9 As 165/2017 — Nejvyšší správní soud

9 As 165/2017- 45 - text 9 As 165/2017-54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: M7 Group S.A., se sídlem 2, Rue Albert Borschette, L-1246 Luxembourg, zast. Mgr. Michalem Hrnčířem, advokátem se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 17. 6. 2015, čj. ČTÚ-71 207/2014-603, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, čj. 3 A 100/2015-63, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, čj. 3 A 100/2015-63, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Právní předchůdci žalobkyně (dále „stěžovatelka“) poskytovali služby nazvané Skyling a CSlink spočívající v poskytování podmíněného (kódovaného) přístupu k různým balíčkům rozhlasových a televizních kanálů vysílaných přes satelity. Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 11. 2014, čj. ČTÚ-10 603/2013-631/VII. vyř – Stu, bylo rozhodnuto, že se stěžovatelka dopustila správního deliktu podle § 118 odst. 1 písm. c) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění účinném do 7. 8. 2013 (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“). Správního deliktu se měla dopustit tím, že žalovanému předem neoznámila zahájení výkonu komunikační činnosti podle § 13 téhož zákona, a to od 1. 1. 2013 do 28. 5. 2014. Za tento delikt jí byla uložena pokuta ve výši 9,5 mil. Kč a stanovena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 tis. Kč. [2] Předseda Rady žalovaného napadeným rozhodnutím rozhodl o rozkladu stěžovatelky tím způsobem, že změnil výrok o spáchání správního deliktu tak, že ke spáchání došlo neoznámením zahájení výkonu komunikační činnosti nejpozději do 31. 12. 2012. Ostatní výroky prvostupňového rozhodnutí předseda Rady žalovaného potvrdil a rozklad zamítl. [3] Proti rozhodnutí předsedy Rady žalovaného podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka šířením satelitních televizních programů poskytuje přenos obsahu vysílání, který je službou elektronických komunikací ve smyslu § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích. To, že se jedná o službu elektronických komunikací, vyplývalo již z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2006, čj. 6 A 89/2002 – 95, č. 921/2006 Sb. NSS. K obdobnému závěru dospěl i Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 7. 11. 2013, ve věci C-518/11, UPC Nederland, pokud jde o výklad směrnice č. 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) (dále jen „rámcová směrnice“). Dále SDEU v rozsudku ze 30. 4. 2014, ve věci C-475/12, UPC DTH (dále jen „rozsudek UPC DTH“), doplnil, že okolnost, že se přenos signálů v elektronických komunikačních sítích uskutečňuje prostřednictvím kabelové sítě nebo satelitní infrastruktury, není vůbec rozhodující pro účely výkladu pojmu služba elektronických komunikací podle rámcové směrnice. [4] Stěžovatelka nejednala v omluvitelném právním omylu. Právní názor SDEU vyjádřený v rozsudku UPC DTH, podle něhož přenos signálů v elektronických komunikačních sítích prostřednictvím satelitní infrastruktury je službou elektronických komunikací ve smyslu rámcové směrnice, potvrdil soulad českého předpisu a praxe českých správních orgánů s touto směrnicí. Odlišné názory či postoje jiných vnitrostátních regulačních úřadů či jiných poskytovatelů jsou proto nepodstatné. [5] Skutková podstata správního deliktu dle § 118 odst. 1 písm. c) zákona o elektronických komunikacích spočívá v neoznámení záměru poskytovat komunikační činnost na území České republiky a není nijak spojena s povinností zapsat organizační složku do obchodního rejstříku. Pokud formulář žalovaného obsahoval údaj o tomto zápisu, stěžovatelce nic nebránilo formulář vyplnit bez tohoto údaje. [6] Ohledně výše pokuty městský soud uvedl, že neoznámení zahájení výkonu komunikační činnosti poskytované velkému počtu osob nemá pouze formální následky, ale naopak je způsobilé významným způsobem ovlivnit evidence a statistické údaje, s nimiž dále pracuje žalovaný i další osoby. Uložená pokuta ve výši 9,5 mil Kč se nachází ve spodní polovině zákonné sazby. Žalovaný výši pokuty dostatečně odůvodnil, zohlednil při stanovení její výše jak přitěžující, tak polehčující okolnosti a její preventivní povahu. Soud proto nepřistoupil ani k moderaci uložené pokuty. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného [7] Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností z důvodu, který podřazuje § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy z důvodu jeho nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a z důvodu nezákonnosti v důsledku vad řízení před správním orgánem, pro které měl městský soud rozhodnutí zrušit. Dále se dovolává i nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, tedy vady uvedené v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [8] Některá pravidla zavedená rámcovou směrnicí a navazujícími českými předpisy nebyla jasná až do dubna 2014, tedy do vydání rozsudku UPC DTH. Tato nejasnost vedla k nedorozumění, jelikož stěžovatelka se opírala o jiný výklad těchto pravidel. Opomenutí založené na omluvitelném právním omylu může za podmínek stanovených v § 19 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), zprostit osobu, která se jinak dopustila správního deliktu, právní odpovědnosti za takové jednání. [9] Stěžovatelka nesprávně posoudila definici služeb elektronických komunikací uvedenou v § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích. Tato definice se oproti definici telekomunikačních služeb obsažené v § 2 odst. 7 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, změnila tak, že je nyní užší, neboť z ní jsou vyloučeny zejména služby poskytování obsahu. Ty měly být podle stěžovatelky službami elektronické komunikace pouze tehdy, pokud jde o komplexní služby, pokud služba přenosu signálu na celkové službě převládá. Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 89/2002, na který odkázal krajský soud, nelze použít, neboť soud rozhodoval podle starého zákona o telekomunikacích. Jednalo se o služby kabelové televize a poskytovatel televizních balíčků byl zároveň provozovatelem kabelové sítě. Stejně tak nelze na věc aplikovat krajským soudem užité usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), ze dne 31. 5. 2006, čj. Konf 6/2005-11, č. 934/2006 Sb. NSS. Právní problém byl v dané věci nastolen žalovaným odlišně od nyní posuzované věci a podle starého zákona o telekomunikacích. Zvláštní senát žádným způsobem nevysvětlil, proč vyšel z předchozí judikatury, ačkoliv došlo ke změně textu zákona. Nebyla také posuzována otázka služby podmíněného přístupu k obsahu. Existují však i rozhodnutí odlišná, která obdobné služby za poskytování služeb elektronických komunikací nepovažovaly. Jde například o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2213/2013, nebo o usnesení zvláštního senátu ze dne 13. 1. 2011, čj. Konf 72/2010-10. Správní a soudní praxe v České republice tedy nebyla jednotná. Částečně je i v rozporu s rozsudkem UPC DTH. Přesné rozpoznání, zda poskytování služeb spadá pod zákonnou definici, nebylo jednoduché, natož pak pro poskytovatele těchto služeb. Byla chybná i správní praxe žalovaného, požadující, aby i pro účel oznámení o zahájení komunikační činnosti, měl oznamovatel sídlo nebo registrovanou pobočku na území České republiky. Je zřejmé, že i ve věci UPC DTH měl generální advokát SDEU jiný názor, než který nakonec zaujal SDEU. Je úkolem zákonodárce, aby byla právní norma pro adresáty srozumitelná a nemuselo být vynakládáno nadměrné úsilí na její výklad, zejména pokud je její nedodržení postihováno prostředky trestního práva. Stěžovatelka nemůže být odpovědná za to, že nejednala v souladu s požadavkem správního orgánu založeném na právní normě, která byla tímto orgánem nesprávně aplikována. [10] Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010, je omluvitelným právním omylem, pokud skutečný obsah právní normy nevyplývá jasně ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V nynější věci byla příslušná ustanovení vykládána Nejvyšším soudem, Nejvyšším správním soudem a SDEU. Ani současný stav ustálenosti výkladu není zcela uspokojivý. Výklad tedy nijak