2 As 76/2018 — Nejvyšší správní soud

2 As 76/2018- 243 - text 2 As 76/2018 - 250 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. V., proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Ředitelství silnic a dálnic, se sídlem Na Pankráci 56, Praha 4, zastoupená JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo nám. 91/28, Karviná, II) Telia Carrier Czech Republic, a. s., se sídlem K Červenému dvoru 3269/25a, Praha 3, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2015, č. j. MSK 52281/2015, v řízení o kasačních stížnostech osoby zúčastněné na řízení I), žalovaného a žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2018, č. j. 22 A 98/2015 – 337, takto: I. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení I) se zamítá. II. Kasační stížnost žalovaného se zamítá. III. Řízení o kasační stížnosti žalobce se zastavuje. IV. Osoba zúčastněná na řízení I) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech osoby zúčastněné na řízení I) a žalovaného. V. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech osoby zúčastněné na řízení I) a žalovaného. VI. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech osoby zúčastněné na řízení I) a žalovaného nepřiznává. VII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žalobce. VIII. Osoba zúčastněná na řízení II) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech osoby zúčastněné na řízení I), žalovaného a žalobce. Odůvodnění: I. Rozsudek krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí [1] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) zrušil výrokem III. rozsudku ze dne 17. 1. 2018, č. j. 22 A 98/2015 – 337, rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2015, č. j. MSK 52281/2015, jímž bylo jako opožděné zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Frýdek-Místek (dále jen „vyvlastňovací úřad“) ze dne 11. 3. 2015, č. j. MMFM 28913/2015, sp. zn. MMFM_S 14104/2013/OÚRaSŘ/JiRa (dále také „rozhodnutí o vyvlastnění“). Rozhodnutím o vyvlastnění bylo žalobci odňato vlastnické právo k nemovitostem specifikovaným v rozhodnutí ve prospěch České republiky – osoby zúčastněné na řízení I), bylo určeno, že osoba zúčastněná na řízení I) je povinna zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění nejpozději do dvou let ode dne nabytí právní moci vydaného rozhodnutí, byla stanovena výše náhrady za odnětí vlastnického práva ve výši 1.278.260 Kč a bylo rozhodnuto, že věcné břemeno váznoucí na předmětu ve prospěch osoby zúčastněné na řízení II) se vyvlastněním neruší. [2] Výrokem I. a II. napadeného rozsudku krajského soudu byl zamítnut návrh žalobce na osvobození od soudních poplatků a na přerušení řízení. Výrokem IV. a V. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci částku ve výši 128 Kč a České republice částku ve výši 24.710,50 Kč. A výrokem VI. bylo krajským soudem rozhodnuto, že osoby zúčastněné na řízení I) a II) nemají právo na náhradu nákladů řízení. [3] Krajský soud v odůvodnění rozsudku především konstatoval, že v řízení nebyly uvedeny ani osvědčeny žádné důvody, pro něž by mohlo být doručováno jiným způsobem, než o který žalobce žádal – na jím uvedenou elektronickou adresu v souladu s § 19 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném do 18. 9. 2016 (dále jen „správní řád“). Vyvlastňovací úřad proto doručoval své rozhodnutí způsobem, pro nějž nebyly splněny zákonné podmínky - vadně prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu však žalobce převzal osobně dne 27. 3. 2015 a toto datum je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu považováno za den doručení. S ohledem na uvedené a odvolací lhůtu 15 dnů bylo nutné odvolání doručit do 13. 4. 2015 věcně a místně příslušnému orgánu, tedy vyvlastňovacímu úřadu, což dle dokazování provedeného krajským soudem (na jednání dne 17. 1. 2018) žalobce učinil. Zamítnutí odvolání pro opožděnost proto shledal krajský soud nezákonným. [4] Ostatní námitky, např. ohledně chyby ve jménu žalobce v rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu či ohledně nejasnosti, o kterém ze žalobcem podaných odvolání žalovaný rozhodl (neboť žalobce podal odvolání k vyvlastňovacímu úřadu i k žalovanému), shledal krajský soud nedůvodnými. [5] Návrh žalobce na osvobození od soudního poplatku krajský soud zamítl, neboť stejně jako v předchozím řízení, v němž žádostem žalobce nebylo opakovaně vyhověno, k částce 1.278.260 Kč, která mu měla být k dispozici, žalobce pouze vágně uvedl, že nebyla vyplacena na jeho účet. Návrhu na přerušení řízení krajský soud taktéž nevyhověl, neboť neshledal naplnění žádného z důvodů uvedeného v § 48 s. ř. s. Důvodnou neshledal ani námitku podjatosti soudce JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2017, č. j. Nao 286/2017 – 74, v němž bylo o námitce podjatosti již rozhodnuto. II. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení I), žalovaného a žalobce [6] Osoba zúčastněná na řízení I) [dále jen „stěžovatelka 1)“] podala proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost, neboť měla za to, že uvedený rozsudek je nezákonný. Stěžovatelka 1) ve své kasační stížnosti konkrétně namítla, že žalobce, ač požádal příslušné správní orgány o zasílání písemností elektronickou poštou, v několika případech nepotvrdil obdržení zaslané elektronické zprávy, a proto přistoupil vyvlastňovací úřad i žalovaný k doručování prostřednictvím držitele poštovní licence. Uvedené vyplývá dle stěžovatelky 1) z příslušných správních spisů. [7] Pokud by však Nejvyšší správní soud dospěl k totožnému závěru jako krajský soud, tedy že vyvlastňovací úřad měl povinnost doručovat žalobci písemnosti na jím zvolenou elektronickou adresu a že odvolání bylo podáno včas, pak stěžovatelka 1) namítla další důvod, na jehož základě považuje rozsudek za nezákonný. S ohledem na nutnou aplikaci zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o urychlení výstavby“), a analogicky s rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2019, č. j. 2 As 296/2015 - 180, a ze dne 20. 4. 2016, č. j. 4 As 284/2015 – 105, měl totiž dle jejího názoru krajský soud aplikovat jednoměsíční lhůtu k podání správní žaloby namísto standardní dvouměsíční lhůty, a žalobu žalobce měl tedy kvůli jejímu nesplnění odmítnout. Stěžovatelka 1) z výše uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. [8] Žalovaný [dále jen „stěžovatel 2)“] podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost, kterou napadl rozsudek krajského soudu v rozsahu výroků III., IV., V. a VI. z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti především namítl, že dle jeho názoru z § 19 odst. 3 správního řádu nelze dovodit právo účastníka na doručování na elektronickou adresu vždy, když o to požádá. Vedle nemožnosti doručovat do datové schránky podmiňuje správní řád doručování na elektronickou adresu tím, aby tento způsob mohl přispět k urychlení řízení a aby jej nevylučovala povaha věci. Pokud správní orgán zjistí, že doručování na elektronickou adresu k urychlení řízení nepřispěje, a neshledá ani žádné jiné důvody opodstatňující takové doručování, je oprávněn účastníkovi na požadovanou elektronickou adresu písemnosti nezasílat. Písemnosti tedy doručuje, jako by účastník o doručování na elektronickou adresu vůbec nepožádal. Stěžovatel 2) měl tedy za to, že není vadou doručování, pokud z relevantních důvodů není respektováno přání účastníka řízení, aby mu bylo doručováno na elektronickou adresu. [9] K projednávanému případu stěžovatel 2) uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že i v jiných případech žalobce požadoval zároveň dvojí způsob doručování, tedy doručování na elektronickou adresu i prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (srov. např. odvolání žalobce ze dne 13. 4. 2015, s. 13 a s. 17). Žalobce rovněž mnohdy uváděl ke každému dílčímu úkonu v řízení jinou doručovací elektronickou adresu a text žádosti o tento způsob doručování formuloval tak, že z něj nebylo jednoznačně zřejmé, která elektronická adresa má být v tom kterém případě použita. Pro ilustraci stěžovatel 2) odkázal na žalobcova podání ze dne 17. 4., 16. 6. a 18. 6. 2015, jež jsou součástí spisu sp. zn. ÚPS/10159/2015/Poli, v němž jsou zřejmé rozdíly v uvedených elektronických adresách. Stěžovatel 2) dále uvedl, že je mu taktéž z úřední činnosti známo, že žalobce často nepotvrzuje, a v minulosti nepotvrzoval, převzetí elektronicky doručovaných písemností. Za těchto okolností by doručování žalobci na elektronickou adresu, resp. adresy, zřejmě nemohlo vést k urychlení ani zjednodušení řízení. Poukázal také na ch