1 As 76/2018 — Nejvyšší správní soud

1 As 76/2018- 60 - text pokračování 1 As 76/2018 - 66 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému: Obvodní báňský úřad pro území krajů Moravskoslezského a Olomouckého, se sídlem Veleslavínova 18, Ostrava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2013, č. j. SBS/32324/2012/OBÚ05/58/464/Ing.Ka, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 23. 8. 2013, č. j. SBS/32324/2012/OBÚ 05/64/464/Ing.Ka, za účasti osob zúčastněných na řízení: I. AGIR spol. s r. o., se sídlem Lom Skoupý, Skoupý 36, Petrovice, zastoupena Mgr. Liborem Špundou, advokátem se sídlem Masarykova třída 795/41, Olomouc, II. Správa jeskyní České republiky, se sídlem Květnové nám. 3, Průhonice, III. M. V., IV. K. N., V. Spolek Holý vrch, se sídlem Hvozdečko 14, Bouzov, zastoupený Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem Karlovo nám. 671/24, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení I. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2018, č. j. 22 A 140/2016 – 55, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému a žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím podle § 27 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), a § 3 vyhlášky Českého báňského úřadu č. 172/1992 Sb., o dobývacích prostorech, na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení I. stanovil dobývací prostor s názvem Hvozdečko v katastrálním území Hvozdečko pro dobývání části výhradního ložiska vyhrazeného nerostu vysokoprocentního vápence. [2] Nejvyšší státní zástupce (žalobce) podal proti tomuto rozhodnutí žalobu podle § 66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ve které namítl jednak nesprávný způsob doručování rozhodnutí účastníkům řízení veřejnou vyhláškou a jednak nezákonnost rozhodnutí z důvodu, že osoba zúčastněná na řízení nepředložila povinný podklad, a to stanovisko o posouzení vlivu na životní prostředí (dále jen „stanovisko EIA“). [3] Krajský soud žalobci vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. [4] Podle soudu v dané věci nebyly splněny podmínky pro doručování rozhodnutí veřejnou vyhláškou, jak stanoví § 144 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť zde bylo pouze 18 účastníků řízení a 9 dotčených orgánů státní správy. Právní moc rozhodnutí tedy bylo nutno stanovit v souladu s § 84 odst. 1 správního řádu. Podle krajského soudu tak rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 6. 2014, tedy rok poté, kdy bylo oznámeno poslednímu z účastníků (Obci Bouzov), kterým ho správní orgán oznámil. [5] Krajský soud dále dospěl k závěru, že k návrhu na stanovení dobývacího prostoru je nutno přiložit také stanovisko EIA. Pokud si žalovaný toto stanovisko ve smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o EIA“), nevyžádal, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Je-li záměrem žadatele stanovení dobývacího prostoru, vyplývá z toho, že záměrem je současně také navazující těžba nerostných surovin. Je proto nezbytné vždy vyžadovat posouzení vlivu na životní prostředí. Předmětný záměr – těžba vysokoprocentního vápence - spadá do kategorie I, bod 2. 3 Přílohy č. 1 k zákonu o EIA. Žalovaný podle soudu nesprávně interpretoval přípis Ministerstva životního prostředí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 1. 10. 2008, kterým ministerstvo informovalo navrhovatele (osobu zúčastněnou na řízení I.), že stanovisko EIA nelze vydat z důvodu chybné dokumentace, kterou bylo potřeba dopracovat, neboť dokumentaci nelze omezit pouze na stanovení dobývacího prostoru, nýbrž je nutné ji rozšířit i na těžební činnost. Žalovaný nesprávně dospěl k závěru, že samotné stanovení dobývacího prostoru nepodléhá procesu EIA. Smyslem vrácení dokumentace k přepracování však podle soudu bylo, že nelze oddělit stanovení dobývacího prostoru a následnou těžební činnost do samostatných posouzení. Správně měl tedy navrhovatel přepracovat dokumentaci tak, že do ní zahrne i těžební činnost, kdy takovýto komplexní záměr již podléhá procesu posouzení. Tento závěr podporuje i vyjádření ministerstva ze dne 9. 6. 2014. II. Důvody kasační stížnosti [6] Osoba zúčastněná na řízení I. (stěžovatel) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Stěžovatel považoval za nesprávnou a zjednodušující úvahu krajského soudu o přípustnosti žaloby a o aktivní legitimaci žalobce v daném případě. S ohledem na to, že soud celou problematiku stanovení dobývacího prostoru posoudil podle nesprávné právní úpravy a tedy meritorně v rozporu se zákonem, je žaloba nepřípustná, neboť napadené rozhodnutí neporušilo veřejný zájem natož závažným způsobem. Soud se vypořádal s přípustností žaloby v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2015, č. j. 9 As 173/2015  71). [8] Krajský soud nesprávně posoudil možnost doručování veřejnou vyhláškou. Mezi účastníky řízení není uveden např. Spolek Holý vrch či Správa jeskyní České republiky, které později figurují jako osoby zúčastněné na řízení. Soud nevzal v úvahu, že podle speciálního ustanovení § 28 odst. 3 a 5 horního zákona oznamuje báňský úřad zahájení řízení o stanovení dobývacího prostoru veřejnou vyhláškou. Podle předpisů horního práva tak není možnost či povinnost doručovat veřejnou vyhláškou striktně vázána jen na počet účastníků. Výklad krajského soudu je nesprávný a příliš restriktivní, pokud připouští doručováním veřejnou vyhláškou pouze tehdy, pokud počet účastníků překročí 30. Dle stěžovatele je potřeba vzít v úvahu, že s ohledem na předmět řízení může být okruh účastníků mnohem širší, než jak ho určil krajský soud, a žalovaný může tento okruh účastníků jen stěží objektivně předpokládat. Okruh účastníků tak snadno mohl přesáhnout 30, tím spíše, že v součtu 27 účastníků a dotčených orgánů státní správy se tomuto parametru značně přibližuje. Jak vyplývá z napadeného rozsudku, některé osoby zúčastněné na řízení se o svém možném postavení účastníka řízení dozvěděly právě z doručování veřejnou vyhláškou. Doručování veřejnou vyhláškou bylo v souladu se zákonem a splnilo svůj legitimní účel. Z toho důvodu jsou závěry krajského soudu o pozdějším datu právní moci rozhodnutí, než které uvedl žalovaný, nesprávné, a je tak nutno dospět k závěru, že žaloba byla podána po uplynutí tříleté lhůty. [9] Soud měl také stěžovatele vyzvat k podání avizovaného vyjádření k žalobě ještě před tím, než hodlal ve věci rozhodnout. Stěžovatel by trval na ústním projednání věci, aby mohla být komplexně a právně posouzena problematika předpisů vztahujících se k hornímu právu a hornické činnosti. Tyto skutečnosti mohou být vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. [10] Nezákonnost napadeného rozsudku dále spočívá v nesprávném posouzení problematiky předmětu a charakteru řízení a rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru a stanoviska EIA dle přílohy č. 1 zákona o EIA. Problematiku stanovení dobývacího prostoru totiž nelze posuzovat podle obecných pravidel či kritérií dle zákona o EIA či analogicky s dopravními stavbami, pro které je posuzování vlivů na životní prostředí nezbytné. Odkaz krajského soudu na rozsudek ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 88/2018  301, byl nepřípadný, neboť v nyní posuzovaném případě se rozhodně nejednalo o tzv. salámovou metodu. Existuje zásadní rozdíl mezi vymezením veřejných zájmů pro ochranu a využití nerostného bohatství, jak sleduje horní zákon jako lex specialis, a specifickým veřejným zájmem, který se týká posuzování vlivů na životní prostředí dle zákona o EIA. Účelem horního zákona je ochrana a hospodárné využívání nerostného bohatství, zejména při otvírce, přípravě a dobývání ložisek nerostů. [11] Krajský soud chybně postavil své hodnocení toliko na aplikaci zákona o EIA, podle kterého podléhají posuzování vlivů na životní prostředí (jenom a pouze) vymezené záměry, jejichž provedení by mohlo závažně ovlivnit životní prostředí. Záměrem dle tohoto zákona se rozumí jenom stavby, činnosti a technologie uvedené taxativním výčtem v příloze č. 1. Ze zcela přesného a jednoznačného vymezení pojmu „dobývací prostor“ v horním zákoně je však nepochybné, že do žádné z těchto kategorií nespadá, což potvr