3 Ads 285/2017 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 285/2017- 48 - text  3 Ads 285/2017 -51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: K. S., zastoupený JUDr. Ladislavem Vávrou, advokátem se sídlem Moskevská 66, Karlovy Vary, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 5. 9. 2016, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2017, č. j. 30 A 160/2016 - 82, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v v Plzni ze dne 27. 9. 2017, č. j. 30 A 160/2016 - 82, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí žalované ze dne 5. 9. 2016, č. j. X, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci jako náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 24 684 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce advokáta JUDr. Ladislava Vávry. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Rozhodnutím označeným v záhlaví zamítla žalovaná odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň-jih (dále též „OSSZ“) ze dne 16. 6. 2016, č. j. X, kterým byla žalobci podle ustanovení § 126 odst. 1 a 4 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“), uložena povinnost uhradit regresní náhradu ve výši 59 428 Kč za to, že svým jednáním zavinil dočasnou pracovní neschopnost paní J. S., která trvala od 22. 6. 2010 do 31. 12. 2010. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který žalobu zamítl rozsudkem specifikovaným v záhlaví. Uvedl, že náhradový vztah podle § 126 zákona o nemocenském pojištění je veřejnoprávního charakteru a podle důvodové zprávy k tomuto zákonu je nutno pohlížet na regresní náhradu jako na úhradu vyplacené dávky, nikoli jako na náhradu škody. Nelze proto použít soukromoprávní úpravu odpovědnosti za škodu, tedy ani § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, na který se žalobce odvolával. Uzavřel pak, že osobou povinnou k zaplacení regresní náhrady podle § 126 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění je přímo fyzická osoba, kterou shledal soud nebo správní orgán vinnou z protiprávního jednání, jež zapříčinilo vznik nároku třetí osoby na vyplacení dávky nemocenského pojištění. Podle krajského soudu přitom není rozhodné, že protiprávního jednání se fyzická osoba dopustila při výkonu zaměstnání, neboť přesun odpovědnosti z osob, které byly použity k činnosti, jež způsobila škodu, na právnickou osobu nebo fyzickou osobu, která je k této činnosti použila, není obecným principem práva a takové přičítání odpovědnosti se tedy omezuje pouze na škodu takto způsobenou podle občanského zákoníku. [3] Takovéto přičítání odpovědnosti podle krajského soudu neplyne ani z ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, na který se žalobce taktéž odvolával, jelikož podle § 126 odst. 1 věty prvé zákona o nemocenském pojištění tím, kdo způsobil, že v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání zjištěného soudem nebo správním úřadem došlo ke skutečnostem rozhodným pro vznik nároku na dávku, může u dopravních nehod být řidič, provozovatel či vlastník vozidla nebo někdo jiný. V přezkoumávané věci zavinil dopravní nehodu žalobce, který byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 6. 2015, č. j. 5 T 66/2013 - 1098, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2015, č. j. 9 To 256/2015 - 1154, uznán vinným z přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Orgány nemocenského pojištění proto postupovaly správně, když povinnost zaplatit regresní náhradu uložili právě žalobci. Ustanovení § 6 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla nestanovuje, že provozovatel vozidla je povinen zaplatit regresní náhradu i v případě, kdy se zaviněného protiprávního jednání dopustil jeho zaměstnanec - řidič vozidla. Toto ustanovení upravuje pouze to, že jestliže byla regresní náhrada předepsána k úhradě pojištěnému (tzn. v případě zjištěného zaviněného protiprávního jednání pojištěného), má pojištěný právo, aby za něj regresní náhradu uhradil pojistitel. Na uvedeném dle názoru soudu nic nemění ani to, že pojišťovna vyplatila pojištěnému panu Z. Č. pojistné plnění ve výši 59 428 Kč za nemocenské dávky vyplacené OSSZ za dobu pracovní neschopnosti paní S. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) nyní brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, v níž uplatňuje kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [4] Konkrétně nesouhlasí s názorem krajského soudu, že přičítání odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu zaměstnání právnické nebo fyzické osobě, která osobu k této činnosti použila, se omezuje jenom na škodu takto způsobenou podle občanského zákoníku. Podle stěžovatele takový výklad popírá jednak podstatu § 420 odst. 2 občanského zákoníku, a jednak také ochranu fyzických osob, které způsobí škodu při výkonu své závislé činnosti plynoucí z pracovního poměru, danou § 264 a § 257 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Rozpor mezi úpravou v uvedených soukromoprávních předpisech a v zákoně o nemocenském pojištění nemůže být podle stěžovatele vykládán v jeho neprospěch. [5] Spornost napadeného rozsudku (potažmo rozhodnutí žalované) je podle stěžovatele zřejmá i z toho, že v praxi se regresní náhrada z titulu vyplacených nemocenských dávek vůči zaměstnanci – řidiči vůbec nevyskytuje. Je-li regresní náhrada uplatňována, tak pouze vůči subjektu, pro který viník nehody – řidič v době vzniku události vykonával závislou činnost, tzn. vůči zaměstnavateli, popř. vůči provozovateli vozidla, které je pro takový případ pojištěno z titulu zákonného odpovědnostního pojištění. I v tomto konkrétním případě, kde bylo zraněno 20 osob a téměř všechny čerpaly v souvislosti s následky nehody nemocenské dávky, zbývající okresní správy sociálního zabezpečení, které postiženým dávky poskytly, regresní náhrady vůči žalobci neuplatnily a hradila je pojišťovna, která v plné výši vyplatila žalované i regresní náhradu v záležitosti poškozené paní S. Ze sdělení této pojišťovny ze dne 17. 5. 2017 dokonce plyne, že nároky OSSZ byly „odškodněny v souladu s platnými právními předpisy a ustanoveními, kdy spadají pod rozsah pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla“. Stěžovatel také zdůraznil, že zatímco zaměstnavatel si může sjednat odpovědnostní pojištění, a stejně tak i provozovatel vozidla, jehož provozem je škodná událost způsobena, zaměstnanec si takové pojištění sjednat nemůže. Stěžovatel proto nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že nemá opodstatnění jeho námitka, že regresní náhrada uplatněná žalovanou měla být likvidována jako pojistná událost podle § 6 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (při jehož řízení způsobil předmětnou dopravní nehodu), neboť poznámka pod čarou „15b)“ u zmíněného zákonného ustanovení přímo odkazuje na § 126 zákona o nemocenském pojištění. [6] Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, věc vrátil krajskému soudu k novému rozhodnutí, a uložil žalované povinnost nahradit mu náklady řízení. [7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze stručně uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry vyslovenými v napadeném rozsudku krajského soudu. [8] Stěžovatel následně zaslal Nejvyššímu správnímu soudu doplňující podání, ve kterém uvedl, že „ve zcela obdobném případě Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 8 Ads 98/2016 – 37 ze dne 09. 04. 2018 dospěl k závěru, že i v případech regresních náhrad dávek nemocenského pojištění, došlo-li ke škodní události zakládající vznik nároku na dávku nemocenského pojištění při plnění pracovních úkonů přímého škůdce (stěžovatele) pro jeho zaměstnavatele, je třeba přičíst toto zaviněné protiprávní jednání přímého škůdce jeho zaměstnavateli. Přičitatelnost zavinění za škodu zaměstnavateli škůdce Nejvyšší správní soud dovodil z ustanovení § 420 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 a dle ustanovení § 2914 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014.“ Současně navrhl, aby kasační soud spolu s napadeným rozsudkem zrušil i žalobou napadené rozhodnutí žalované a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost je důvodná. [10] Nejvyšší správní soud se nejprve musel