8 Afs 205/2017 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 205/2017- 30 - text 8 Afs 205/2017-35 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: QANTO s. r. o., se sídlem Bubenská 8a/943, Praha 7, zast. Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2014, čj. 2788/14/5000-14503-710158, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2017, čj. 3 Af 14/2014-36, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2017, čj. 3 Af 14/2014-36 s e r u š í . II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. 2. 2014, čj. 2788/14/5000-14503-710158, s e r u š í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n nahradit žalobkyni náklady soudního řízení ve výši 24 456 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2013, čj. 2846839/13/2007-24801-109435, přiznal správce daně podle ustanovení § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) a v souladu s § 264 odst. 10 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, žalobkyni úrok z vratitelného přeplatku ve výši 663 114 Kč, neboť tento přeplatek vrátil žalobkyni po stanovené lhůtě. [2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodnutí správce daně změnil tak, že žalobkyni přiznal úrok z vratitelného přeplatku ve výši 374 127 Kč; nesouhlasil se správcem daně v tom, že by celé daňové řízení bylo od počátku neoprávněně, a proto by měl být žalobkyni přiznán úrok již od 27. 1. 2012. Odkázal přitom na rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 12. 3. 2013, čj. 8630/13/7001-21001-010212, z nějž vyplynulo, že pochybnosti vzniklé správci daně měly důvodný podklad a postup správce daně ve směru k přezkoumání oprávněnosti nároku na odpočet byl proto oprávněný. Žalovaný z tohoto závěru dovodil, že vytýkací řízení bylo vedeno oprávněně a platební výměr ze dne 18. 4. 2005, čj. 28148/05/263912/6158 měl namísto daňové povinnosti vyměřit nadměrný odpočet. Vratitelný přeplatek podle žalovaného vznikl ke dni 18. 4. 2005 a měl být žalobkyni vrácen do 18. 5. 2005; úrok proto žalobkyni náležel ode dne následujícího po dni uplynutí zákonné lhůty pro jeho vrácení (od 19. 5. 2005). [3] Žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud posuzoval nejprve otázku toho, kdy vznikla správci daně povinnost vrátit žalobkyni vratitelný přeplatek; konstatoval, že stěžejním pro posouzení této otázky je, zda bylo vytýkací řízení vedeno oprávněně, resp. důvodně. Městský soud dospěl na základě údajů vyplývajících ze správního spisu k závěru, že správci daně vznikla důvodně pochybnost o pravdivosti údajů uvedených v daňovém přiznání a byly splněny podmínky pro zahájení vytýkacího řízení. Uzavřel, že vratitelný přeplatek vznikl až dne 18. 4. 2005 (dnem vydání platebních výměrů). Městský soud nesouhlasil ani s tím, že by zákonná úprava byla v rozporu se směrnicí Rady č. 2006/11/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty; nesdílel ani názor, podle nějž měl žalovaný postupovat v případě žalobkyně podle ustanovení § 254 odst. 1 daňového řádu. II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost co do obsahu opřela o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. [5] Stěžovatelka namítala, že argumentace Generálního finančního ředitelství týkající se oprávněných pochybností správce daně byla ryze účelová a neměla oporu ve skutečném stavu. Pochybnosti správce daně byly dle ní nedůvodné a jejich nedůvodnost byla prokázána nejen ve vytýkacím řízení, ale též v řízení soudním. [6] Konstatovala, že názor žalovaného, podle nějž vznikl vratitelný přeplatek ke dni 18. 4. 2005 a měl být stěžovatelce vrácen do 18. 5. 2005, je nesprávný a rozporný nejen s právem unijním, ale také v rozporu se zákonem o správě daní a poplatků, s judikaturou Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, čj. 7 Aps 3/2013-34, ve věci „Kordárna“. Uvedla, že v době podání žaloby nebyl tento rozsudek ještě vydán, avšak v době vydání napadeného rozsudku městského soudu byl již právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v tomto rozsudku pro městský soud závazný. Uvedla, že není podstatné, zda správce daně zahájil vytýkací řízení oprávněně či nikoliv; zásadní podle ní je, že platební výměry byly následně změněny a že výše daně (nadměrného odpočtu) byla vyměřena ve výši přiznané v daňovém přiznání. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se stanovení přiměřené lhůty pro prověřování nadměrného odpočtu a také s ohledem na skutečnost, že postup podle § 124 s. ř. s. za současného použití ustanovení § 62 s. ř. není v řízení před Nejvyšším správním soudem možný, ponechává kasační stížnost k věcnému projednání Nejvyššímu správnímu soudu. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [8] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.]. [9] Kasační stížnost je důvodná. [10] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil následující skutečnosti. [11] Dne 27. 12. 2001 podala stěžovatelka daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2001, v němž vykázala nadměrný odpočet ve výši 3 601 920 Kč. Výzvou ze dne 14. 1. 2002, čj. 2448/02/263912/6158, zahájil správce daně vytýkací řízení podle § 43 zákona o správě daní a poplatků. [12] Dne 25. 1. 2002 podala stěžovatelka daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2001, v němž vykázala vlastní daňovou povinnost ve výši 2 711 319 Kč. Výzvou ze dne 13. 2. 2002, čj. 9006/02/263912/6158, zahájil správce daně vytýkací řízení podle § 43 zákona o správě daní a poplatků. [13] Správce daně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že se v předmětné věci jedná o předem zorganizovaný řetězový obchod se zbožím mezi osobami spojenými za účelem neoprávněného uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, neboť tento případ podle něj nesl všechny typické znaky modelu obdobných podvodů. Správce daně vydal proto platební výměry ze dne 18. 4. 2005, čj. 28148/05/263912/6158, za zdaňovací období listopad 2001, a čj. 28168/05/263912/6158, za zdaňovací období prosinec 2001. Za zdaňovací období listopad 2001 stanovil správce daně vlastní daňovou povinnost ve výši 829 229 Kč a za období prosinec 2001 vlastní daňovou povinnost ve výši 7 037 399 Kč. Proti platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání. [14] Finanční ředitelství v Hradci Králové podaná odvolání za uvedená zdaňovací období stěžovatelky zamítlo a rozhodnutí správce daně potvrdilo rozhodnutím ze dne 25. 7. 2006, čj. 3682/130/2006-Vo. [15] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 11. 2007, čj. 31 Ca 190/2006, rozhodl tak, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. [16] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 6. 2008, čj. 1 Afs 83/2008-60, rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. [17] Po opětovném rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 12. 2009, čj. 31 Ca 127/2008, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný nepostupoval při hodnocení důkazních prostředků dle ustanovení § 2 odst. 3 daňového řádu (neposuzoval každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti). Podle krajského soudu provedené důkazy nezohlednily vše, co vyšlo v daňovém řízení najevo v celkovém kontextu. [18] Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 10. 6. 2010, čj. 3905/10-1300-608554, oba shora uvedené platební výměry zrušilo. [19] Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 19. 8. 2010, čj. 49/88606/2010-491, nařídilo podle § 55b zákona o správě daní a poplatků přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (čj. 3905/10-1300-608554). V rozhodnutí uvedlo, že odvolací orgán může zrušit v odvolacím řízení rozhodnutí správce daně o stanovení daňové povinnosti za konkrétní zdaňovací období pouze v případě, že daň neměla být vůbec stanovena nebo uběhla lhůta pro vyměření daně a daň po lhůtě již vyměřit nelze. [20] Rozhodnutím ze dne 1. 4. 2011, čj. 2085/11-1300