3 Azs 361/2017 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 361/2017- 28 - text 3 Azs 361/2017 - 30 pokračování U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: A. M., zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 6, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 18. 9. 2017, č. j. KRPA-337206-11/ČJ-2017-000022-MIG, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2017, č. j. 1 A 110/2017 – 37, t a k t o : I. Řízení o kasační stížnosti s e z a s t a v u j e . II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů tohoto řízení. III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu Mgr. Jindřichu Lechovskému s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 8 228 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobce nese stát. O d ů v o d n ě n í [1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 9. 2017. Tímto rozhodnutím byl žalobce zajištěn podle § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, za účelem jeho předání podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, do Rumunska. Doba zajištění žalobce byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. [2] Při posouzení věci vycházel soud z následujícího skutkového stavu: Dne 17. 9. 2017 byl žalobce kontrolován hlídkou Policie České republiky poté, co bylo zastaveno vozidlo, v němž cestoval společně s dalšími pěti osobami arabského vzezření. Policisté zadrželi řidiče vozidla pro podezření z přečinu dle § 340 odst. 1 trestního zákoníku, organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice. Stejného dne byl s žalobcem sepsán protokol o podání vysvětlení, v němž uvedl, že se jmenuje A. M., narodil se X v K. a je irácké státní příslušnosti. Žalobce dále sdělil, že z Iráku nejprve letecky odcestoval do Turecka, kde pobýval asi měsíc. Zde měl domluvenou přes jednoho muže cestu do Německa. Z Turecka pak se skupinou lidí odjel do Rumunska, odkud byl převezen přes Slovensko do České republiky. Řidiči vozidla žalobce nic neplatil, měl mu zaplatit až po příjezdu do Německa. Žalobce dále uvedl, že mu v Rumunsku snímali otisky prstů, ale o azyl zde nežádal. V Německu měl v plánu požádat o mezinárodní ochranu a po jejím udělení pracovat. V České republice ani v Evropské unii nikoho nemá, jeho rodina žije v Iráku. Do České republiky přicestoval nedopatřením a zůstat zde nechce. Žalobce je zdráv, neužívá žádné léky, má pouze 180 eur na cestu a jídlo. [3] Následně bylo žalovaným z evidence Eurodac zjištěno, že žalobce požádal dne 25. 8. 2017 v Rumunsku o udělení mezinárodní ochrany. Na základě výše uvedeného rozhodl žalovaný o zajištění žalobce za účelem jeho předání do Rumunska a umístění do Zařízení pro zajištění cizinců Balková. [4] Ve své žalobě proti správnímu rozhodnutí namítal žalobce především jeho nepřezkoumatelnost, neboť dle jeho názoru se žalovaná nevypořádala dostatečně s existencí systémových nedostatků azylového řízení v Rumunsku a v důsledku toho ani s otázkou, zda předání vůbec může být provedeno a zajištění tak splnit svůj účel. Po vypořádání uvedených námitek pak krajský soud dospěl k závěru, že napadené správní rozhodnutí tvrzenými nedostatky netrpí a je v celém rozsahu zákonné. [5] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen stěžovatel) z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V ní zopakoval důvody uplatněné již v řízení o žalobě a navrhl, aby byl zrušen jak napadený rozsudek Městského soudu v Praze, tak předcházející rozhodnutí žalované. [6] Přípisem ze dne 16. 2. 2018, doplněným dne 19. 2. 2018 žalovaný sdělil, že dne 23. 1. 2018, v 13. 15 hod. byl stěžovatel ze zajištění propuštěn. Jeho současný pobyt není znám. [7] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k vypořádání námitek uplatněných v kasační stížnosti, musel posoudit, zda jsou splněny podmínky pro meritorní přezkoumání napadeného rozsudku. V důsledku propuštění stěžovatele ze zajištění totiž na rozhodnutí ve věci dopadá ustanovení § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, ve znění zákona č. 222/2017 Sb. [8] Podle uvedeného ustanovení v případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně. [9] Již ve svém usnesení ze dne 31. 10. 2017, č. j. 3 Azs 153/2017 – 29, se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou ústavní konformity § 46a odst. 9 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a posuzoval jeho soulad s články 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Citovaný § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců má v zásadě stejné znění, v projednávané věci proto vyvstal obdobný problém s ústavní konformitou ustanovení zákona, jako v předchozím případě. Na řešení uvedené otázky pak s ohledem na obsahově shodný text obou zákonů a téměř totožnou problematiku dopadají i teze v tomto usnesení obsažené. [10] Podle čl. 36 odst. 2, věta druhá Listiny nesmí být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Podle čl. 8 odst. 2, věta první Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. [11] Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. [12] Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. [13] Jak je vidět z výše uvedeného, je ustanovení § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců z hlediska práv chráněných citovanými články Listiny minimálně v rozsahu věty první velmi kontroverzní. Není pochyb o tom, že rozhodnutí o zajištění cizince spadá pod ochranu čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť je svojí povahou rozhodnutím o dočasném omezení osobní svobody. V řízení o žalobě sice není novelizovaným zněním citovaného ustanovení meritorní přezkum rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny zcela vyloučen, je však vázán na trvání zajištění a tím je zásadním způsobem omezen. Ještě více pochybností vzbuzuje toto ustanovení z hlediska čl. 36 odst. 3 Listiny. Je-li podmínkou pro přiznání náhrady škody způsobené případným nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem zrušení nebo změna vadného rozhodnutí, pak za současné právní úpravy by se postižený po propuštění ze zajištění nemohl v řízení o žalobě domoci svého práva vůbec. Z obou těchto důvodů by tedy při aplikaci ustanovení § 172 odst. 6, věty první, zákona o pobytu cizinců byly na místě úvahy o předložení návrhu Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy na zrušení tohoto ustanovení. Návrh na zrušení některých ustanovení zákona o pobytu cizinců, včetně tohoto, byl ostatně již podán skupinou senátorů a je veden u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS. 41/17. [14] V projednávané věci však Nejvyšší správní soud hodnotil i další okolnosti případu. Krajský soud ve věci rozhodl rozsudkem, námitky uplatněné v žalobě posoudil meritorně a žalobu zamítl. Propuštění cizince ze zajištění nebylo při jeho rozhodnutí relevantní skutečností, k němu ostatně došlo až po vynesení rozsudku ve věci. Stěžovateli tak přístup k soudu nebyl odepřen, nedošlo tudíž ani k porušení čl. 36 odst. 2, věta druhá Listiny, ani k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny. Nárok na soudní řízení v další instanci (navíc bezvýjimečný), pak není Ústavou či Listinou nikde zakotven a právem na spravedlivý proces ve věcech správního soudnictví ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny, věty první není pokryt. Nejde ani o případ podle čl. 2 dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné pod č. 209/1992 Sb. [15] Nejvyšší správní soud se v projednávané věci zabýval i otázkou, zda úprava obsažená v § 172 odst. 6, věta třetí, zákona o pobytu cizinců není v rozporu