační stížnosti není třeba rekapitulovat. K argumentu o žalobcových nadprůměrných sportovních aktivitách před úrazem soud uvedl následující: Na výše uvedeném [tj. na tom, že dvojnásobek hodnoty bodového ohodnocení, který byl žalobci žalovanou přiznán, je v jeho případě přiměřený – pozn. NSS] nemůže nic změnit ani skutečnost, že se žalobce před úrazem věnoval sportovním aktivitám. Z důkazů provedených ve správním řízení vyplývá, že žalobce rozhodně nebyl vrcholovým sportovcem; věnoval se sportu v rámci služebního výcviku a jinak v zásadě rekreačně. Tak například ve vyjádření Plaveckého klubu KAROSA Vysoké Mýto, které žalobce předložil, se uvádí, že se žalobce „účastňoval jak soutěží tak i závodů v plavání. Sice nevyhrával, ale byl aktivním sportovcem od základní školy do roku 2005, kdy se mu stal pracovní úraz, … který mu nedovoluje dále se věnovat plavání a radosti ze sportu“. Ve vyjádření M. K., které žalobce předložil, se uvádí, že se žalobce s autorem vyjádření „v letech 2002 až 2005 nepravidelně, a to s frekvencí zhruba 2 x týdně scházel trénovat a cvičit základy sebeobrany v rámci zvyšování tělesné kondice“. Ze svědeckých výpovědí, které byly provedeny k návrhu žalobce, dále vyplynulo, že žalobce chodil „pravidelně do posilovny na úrovni amatérů“ a dále „neorganizovaně běhat, jezdit na kole a hrát tenis“ (výpověď Bc. R. A., MBA); v zásadě totéž vyplynulo z dalších provedených výslechů. Jakkoliv tedy žalobce zřejmě byl oproti obecné populaci nadprůměrně fyzicky aktivní, což lze ostatně v případě vojáka očekávat, nevěnoval se sportu profesionálně, natož pak na vrcholové úrovni. Jen přetržení profesionální sportovní kariéry by však mohlo být důvodem pro zvýšení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění na více než dvojnásobek hodnoty bodového ohodnocení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 453/2010, na něž bylo odkázáno výše). II. Kasační stížnost a vyjádření k ní [6] Rozsudek městského soudu žalobce (stěžovatel) napadl kasační stížností. V ní uvádí jedinou kasační námitku. Nesouhlasí s právním názorem městského soudu, že „[j]en přetržení profesionální sportovní kariéry by však mohlo být důvodem pro zvýšení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění na více než dvojnásobek hodnoty bodového ohodnocení.“ Tento právní názor nemá oporu v platném právu a odporuje principu plného odškodnění za utrpěnou újmu. Názor odporuje i rozsáhlé judikatuře Nejvyššího soudu, která přiznává odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši odpovídající více než dvojnásobku hodnoty bodového ohodnocení, stanoveného lékařským či znaleckým posudkem, i v případech, kdy rozhodně o žádné přetržení profesionální sportovní kariéry nešlo. Stěžovatel uvádí čtyři rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých poškození, ač pouze rekreačně sportující, dostali troj-, čtyř-, pěti-, resp. šestinásobek základního odškodnění vyplývajícího z posudku. [7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla kasační stížnost zamítnout. Uvedla, že stěžovatel citovanou pasáž z napadeného rozsudku vyjímá z kontextu. V citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu stěžovatel naprosto pomíjí všechny ostatní okolnosti daných případů. V případech nebylo rozhodné, zda poškození v nich byli aktivními rekreačními sportovci. Například stěžovatel odkazuje na případ, ve kterém šlo o úraz spočívající v znehybnění, ztrátě komunikačních schopností a odkázání na péči druhých u 24leté osoby. Díky odlišnosti případů nejsou žalobcem zmiňované závěry Nejvyššího soudu na stěžovatelův případ použitelné. [8] Stěžovatel v replice nesouhlasil s tvrzením, že by citovanou pasáž z rozhodnutí městského soudu vytrhl z kontextu. Uvedená věta navazuje na větu předchozí, který poukazovala, že sice stěžovatel byl fyzicky aktivní, avšak nevěnoval se sportu profesionálně. Městský soud tedy nepochybně zastává názor, že zvýšení úhrady za ztížení společenského uplatnění na více než dvojnásobek přichází do úvahy jen v případě přetržení profesionální sportovní kariéry. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem III. A K otázce pasivní procesní legitimace [9] Dříve než kasační soud přikročil k věcnému posouzení kasační stížnosti, zabýval se otázkou pasivní procesní legitimace žalované. Podle § 69 s. ř. s. platí, že „[ž]alovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla.“ V řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu žalovaného neurčuje žalobce svým tvrzením, ale kogentní zákon (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003  56, č. 534/2005 Sb. NSS). Je tedy povinností soudu jednat jako se žalovaným skutečně s tím, komu toto postavení podle zákona náleží. Pokud by soud jednal s někým jiným, mohlo by se jednat o vadu s vlivem na zákonnost jeho rozhodnutí (rozsudek ze dne 19. 10. 2004, č. j. 3 Ads 11/2004  84, č. 459/2005 Sb. NSS). Tyto otázky, ač nenadnesené žádným účastníkem řízení, je soud povinen zkoumat z moci úřední, neboť by mohly vypovídat o zmatečnosti řízení a o procesních vadách řízení před městským soudem, které mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (srov. § 109 odst. 4, věta za středníkem). [10] V projednávané věci stěžovatel v žalobě proti rozhodnutí ředitelky odboru legislativního a analytického ministerstva obrany označil jako žalovaného Ministerstvo obrany. Městský soud se tohoto označení držel a veškerou písemnou komunikaci vedl právě s Ministerstvem obrany. Za ministerstvo jednal pověřený zaměstnanec ze sekce legislativní a právní. Doložené pověření městskému soudu uvádělo, že tento zaměstnanec byl „oprávněn jednat jménem státu před soudy a správními orgány ve věcech týkajících se Ministerstva obrany a armády České republiky, včetně jim podřízených organizačních jednotek a služebních orgánů.“ (č. l. 19 spisu městského soudu). [11] Dva měsíce před vydáním napadeného rozsu