10 Ads 137/2019 — Nejvyšší správní soud

10 Ads 137/2019- 43 - text 10 Ads 137/2019 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: J. K., zast. Mgr. Ondřejem Faistem, advokátem se sídlem Kamenická 2378/1, Plzeň, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 12. 2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2019, čj. 16 Ad 11/2018-52, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2019, čj. 16 Ad 11/2018-52, se ruší. II. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 12. 2017 se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4 719 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ondřeje Faista, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rekapitulace předchozího řízení [1] Dne 30. 3. 2015 žalobce požádal o starobní důchod. Rozhodnutím ze dne 15. 5. 2015 mu žalovaná přiznala starobní důchod ve výši 7 277 Kč měsíčně. Žalovaná žalobci jako dobu pojištění nezapočetla období od 1. 7. 1995 do 31. 10. 2005, a to navzdory tomu, že žalobce předložil neověřenou kopii zápočtového listu datovaného dne 2. 11. 2005, dle něhož byl žalobce zaměstnán ve firmě F. M. F., rytectví, serigrafie, knihařství, kartonáž na adrese Hlávkova 63, Přeštice, v době od 1. 11. 1991 do 30. 10. 2005, průměrný čistý měsíční výdělek činil 7 200 Kč a pracovní poměr byl ukončen dohodou. Žalovaná tento zápočtový list, na němž chybělo razítko příslušné pobočky žalované, prověřila. V návaznosti na prvostupňové rozhodnutí žalobce doložil nové skutečnosti, a to čestná prohlášení F. F. (jeho bývalého zaměstnavatele) a J. F., že žalobce byl ve sporném období zaměstnán jako opravář a měsíčně si vydělával 8 000 Kč. Tyto nově doložené skutečnosti žalovaná posoudila jako námitky proti rozhodnutí o přiznání starobního důchodu a rozhodnutím je zamítla. [2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu. V ní mj. navrhl doplnit dokazování ohledně toho, že práci v sporném období skutečně vykonával. Krajský soud zamítl důkazní návrhy jako nadbytečné, neboť žalobcovu výdělečnou činnost pro F. F. považoval za nespornou. „Pokud však žalobce u zaměstnavatele pracoval neoficiálně, tzv. na černo, tedy bez toho, že by byl přihlášen k sociálnímu pojištění a toto za něho zaměstnavatel nehradil, v žádném případě mu nemůže být tato doba práce započítána ČSSZ jako doba pojištění“ (s. 10 rozsudku). Žalobu tedy zamítl rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, čj. 16 Ad 23/2016-39 (první rozsudek krajského soudu v této věci). [3] K žalobcově kasační stížnosti NSS rozsudkem ze dne 10. 8. 2017, čj. 10 Ads 14/201748, zrušil první rozsudek krajského soudu v této věci, jakož i rozhodnutí žalované ze dne 30. 12. 2015 a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Zejména uvedl, že závěry žalované jsou nelogické a vnitřně rozporné. Žalovaná měla za nesporné, že v posuzovaném období žalobcova výdělečná činnost trvala a současně neměla za prokázané, že žalobce skutečně tuto výdělečnou činnost vykonával (bod 11 rozsudku NSS). NSS zavázal žalovanou, aby žalobci dala šanci navrhnout důkazy k objasnění skutkového stavu věci, aby opravila a doplnila své závěry tak, aby bylo jasné, proč spornou dobu nezapočetla jako dobu důchodového pojištění. [4] OSSZ Plzeň – jih v dalším řízení dne 18. 12. 2017 vydala opravné oznámení o výsledku řízení podle § 6 odst. 4 písm. u) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v němž prověřila též žalobcem předložená čestná prohlášení a další podklady pro rozhodnutí o námitkách. Měla za to, že období od 1. 7. 1995 do 21. 10. 2005 je nadále třeba považovat za sporné, protože mj. čestná prohlášení svědků nelze považovat za věrohodné doklady. Žalovaná následně rozhodnutím ze dne 29. 12. 2017 opětovně zamítla žalobcovy námitky proti rozhodnutí ze dne 15. 5. 2015. V rozhodnutí s odkazem na vlastní prováděcí pokyn z 13. 11. 2007, č. 25/2007, uvedla, že čestným prohlášením dle § 85 odst. 5 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení lze prokázat zejména takové doby pojištění, po které byl příslušný svědek zaměstnán ve stejné době u stejného zaměstnavatele jako sporný pojištěnec (žalobce). V tomto případě žalobce předložil čestná prohlášení F. F., který jej prý ve sporném období zaměstnával, ačkoliv v tomto období již měl ukončenou podnikatelskou činnost, odhlásil se z registru zaměstnavatelů a za žalobce nadále nehradil pojistné. Druhá osoba (se stejným příjmením jako ta první) nepracovala pro stejného zaměstnavatele jako žalobce, navíc ani v průběhu celého sporného období. [5] Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou, kterou krajský soud (v pořadí druhým) rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Dle krajského soudu zde nebylo sporu o tom, že žalobce pracoval pro F. F., který mu zadával práci. Nezodpovězenou otázkou bylo prý to, v jaké (právní) formě žalobce práci vykonával a zda tato pracovní činnost splňovala podmínky stanovené zákonem, aby mohla být posouzena jako pojistná doba, a to bez ohledu na to, zda bylo či nebylo hrazeno pojistné. Krajský soud se podivuje nad jednáním F. F., který neplnil povinnosti zaměstnavatele a po více než deseti letech žalobci vyhotovil tzv. zápočtový list, jako kdyby pracovní poměr skončil až k 31. 10. 2005. Krajský soud se necítil být oprávněn rozhodnout o tom, že pracovní poměr žalobce uzavřený dne 1. 11. 1991 na dobu neurčitou trval i po 30. 6. 1995, jelikož dle evidenčního listu důchodového zabezpečení, doručeného žalované dne 21. 12. 1998, pracovní poměr žalobce trval jen do 30. 6. 1995. Dle soudu jde v této otázce o pracovněprávní oblast, která není předmětem tohoto řízení. II. Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti a vyjádření žalované [6] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel má nadále za to, že z rozhodnutí žalované nejde zjistit, proč spornou dobu nepovažovala za dobu pojištění ve smyslu zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Krajský soud se opomněl zabývat dopadem § 5 odst. 1 písm. a) a odst. 4 a též § 11 odst. 2 téhož zákona na nynější věc. Stěžovatel nemůže při výpočtu důchodu nést odpovědnost za to, že jeho zaměstnavatel kdysi nesplnil povinnosti mu uložené zákonem. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že krajský soud není oprávněn rozhodnout o tom, zda jeho pracovní poměr trval i po 30. 6. 1995. Krajský soud si měl otázku trvání pracovního poměru vyřešit sám. Konečně krajský soud vůbec nezkoumal, zda stěžovateli vznikla účast na nemocenském pojištění, popř. od kterého dne. Stěžovatel má přitom za to, že dle tehdy platného zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, mu vznikla účast na nemocenském pojištění. [7] Žalovaná odkázala na své rozhodnutí a navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Žalovaná má za to, že se nepodařilo prokázat faktický výkon práce stěžovatele pro F. F. ve sporné době, a proto nebyla splněna ani podmínka účasti na nemocenském pojištění. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [8] NSS posoudil důvodnost kasační stížnosti soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); shledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu. [9] Kasační stížnost je důvodná. [10] Jádrem tohoto sporu je otázka, zda stěžovateli lze pro účel výpočtu jeho starobního důchodu započíst dobu od 1. 7. 1995 do 31. 10. 2005, kdy pro bývalého zaměstnavatele měl vykonávat pracovní činnost, avšak zaměstnavatel jej ze systému důchodového pojištění odhlásil a neodváděl za něj pojistné. [11] NSS předesílá, že zaměstnanec vstupuje do systému důchodového pojištění za předpokladu, že plnění povinností z jeho strany musí být provázeno plněním odpovídající povinnosti ze strany státu. Na vzniku odchylek veřejnoprávního pojišťovacího vztahu v důsledku protiprávního jednání zaměstnavatele zpravidla nenese žádnou vinu zaměstnanec. Nelze proto ani žádat, aby případně strpěl další neoprávněnou újmu. Smyslem veřejnoprávní koncepce důchodového pojištění je bez dalšího zajistit určité hmotné zabezpečení zaměstnance v době, kdy v souladu se zákonem získá nárok na dávky důchodového zabezpečení (srov. přiměřeně rozsudek ze dne 7. 11. 2012, čj. 3 Ads 41/2012-49, č. 2779/2013 Sb. NSS). [12] Na posouzení převážné části sporného období, tj. od 1. 1. 1996 do 31. 10. 2005, se uplatní zákon o důchodovém pojištění ve znění do 31. 12. 2015, který v § 5 odst. 1 písm. a) stanoví, že pojištění jsou při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastni zaměstnanci v pracovním poměru. Dle § 5 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se za zaměstnance v pracovním poměru považuje též osoba činná v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny všechny podmínky stanov