8 Ads 98/2016 — Nejvyšší správní soud

8 Ads 98/2016- 37 - text 8 Ads 98/2016 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. F., zast. JUDr. Markem Dvořákem, advokátem, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 1, Příbram, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 1. 2014, č. j. 45000/00157/14/010/KK, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2016, č. j. 42 Ad 2/2014 - 48, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2016, č. j. 42 Ad 2/2014 - 48, se zrušuje. II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 1. 2014, č. j. 45000/00157/14/010/KK, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 14.580,50 Kč, k rukám zástupce žalobce ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2013, č. j. 45011/048969/13/110/KC, kterým byla žalobci podle § 126 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“), uložena povinnost zaplatit regresní náhradu ve výši 45.192 Kč. II. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který ji usnesením ze dne 13. 3. 2014, č. j. 42 Ad 2/2014 - 22 (dále jen „usnesení krajského soudu“), odmítl podle § 46 odst. 2 s. ř. s. Uzavřel, že žalobu má projednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. [3] Žalovaná brojila proti usnesení krajského soudu kasační stížností. Nesouhlasila se závěrem, že žaloba má být projednána a rozhodnuta v občanském soudním řízení. Institut regresních náhrad obsažený v § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění označila žalovaná za formu kompenzace sui genereis odlišnou od institutu náhrady škody podle občanského zákoníku. Zákon o nemocenském pojištění obsahuje podle jejího názoru ucelenou úpravu procesních i hmotněprávních otázek souvisejících s regresní náhradou, není proto nutné analogicky použít úpravu odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku. Žalovaná měla za to, že rozhodnutí o zaplacení regresní náhrady podle § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění náleží do pravomoci správních soudů podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [4] Žalovaná spolu s kasační stížností učinila z opatrnosti návrh na zahájení řízení podle § 3 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Zvláštní senát zřízený podle citovaného zákona (dále také je „zvláštní senát“) usnesením ze dne 19. 2. 2015, č. j. Konf 14/2014 - 36, odmítl návrh žalované jako předčasný. Správní soud (Krajský soud v Ústí nad Labem) sice svou pravomoc popřel napadeným usnesením, soud příslušný rozhodnout v občanském soudním řízení, u něhož žalobce následně podal žalobu (Okresní soud v Ústí nad Labem) však o žalobě do té doby nerozhodl, ani nepopřel svou pravomoc vydat rozhodnutí ve věci. V posuzované věci tedy nevznikl kompetenční spor, k jehož řešení by byl povolán zvláštní senát. [5] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost žalované důvodnou rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, č. j. 8 Ads 51/2014 - 25. Usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S odkazem na usnesení zvláštního senátu ze dne 12. 3. 2015, č. j. Konf 8/2014 - 25 (dále také jen „usnesení zvláštního senátu“), uzavřel, že k přezkumu rozhodnutí žalované ve věci regresní náhrady podle zákona o nemocenském pojištění jsou příslušné soudy rozhodující ve správním soudnictví, neboť náhradový vztah podle § 126 zákona o nemocenském pojištění má veřejnoprávní povahu. [6] Krajský soud v Ústí nad Labem věc opětovně posoudil a rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, č. j. 42 Ad 2/2014 - 48 (dále jen „napadený rozsudek“), žalobu zamítl. Uzavřel, že osobou povinnou k zaplacení regresní náhrady podle § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění je přímo fyzická osoba, kterou shledal soud nebo správní orgán vinnou z protiprávního jednání, jež zapříčinilo vznik nároku třetí osoby na vyplacení dávky nemocenského pojištění. Podle krajského soudu není rozhodné, že protiprávního jednání se fyzická osoba dopustila při výkonu zaměstnání. Náhradový vztah podle § 126 zákona o nemocenském pojištění je veřejnoprávního charakteru a podle důvodové zprávy k zákonu o nemocenském pojištění je na regresní náhradu nutno pohlížet jako na úhradu vyplacené dávky, nikoliv jako na náhradu škody. Nelze proto použít soukromoprávní úpravu odpovědnosti za škodu, tedy ani § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. [7] Krajský soud zdůraznil, že v posuzovaném případě byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 8. 2013, č. j. 4 T 94/2013 - 323, shledán vinným za spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku. Předpoklady vyplývající z § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění proto podle něj byly naplněny a žalovaná právem požadovala po žalobci regresní náhradu ve výši odpovídající částce, kterou vyplatila poškozené. III. [8] Proti v záhlaví označenému rozsudku nyní z důvodů vyplývajících z § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. Namítá jeho nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a také jeho nepřezkoumatelnost. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [9] Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se v napadeném rozsudku dostatečně nevypořádal se žalobní argumentací. Namítá i to, že krajský soud založil odůvodnění napadeného rozsudku výlučně na závěrech uvedených v usnesení zvláštního senátu, které se věcně zabývalo jinou problematikou. Krajský soud nevzal v potaz ani žalobcem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1397/2005. Uspokojivě nevyřešil ani otázku, kdo je povinným subjektem, vůči němuž má být požadavek na regresní náhradu žalovanou uplatňován. [10] Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že nepovažuje náhradový vztah podle § 126 zákona o nemocenském pojištění za „náhrado-škodový“, přesto ale má za to, že se principy, které pro institut náhrady škody platí podle občanského zákoníku, uplatní i na posuzovaný případ. Povinnost uhradit regresní náhradu ve smyslu výše zmíněného ustanovení z toho důvodu stejně jako u náhrady škody dle občanského zákoníku přechází na žalobcova zaměstnavatele. Žalovaná tedy ve svém rozhodnutí nesprávně určila osobu povinnou k regresní náhradě a krajský soud tento nesprávný závěr potvrdil napadeným rozsudkem. Stěžovatel doplnil, že považuje za nelogické, aby za škodu zaměstnance podle občanského práva odpovídal zaměstnavatel a za regresní náhradu podle zákona o nemocenském pojištění sám zaměstnanec. [11] Stěžovatel nakonec poukazuje i na skutečnost, že pokud by byl skutečně povinen uhradit regresní náhradu, vyzval by jej ke splnění této povinnosti již Okresní soud v Příbrami v rozsudku ze dne 21. 8. 2013, č. j. 4 T 94/2013 - 323, jímž jej shledal vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení. Okresní soud v něm však vyslovil, že za škodu způsobenou zaměstnancem odpovídá jeho zaměstnavatel. S ohledem na uvedené má stěžovatel za to, že krajský soud v napadeném rozsudku svými závěry prolamuje zásadu ochrany zaměstnance v pracovně-právních vztazích. IV. [12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje kasační stížnost zamítnout. Uvádí, že k povaze náhradového vztahu podle § 126 zákona o nemocenském pojištění se již vyjádřil zvláštní senát v usnesení č. j. Konf 8/2014 - 15, přičemž dospěl k závěru o jeho veřejnoprávním charakteru. Při výkladu institutu regresní náhrady podle uvedeného zákona proto nelze vycházet z úpravy náhrady škody obsažené v občanském zákoníku. Takový závěr lze podle žalované dovodit i z § 1 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že uplatňování práva soukromého je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Pokud by žalovaná při výkladu § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění přece jenom použila analogicky úpravu soukromoprávní, ignorovala by princip duality soukromého a veřejného práva, který je v českém právním řádu důsledně uplatňován. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které žalobce v žalobě odkazuje, je soukromoprávního charakteru a týká se problematiky náhrady škody. Podle žalované však regresní náhrada není škodou ve smyslu § 420 odst. 2 občanského zákoníku, ale náhradou vyplacené dávky. Žalovaná konečně poukazuje i na to, že z § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění jednoznačně vyplývá, že povinným k úhradě regresní náhrady orgánu nemocenského pojištění je pouze ten subjekt, který se dopustil protiprávního jednání. Tím je v posuzovaném případě stěžovatel.