3 As 160/2017

Dne 24. 4. 2014 vydalo zastupitelstvo hl. m. Prahy (dále též „zastupitelstvo HMP“) usnesení č. 38/23, kterým pod výrokem III. schválilo návrh rozhodnutí o námitce navrhovatele a výrokem II. rozhodlo o vydání změny územního plánu SÚ HMP č. Z-1187/07, spočívající ve změně funkčního využití území Prahy 5, Smíchov, parc. č. 4014, 4014/2 a 4015, z funkce veřejné vybavení (VV) a sportu (SP) na funkci čistě obytnou (OB), přidání značky zeleň vyžadující zvláštní ochranu, zrušení veřejně prospěšné stavby a výstavbě bytových objektů (výstavba obytných domů Klamovka), a to ve formě opatření obecné povahy č. 39/2014 (dále též „napadené OOP“). Napadené OOP nabylo účinnosti dne 22. 5. 2014. Navrhovatel, jako zmocněný zástupce veřejnosti, podal dne 19. 1. 2017 k Městskému soudu v Praze návrh na zrušení napadeného OOP z důvodu jeho údajné nezákonnosti stejně jako i nezákonnosti procesu jeho vydání.

Nezákonnost opatření navrhovatel spatřoval jednak ve skutečnosti, že realizuje záměr, který povede k překračování stanovených hlukových limitů, a to i při přijetí jakýchkoliv protihlukových opatření, což dokládal poukazem na hlukové mapy a předložením znaleckého posudku ze dne 13. 6. 2016, č. 040-051984 (dále jen „Posudek“). Z něj má vyplývat, že v okolí komunikací Plzeňská, Vrchlického a Podbělohorská, jsou již za stávající situace překročeny mezní hodnoty hlukových ukazatelů dle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/49/ES, o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí (dále jen „směrnice č. 2002/49/ES“). Podle navrhovatele tedy dokládá, že se napadené OOP významně dotýká práva jím zastoupených občanů na příznivé životní prostředí a ochranu zdraví, a nad povolenou míru zatěžuje okolí předmětného území. Navrhovatel rovněž poukázal na dlouhodobé překračování imisních limitů v daném území s tím, že nepříznivé poměry v lokalitě zmiňují i Územně analytické podklady HMP. Namítl, že právní řád neumožňuje povolení změny územního plánu (dále též „ÚP“), která povede k překročení, či zvýraznění překročení závazných limitů. Rovněž vyjádřil přesvědčení, že napadené OOP bude mít na území další četné negativní vlivy (posílení zdrojů každodenních obtíží a stresových situací, dopravní zácpy, problémy s umístěním dětí do vzdělávacích zařízení, dlouhodobá výstavba apod.), bez přínosu jakékoli pozitivní hodnoty, která by je vyvažovala. Zvýšení počtu obyvatel má podle navrhovatele vést taktéž ke snížení kvality odpočinku jak formou sportu, tak při využití již dnes přeplněného parku. V této souvislosti odkázal na podklady pro návrh změny Z-1187/07, v rámci nichž dokument „odůvodnění změny“ označuje rušení ploch sportu a veřejného vybavení za „neuvážený krok“ a zábor pro obytnou zástavbu za „nevratný a neopodstatněný“. Uzavřel, že deklarovaný zásah opatření do ústavně zaručených práv jeho adresátů neodpovídá limitům vymezeným judikaturou Nejvyššího správního soudu, neboť následek napadeného OOP není úměrný sledovanému cíli, jestliže adresáty svými následky mj. diskriminuje, omezuje a krátí jejich ústavně garantovaná práva.

Navrhovatel rovněž namítal rozpor napadeného OOP s podstatou územního plánování ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), jestliže vydáním opatření dochází dle jeho mínění v předmětné lokalitě k poškozování životního prostředí. Ve vztahu k pojmu „udržitelného rozvoje území“ navrhovatel odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 12. 2014, č. j. 59 A 2/2014 – 102, který spatřuje vodítko k jeho výkladu v § 6 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ŽP“). Citovaný pojem nelze podle navrhovatele vykládat tak, že je nezbytné vymezovat další zastavitelné plochy v situaci, kdy je o ně ze strany jednotlivců zájem, neboť by takto nakonec došlo k úplnému zastavění území v rozporu s požadavky § 6 citovaného zákona. Dodal, že ačkoliv stavební zákon při územním plánování hovoří o vytváření předpokladů pro výstavbu, klade současně důraz na hospodárné využívání zastavěného území, zajištění ochrany nezastavěného území a nezastavitelných pozemků. Navrhovatel taktéž namítl rozpor napadeného OOP s opatřením obecné povahy č. 8/2009 Sb., o vydání Zásad územního rozvoje hl. m. Prahy (dále též „ZÚR“), které jsou dle § 26 odst. 5 stavebního zákona pro pořizování a vydávání ÚP závazné, a to konkrétně s jeho body č. 11, 12, 13, 14, 18 a 20 ZÚR.

S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, týkající se zásahů do ústavně zaručených práv, navrhovatel uvedl, že legitimním důvodem k takovému zásahu může být veřejný zájem, avšak v projednávaném případě je dán pouze zájem soukromý, a to investora stavby – osoby zúčastněné na řízení. Mezi sledovaným cílem změny ÚP a zásahem do právní sféry navrhovatelem zastoupených občanů existuje zjevný nepoměr, který nelze ospravedlnit veřejným zájmem na využití území obce v souladu s požadavky § 18 stavebního zákona. Tím spíše nelze zásah odůvodnit zájmem soukromým.

V souvislosti s procesem přijímání napadeného OOP navrhovatel zmínil, že ačkoliv bylo stanovisko MČ Praha 5 k 2. vydání změny Z-1187/07 v době schválení opatření dne 24. 4. 2014 kladné, bylo zastupitelstvo HMP na zasedání upozorněno na rozdílný faktický stav. Zastupitelstvo HMP v této souvislosti pověřilo Radu MČ Praha 5 k podání návrhu na změnu ÚP SÚ HMP ve smyslu změny funkčního využití dotčených pozemků zpět na funkci veřejné vybavení a sport. Navrhovatel dále zdůraznil, že dne 17. 5. 2016 vyslovila Rada HMP souhlas s návrhem na pořízení změn ÚP tohoto sídelního útvaru, které se týkají mj. pozemků parc. č. 4014/1, 4014/2 a 4015, k. ú. Smíchov, s doporučením zahájit pořizování změny ÚP v dané lokalitě zpět na regulativy VV a SP. Naznačené skutečnosti podle názoru navrhovatele dokládají, že MČ Praha 5 dlouhodobě usiluje o změnu na původní funkční využití ploch, čímž deklaruje nesouhlas s napadeným OOP. V řízení, které předcházelo vydání opatření, došlo pouze k účelovému „technickému“ vypořádání uplatněných námitek, aniž by se jimi odpůrce skutečně zabýval.

Městský soud posoudil napadené OOP na podkladě obsahu spisového materiálu, v jehož kontextu zdůraznil, že návrh změny Z-1187/07 byl schválen usnesením zastupitelstva HMP ze dne 26. 3. 2010, č. 35/38 v rámci změn ÚP SÚ HMP vlny 07, a to opatřením obecné povahy č. 9/2010, které nabylo účinnosti dne 16. 4. 2010. Následně městský soud rozsudkem ze dne 30. 12. 2013, č. j. 11 A 141/2010 – 66, zrušil rozhodnutí o námitkách navrhovatele proti změně Z-1187/07, zahrnutého do OOP č. 9/2010, pro nepřezkoumatelnost. Při zpracování nového rozhodnutí o námitkách předložil pořizovatel jejich odůvodnění k novému vyjádření také dotčeným orgánům, přičemž neobdržel žádná negativní stanoviska nebo připomínky bránící přijetí navrhovaného rozhodnutí. Městský soud zdůraznil, že žádný z dotčených orgánů nevydal během celého procesu pořizování změny Z-1187/07 negativní stanovisko, přičemž odbor ochrany prostředí magistrátu HMP neshledal nutnost posouzení vlivů na životní prostředí (SEA). Park Klamovka zůstává změnou nedotčen a MČ Praha 5 zachování ploch pro školství nenárokovala. Městský soud dále odkázal na usnesení ze dne 18. 3. 2014, č. 437, kterým Rada HMP vyslovila souhlas s novým návrhem rozhodnutí o námitkách; to bylo následně schváleno zastupitelstvem HMP usnesením ze dne 24. 4. 2014, č. 38/23, a stalo se součástí již dříve projednané změny Z-1187/07, vydané cestou OOP č. 9/2010 v roce 2010. Městský soud uzavřel, že druhé vydání změny Z-1187/07, jehož součástí je rozhodnutí o námitkách, bylo znovu provedeno pod č. 39/2014, s účinností ke dni 22. 5. 2014. Žalobu proti novému vypořádání námitek potom městský soud zamítl rozsudkem ze dne 8. 9. 2014 (pozn. správně 8. 9. 2016), č. j. 3 A 77/2014 – 41.

Z průběhu nařízeného soudního jednání městský soud vyzdvihl zhodnocení důkazních návrhů v podobě aktuálních fotografií dotčené lokality a jejího plánku (předložených odpůrcem) s tím, že zástupce navrhovatele stav zachycený na fotografiích nerozporoval. Uvedl, že danou lokalitu zná a zopakoval svou dosavadní argumentaci s poznámkou, že pro obyvatele je nepřijatelné, aby dosavadní vilovou zástavbu nahradila velkoobjemová stavba. Odpůrce zdůraznil, že park Klamovka není změnou nijak dotčen.

Následně městský soud vyložil důvody, pro které uznává aktivní procesní legitimaci navrhovatele, jakožto zástupce veřejnosti ve smyslu § 23 stavebního zákona, k podání dané žaloby. S ohledem na uvedený závěr pak přistoupil k vypořádání věcných námitek navrhovatele.

Při hodnocení souladu napadeného OOP se zákonem vyšel městský soud z algoritmu přezkumu, který vymezila judikatura Nejvyššího správního soudu, a jenž se sestává ze tří kroků formálního přezkumu – 1) přezkum pravomoci orgánu k vydání OOP, 2) dodržení mezí zákonem stanovené působnosti orgánu, respektive 3) dodržení předepsaného postupu vydání OOP, a dvou bodů přezkumu materiální povahy – 4) přezkum souladu obsahu OOP s hmotným právem a 5) z hlediska přiměřenosti právní regulace. Městský soud současně zdůraznil, že novelizací soudního řádu správního zákonem č. 303/2011 Sb. došlo v rámci přezkumu k výraznému posílení zásady dispoziční a koncentrační. Přezkum nad rámec návrhových bodů je tak v zásadě vyloučen, s výjimkou možného zrušení OOP pro nedostatek pravomoci či působnosti správního orgánu k jeho vydání, respektive z důvodu nepřezkoumatelnosti. Takové vady u napadeného OOP neshledal.

V případě prvních dvou bodů uvedeného algoritmu městský soud poznamenal, že navrhovatel ve vztahu k nim žádné výhrady nevznesl, přičemž soud sám žádné pochybnosti o pravomoci a působnosti zastupitelstva HMP k vydání OOP nemá. Z hlediska třetího kroku přezkumu – dodržení procesu vydávání OOP – městský soud vypořádal námitku navrhovatele, dle které při projednávání předmětné změny ÚP bylo zastupitelstvo HMP upozorněno na možnost změny stanoviska MČ Praha 5, respektive že k jeho změně skutečně dne 19. 6. 2014 došlo. Uvedl, že s ohledem na § 101b odst. 3 s. ř. s. nejde o okolnost relevantní pro nyní vedené řízení, neboť je vázán skutkovým a právním stavem v době vydání napadeného OOP. Zastupitelstvo HMP schválilo posuzovanou změnu ÚP dne 24. 4. 2014, tedy v době existence kladného stanoviska, které bylo změněno až 19. 6. 2014. Změna proto nemohla založit vadu procesu vydání napadeného OOP. Dále zdůraznil, že námitky navrhovatele byly v řízení o vydání změny ÚP řádně vypořádány, jak dokládá rozsudek téhož soudu č. j. 3 A 77/2014 – 41.

Pokud jde dále o posouzení souladu obsahu napadeného OOP s hmotným právem, nejprve městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se možností věcného přezkumu územního plánu soudem (rozsudky ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 3/2007 – 73, a ze dne 5. 2. 2009, č. j. 2 Ao 4/2008 – 88). Zdůraznil, že rozhodnutí o přistoupení ke zpracování územně plánovací dokumentace, včetně její konkrétní podoby, která je v podstatě výsledkem politické vůle, spadá do samostatné působnosti příslušné obce. Obec je nicméně ve svém oprávnění limitována jak zákonnými podmínkami a omezeními, tak ústavním pořádkem. Uvnitř těchto mantinelů ale zůstává vcelku široký prostor pro autonomní rozhodování obce, přičemž není úkolem soudu stanovovat, jak má být určité území využito, ale sledovat, zda obec dodržela zmíněné limity (zde odkázal na rozsudek tohoto soudu č. j. 2 Ao 3/2007 – 73). Městský soud proto uvedl, že není oprávněn posuzovat vhodnost funkčního využití území dané lokality, což mu však nebrání posoudit soulad zvoleného řešení s hmotným právem (4. krok testu), respektive, zda nejde o řešení ve vztahu k navrhovateli zjevně nepřiměřené, nezdůvodnitelné či diskriminační, popřípadě zda nejde o exces, šikanu atd. (5. krok testu). Musí přitom vážit, zda daný zásah představuje reálné a konkrétní porušení práva navrhovatele. Správní soud je povolán zhodnotit, zda mezi navrhovaným využitím území, a z toho plynoucím omezením dotčeného vlastníka nemovitosti, neexistuje, i při formálním dodržení požadavků hmotného práva, zjevný nepoměr, jenž nelze odůvodnit ani veřejným zájmem na využití území obce v souladu s požadavky § 18 stavebního zákona. Výsledné funkční a prostorové uspořádání území musí představovat rozumný kompromis a vyváženost mezi jednotlivými veřejnými zájmy navzájem, i mezi zájmy veřejnými a soukromými. Řešení zvolené územním plánem může legitimně omezit výkon vlastnického práva vlastníků dotčených nemovitostí, popřípadě též výkon dalších práv s těmito nemovitostmi spojenými, není-li proto zjištěno, že jde o řešení nezákonné či excesivní, soud se k vhodnosti a účelnosti takového postupu nevyjadřuje. V rámci uvedených limitů přistoupil městský soud k vypořádání jednotlivých námitek navrhovatele spadajících do rozsahu 4. kroku přezkumu napadeného OOP.

V souvislosti s tvrzeným překračováním hlukových limitů městský soud poznamenal, že průběh první fáze procesu pořízení ÚP či jeho změny upravuje § 47 stavebního zákona (zadání územního plánu). Dodal, že návrh zadání v této fázi prochází prvním kolem připomínkování dotčených orgánů, které vznáší své požadavky na obsah (změny) ÚP; ty v této fázi nejsou závazné a jejich případné nerespektování proto nezakládá procesní vadu. Městský soud nicméně zdůraznil závaznost požadavku dotčeného orgánu na posouzení ÚP z hlediska vlivů na životní prostředí, respektive na evropsky významné lokality a ptačí oblasti, v důsledku něhož je třeba zpracovat vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území. V následující fázi (tj. zpracování návrhu ÚP, respektive jeho změny) již platí, že stanoviska dotčených orgánů k danému návrhu jsou závazná, neboť § 4 odst. 2 a § 54 odst. 2 stavebního zákona zastupitelstvu zapovídají vydání (změny) ÚP, který by byl s nimi v rozporu, což konstatoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2 Ao 2/2008 – 62. V kontextu řečeného městský soud zdůraznil, že při posuzování, zda opatření bylo vydáno v souladu se zákonem, se soud zabývá i správností těchto stanovisek, avšak v souladu s dispoziční zásadou jen za situace, kdy je jejich vada namítána. Ve vztahu k tvrzenému překračování hlukových limitů tak městský soud poukázal na skutečnost, že pro věc příslušný dotčený orgán na úseku ochrany veřejného zdraví – Hygienická stanice HMP podle obsahu spisu vydal dne 20. 7. 2009 upřesněné stanovisko k projednání návrhů změn vlny 07 ÚP SÚ hl. m. Prahy, č. j. ÚPL/493a/2256/5454/09, přičemž jeho stanovisko ke změně Z-1187/07 bylo bez připomínek. Při existenci kladného stanoviska, jehož správnost navrhovatel ve svém návrhu nezpochybnil, městský soud nemohl přisvědčit tvrzení, že posuzovaná změna ÚP je nezákonná ve smyslu překračování hlukových limitů.

Obdobně městský soud postupoval v případě námitky znečistění ovzduší, kde odkázal na stanovisko odboru ochrany prostředí magistrátu HMP, jakožto dotčeného orgánu, ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. S-MHMP-368967/2009/1/OOP/VI, k návrhu změn vlny 07 ÚP SÚ HMP, v němž ke změně Z-1187/07 uvedl, že s návrhem souhlasí za podmínky snížení kódu míry využití území z „E“ na „D“ a umístění značky „hodnotná zeleň vyžadující zvláštní ochranu - ekologicky a esteticky vyvážená krajina“. Městský soud konstatoval, že návrh změny ÚP byl v souladu s těmito požadavky upraven. Současně doplnil, že úpravou ÚP SÚ HMP ze dne 4. 10. 2010, č. U0898/2010, byl navýšen koeficient „D“ na „E“, a že opětovným vydáním Z-1187/07 nebyla nově projednávána již dříve schválená námitka žadatele ani úprava, která tak zůstává v platnosti. I zde proto městský soud vyhodnotil, že vydal-li dotčený orgán kladné závazné stanovisko, s podmínkou, která byla do změny ÚP následně zapracována, jejíž oprávněnost navrhovatel ve svém návrhu nijak nezpochybnil, nelze dospět k závěru, že změna ÚP je nezákonná ve smyslu znečišťování ovzduší nad zákonem stanovené limity.

V případě námitky snížení kvality života a pohodlí bydlení, respektive dílčích subsumovaných námitek, městský soud opětovně poukázal na souhlasná závazná stanoviska dotčených orgánů na úseku ochrany veřejného zdraví a ochrany ovzduší. Tvrzení o příčinné souvislosti mezi změnou funkčního využití území a nemožností umístění dětí do vzdělávacích zařízení označil za spekulativní, neboť v této fázi nelze předvídat budoucí skladbu obyvatelstva, k jehož nárůstu má v důsledku zamýšlené výstavby bytového komplexu dojít. Z téhož důvodu je podle městského soudu nepodložená námitka navrhovatele o snížení možností a kvality odpočinku pro navýšení počtu obyvatel lokality. Za čistě spekulativní v této fázi potom shledal tvrzení o délce budoucí výstavby bytového komplexu. Jako zásadní z hlediska ochrany životního prostředí městský soud označil souhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu odboru ochrany prostředí (pozn. správně odbor životního prostředí) magistrátu HMP, nevyžadující posouzení návrhu změny z hlediska vlivu na životní prostředí dle § 10i odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a vylučující významný vliv záměru na evropsky významné lokality a ptačí oblasti. Městský soud zdůraznil, že změna nevyžadovala zpracovaní vyhodnocení vlivu na udržitelný rozvoj území. Připustil dále, že zdůvodnění přijaté změny ÚP v bodě 7 mj. uvádí, že rušení ploch sportu a veřejného vybavení je „krokem neuváženým“, a že zábor pro obytnou zástavbu je „nevratný a neopodstatněný“, současně však poznamenal, že jakkoli daná část odůvodnění vyznívá pro přijetí změny ÚP negativně, nezakládá nezákonnost napadeného OOP.

Následně městský soud přistoupil k vypořádání námitky popření podstaty územního plánování. Nejprve konstatoval, že jeho základní principy jsou uvedeny v § 18 odst. 1 a 2 stavebního zákona. Dále opětovně připomněl, že tvrzení navrhovatele o tom, že v důsledku vydání změny ÚP dochází v dané lokalitě ke znečišťování a poškozování životního prostředí, je nepodložené. To vše při současné existenci pouze souhlasných stanovisek dotčených orgánů, nevyžadujících posouzení návrhu změny z hlediska vlivu na životní prostředí, vylučujících významný vliv na evropsky významné lokality a ptačí oblasti a nevyžadujících zpracování vyhodnocení vlivu na udržitelný rozvoj území. Městský soud rovněž odkázal na odůvodnění posuzované změny, z něhož dále vyplývá, že navrhované řešení nezasahuje ÚSES, celoměstský systém zeleně ani chráněná území přírody, stejně jako že pozemek leží v zastavěném i zastavitelném území, a že lokalitu lze formou individuální automobilové dopravy obsloužit ze stávající komunikační sítě města, přičemž je v docházkové vzdálenosti od systému MHD.

Ohledně namítaného rozporu napadeného OOP se ZÚR HMP poukázal městský soud nejprve na bod 2 textové části odůvodnění změny ÚP, dle něhož tento rozpor dán není. Následně přistoupil k posouzení údajného nesouladu změny se stěžovatelem konkrétně zmíněnými body ZÚR. Ve vztahu k bodu 11 ZÚR poznamenal, že pouhou změnou funkčního využití území nedochází k fragmentaci krajiny, ke změně krajinného rázu a prostorové scény města. K bodům 12-14 ZÚR uvedl, že změna ÚP nezasahuje do plochy zeleně, jak vyplývá z bodu 7 textové části odůvodnění změny. V případě namítaného rozporu s bodem 18 ZÚR, jenž vyslovuje požadavek na využívání všech dostupných opatření ke snížení negativních důsledku dopravy na životní prostředí a veřejné zdraví, městský soud uvedl, že rozšíření plochy pro bytovou výstavbu nevylučuje následné využití opatření ke snížení výše uvedených důsledků. Konečně u bodu 20 ZÚR, který požaduje důsledné posuzování vlivů na životní prostředí (SEA, EIA) u nového ÚP HMP a dalších v citovaném bodě specifikovaných záměrů, městský soud konstatoval, že vyhodnocení vlivů územních plánů na životní prostředí je součástí tzv. vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území, jehož zpracování nebylo v projednávaném případě dotčenými orgány vyžadováno (viz výše). V případě procesu EIA potom městský soud zdůraznil, že ten v průběhu pořizování (změny) ÚP neprobíhá, neboť se vztahuje až k územnímu a stavebnímu řízení. Městský soud proto rozpor napadeného OOP se ZÚR HMP neshledal. Ohledně 4. kroku přezkumného algoritmu následně uzavřel, že neshledal rozpor posuzované změny ÚP s hmotným právem.

Co se týče vyhodnocení proporcionality zvoleného řešení, městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011 (pozn. zdejšího soudu: správně ze dne 7. 10. 2011), č. j. 6 Ao 5/2011 – 43, z něhož se podává, že není možné po soudu požadovat, aby provedl odbornou úvahu směrem k vážení důležitých veřejných zájmů či veřejného zájmu a ochrany vlastnictví navrhovatelů, aniž by tuto úvahu před ním provedl příslušný orgán. Z tohoto pohledu pak označil pro posouzení přiměřenosti přijaté regulace soudem za klíčové, zda se odpůrce k této otázce vyjádřil v průběhu procesu přípravy změny ÚP na základě podané námitky či připomínky. Městský soud proto zhodnotil obsah námitky navrhovatele ke změně „Z1178“ (pozn. zdejšího soudu: jde zjevně o chybu v psaní, jde o projednávanou změnu Z-1187) ze dne 5. 1. 2010, a při rekapitulaci jejího obsahu shledal, že navrhovatel jí porušení zásady proporcionality netvrdil. Neargumentoval diskriminačním charakterem změny ÚP, zjevným nepoměrem mezi sledovaným cílem této změny a zásahem do právní sféry jím zastoupených občanů, popřípadě absencí legitimního důvodu zásahu, tedy veřejného zájmu, s poukazem na existenci toliko zájmu ryze soukromého (zde zájmu investora zamýšlené budoucí výstavby). Neargumentoval tedy tak, jak to činí ve svém návrhu na zrušení napadeného OOP. Městský soud zdůraznil, že nebyl-li s ohledem na řečené povinen provést předmětnou úvahu odpůrce v rozhodnutí o námitkách, nemůže ji nyní přezkoumat ani provést soud. Doplnil, že podle judikatury (rozsudky tohoto soudu č. j. 6 Ao 5/2011 – 43, č. j. 6 Aos 3/2013 – 29, a č. j. 6 As 176/2015 – 31) má pro úspěšnost návrhu procesní pasivita navrhovatele nesporný dopad, vyjma případů, kdy vyplývala z objektivních okolností, nebo kdy nezákonnost, na kterou návrh soudu poukazuje, je zásadního rázu a má dopad na veřejné zájmy.

Městský soud odkázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2013, č. j. 9 Ao 1/2011 – 192, a jím formulované podmínky, jejichž pohledem se (v souladu se zásadami subsidiarity a minimalizace zásahu) v obecné rovině posuzuje přiměřenost regulace. V jejich kontextu zdůraznil, že pro posouzení přiměřenosti je nezbytná samotná existence zásahu do práv navrhovatele posuzovanou regulací, přičemž v projednávané věci spatřoval navrhovatel tento zásah v porušení práva na příznivé životní prostředí a na ochranu zdraví. Městský soud však připomněl, že již při posuzování zákonnosti napadeného OOP shledal, že změna ÚP byla vydána v souladu s kladnými závaznými stanovisky dotčených orgánů, přičemž dospěl k závěru, že posuzovanou regulací fakticky nedošlo k zásahu do práv navrhovatele. Uzavřel, že za této situace posoudit přiměřenost napadeného OOP z hledisek předestřených navrhovatelem nelze.

Ve vztahu k požadavku navrhovatele, vznesenému při ústním jednání, na poskytnutí poučení podle § 118a o. s. ř., ve smyslu sdělení předběžného právního náhledu na věc, městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017, č. j. 7 As 215/2016 – 43, konstatoval, že v řízení o návrhu na přezkum OOP se poučovací povinnost podle citovaného ustanovení neuplatní.

Ze všech uvedených důvodů městský soud žalobu zamítl.

Proti napadenému rozsudku podal navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů obsažených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V ní se úvodem ztotožnil s městským soudem, pokud jde o uplatnění pětistupňového algoritmu soudního přezkumu OOP, odmítl však závěry, k nimž soud dospěl. Následně poznamenal, že území Prahy 5 je charakteristické svou vilovou zástavbou, vytvářející jedinečný ráz lokality a ovlivňující cenu tamějších nemovitostí. Opětovně podotkl, že již v době přijetí změny ÚP byla v lokalitě naplněna kapacita škol, sítí, veřejného vybavení apod., nadto změnou dotčené pozemky tvoří součást parku Klamovka, či k němu bezprostředně přiléhají. I tento park přitom již v době schválení změny svou kapacitou jen stěží postačoval. Doplnil, že dotčené pozemky částečně slouží též sportovním účelům, přičemž město by mělo sportovní vyžití občanů podporovat. V tomto kontextu stěžovatel zopakoval, že sám odpůrce označil provedení změny za „neuvážený krok“, a že byla iniciována investorem stavby, přičemž již návrh změny počítá s umístěním „uceleného obytného souboru“. Pro dokreslení dopadu změny na lokalitu stěžovatel odkázal na probíhající řízení o umístění stavby „Viladomy Klamovka“, která má představovat 9 budov s až 9 podlažími, cca 160 bytů a 214 parkovacích míst; to bude znamenat až 600 nových obyvatel, kteří budou jezdit motorovými vozidly, využívat park, veřejné vybavení, vytvářet hluk atd.; to povede k zásahu do životního prostředí.

Stěžovatel uvedl, že navzdory uvedenému městský soud jeho návrh na zrušení napadeného OOP zamítl, aniž by opatření věcně přezkoumal z hlediska tvrzeného překračování hlukových a imisních limitů (stěžovatelem specifikovaných), kdy pouze uzavřel, že napadené OOP bylo vydáno v souladu se závaznými stanovisky dotčených orgánů, která byla kladná, bez připomínek. Městský soud tak přezkum provedl ryze formálně, a to navíc s poukazem na dispoziční zásadu a skutečnost, že stěžovatel nepožadoval přezkum závazných stanovisek; těmi se tak soud odmítl zabývat, ač jsou dle mínění stěžovatele zjevně v rozporu s předloženými důkazy. Jde o postup přepjatě formalistický, který má potenciál legalizovat protiprávní stav. Jeho přijetím by bylo z věcného přezkumu soudem vyloučeno jakékoli, byť nespravedlivé, rozhodnutí, vykazující potenciál krátit práva dotčených osob, a to pouze proto, že bylo vydáno zákonem stanoveným způsobem či na podkladě zákonně vydaných kladných stanovisek dotčených orgánů.

V dalším bodě kasační stížnost stěžovatel namítl, že městský soud nedostatečným, případně nesprávným vypořádáním jeho argumentů zatížil řízení vadou, která založila nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, což vedlo až k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Z hlediska tvrzené nezákonnosti stěžovatel následně upřesnil, že městský soud nesprávně posoudil otázku povinnosti věcně se zabývat nezákonností napadeného OOP. Stěžovatel odmítl jeho závěr, že změnou funkčního využití dotčených pozemků nedochází „vůbec“ k zásahu do právní sféry osob jím zastoupených; takový závěr neodpovídá skutečnostem a důkazům, které uvedl. Připomněl, že v projednávaném případě jsou ohrožena práva jím zastoupených občanů na příznivé životní prostředí a na ochranu zdraví, garantovaná čl. 31 a čl. 35 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“); městský soud se přesto odmítl napadeným OOP po věcné stránce zabývat s odkazem na závazná stanoviska jednotlivých dotčených orgánů. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 1472/12, z něhož dovozuje, že namítal-li nezákonnosti OOP, byl městský soud povinen se jeho tvrzeními věcně zabývat, a to i v případě, byl-li stěžovatel v procesu přijímání opatření pasivní. Dále připomněl též rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, vyslovující se k požadavkům na formulaci žalobních bodů.

V kontextu uvedené judikatury stěžovatel namítl, že městskému soudu mělo postačovat jeho tvrzení o nezákonnosti napadeného OOP, doložené mj. Posudkem prokazujícím překračování zákonných hlukových limitů, a měl se tedy zabývat správností závazných stanovisek, zejména s ohledem na skutečnost, že byla vyhotovena v roce 2009, a byla tak ke dni vydání napadeného OOP již zcela neaktuální. Doplnil, že z dikce návrhu na zrušení předmětného OOP a předložených důkazů je zřejmé, že zpochybnil zákonnost nejen samotného opatření, ale též závazných stanovisek, a to zvláště proto, že zastupitelstvo nesmí vydat územní plán, který by se od nich odchyloval. Na uvedeném dle názoru stěžovatele nic nemění fakt, že výslovně nenamítl vady těchto stanovisek, respektive nepožádal o jejich věcný přezkum. Odmítnutí jejich posouzení s odkazem na dispoziční zásadu představuje přepjatý formalizmus, neboť by nemělo opodstatnění přezkoumávat pouze samotné napadené OOP. Formalistický přístup městského soudu k jeho argumentaci zakládá rozpor s principem spravedlnosti (ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99); v souvislosti s tím stěžovatel poukázal na některé ze závěrů, které Ústavní soud vůči přehnaně formalistickému postupu vyslovil.

Stěžovatel dále uvedl, že v případě jím namítaného popření podstaty územního plánování napadeným OOP, nelze považovat „samotný poukaz“ městského soudu na textové znění zásad územního rozvoje za dostačující, neboť obsahuje body, k nimž se soud nevyjádřil vůbec, a současně nedošlo ke konfrontaci zásad se změnou ÚP. Mění-li přitom napadené OOP územní plán, musí být tato změna v souladu se ZÚR. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07, z něhož dovozuje, že neproved-li městský soud zmíněnou konfrontaci, dopustil se porušení práva na spravedlivý proces a libovůle.

V navazující části kasační stížnosti stěžovatel odmítl závěr, který městský soud učinil ohledně přezkumu proporcionality napadeného OOP. K jeho odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ao 5/2011 – 43 stěžovatel poznamenal, že skutečnost, že správní orgán neprovedl úvahu ve smyslu vážení důležitých veřejných zájmů, či veřejného zájmu a ochrany práv adresátů opatření, nelze klást k tíži osobám, které se podáním návrhu domáhaly zrušení napadeného OOP. Bylo totiž zákonnou povinností správního orgánu danou úvahu provést. Stěžovatel dále odkázal na princip dobré správy, respektive pod něj spadající zásadu přiměřenosti, s tím, že veřejná správa je povinna k dosahování cílů využívat přiměřené prostředky. Zdůraznil, že čím více je zásah omezující, tím více musí být podepřen veřejným zájmem. Nebyla-li přitom odpovídající úvaha obsažena v odůvodnění napadeného OOP, měl jej městský soud zrušit pro nepřezkoumatelnost, případně úvahu o přiměřenosti opatření provést sám, nikoli návrh odmítnout s tím, že příslušný správní orgán předmětnou úvahu neprovedl. V kontextu odkazovaného rozsudku zdejšího soudu stěžovatel dále dodal, že v projednávané věci nejde o ochranu vlastnického práva, ale o ústavně chráněná práva na příznivé životní prostředí a ochranu zdraví, což uplatnění citovaného rozhodnutí vylučuje. Stěžovatel v této souvislosti rozvinul úvahu o významu uvedených práv, při zdůraznění, že zastupuje desítky osob, a proto jde o závažnější situaci, než při „pouhém“ zásahu do vlastnického práva například jedné osoby. Nad uvedené podotkl, že zasahovat do těchto práv lze jen ve výjimečných a racionálně podložených případech, a při restriktivním přístupu k podmínkám takových zásahů, což dotvrzuje nepřiléhavost městským soudem odkazovaného rozhodnutí na projednávaný případ.

K uvedenému stěžovatel dále poznamenal, že návrh na zrušení napadeného OOP námitku porušení zásady proporcionality obsahoval, a to ve smyslu absence legitimního důvodu pro zásah do právní sféry adresátů OOP, a v podobě zjevného nepoměru mezi cílem změny ÚP a tímto zásahem, který nelze odůvodnit ani veřejným zájmem na využití území obce, tím méně pak zájmem soukromým. Skutečnost, že tyto námitky „nebyly v tomto konkrétním znění výslovně uplatněny již v předcházejícím správním řízení“ podle stěžovatele nic nemění na tom, že se jimi měl městský soud zabývat. V opačném případě by šlo opětovně o přepjatý formalismus. Důvodem k přezkumu proporcionality měl být městskému soudu dle mínění stěžovatele též „zjevný rozpor mezi relativně starými závaznými stanovisky“ a skutkovým stavem vyplývajícím z aktuálního Posudku. A maiori ad minus byly-li námitky stěžovatele dostatečné pro posouzení napadeného OOP z hlediska zákonnosti, měly být tím spíše dostatečné pro provedení testu proporcionality ve smyslu 5. kroku přezkumného algoritmu.

V rámci druhého okruhu kasačních námitek stěžovatel městskému soudu vytkl, že napadené OOP nezrušil, ač skutková podstata, z níž odpůrce vyšel, nemá oporu ve správním spisu. Stěžovatel zde v souvislosti s otázkou zákonnosti postupu vydání napadeného OOP zdůraznil, že k přijetí změny ÚP HMP, iniciované z podnětu fyzické či právnické osoby, je nezbytné souhlasné stanovisko příslušné městské části, zde MČ Praha 5. Podle stěžovatele má proto stanovisko zcela zásadní význam, v souvislosti s čímž vyzdvihl, že odpůrce při projednávání předmětné změny dne 24. 2. 2014 (pozn.: stěžovatel má opět zřejmě na mysli datum 24. 4. 2014) upozornil, že ačkoliv je původní stanovisko MČ Praha 5 z roku 2006 souhlasné, ke dni zasedání zastupitelstva HMP je zastupitelstvo uvedené městské části již opačného názoru. Odpůrce k tomu však měl pouze poukázat na proměnlivost politické situace na Praze 5 (stěžovatel cituje vyjádření primátora Tomáše Hudečka) a dále „k nesouhlasu zastupitelstva MČ Praha 5“ nepřihlížet. Stěžovatel připomněl, že dne 19. 6. 2014 zastupitelstvo této městské části přijalo odmítavé stanovisko k 2. vydání změny Z-1187/07. Je tak zřejmé, že městský soud vycházel ze souhlasného stanoviska, které však již v době projednávání změny ÚP nereflektovalo „aktuální stanovisko zastupitelstva MČ Prahy 5“, s čímž byli odpůrce i městský soud seznámeni. Uvedené podle stěžovatele zakládá přímý rozpor s § 101b odst. 3 s. ř. s., neboť městský soud vzal do úvahy pouze „stav právní“, tj. „formální souhlas“ zastupitelstva městské části, nikoli „stav skutkový“, který byl v době vydání napadeného OOP opačný, přičemž argument stěžovatele odbyl s tím, že přijetí odmítavého stanoviska více jak 2 měsíce po vydání opatření nemůže mít vliv na jeho projednání. Stěžovatel uzavřel, že „lhostejnost“ odpůrce k nesouhlasnému „faktickému stanovisku“ MČ Praha 5 založila vadu procesu přijímání napadeného OOP, a městský soud jej proto měl zrušit.

V poslední části kasační stížnosti stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, a to v souvislosti se závěrem, který městský soud učinil v rámci 5. kroku přezkumu napadeného OOP, kde uvedl, že vyhodnotil-li, že předmětnou změnou ÚP fakticky nedošlo k zásahu do práv stěžovatele (na příznivé životní prostředí a ochranu zdraví), nelze za dané situace posoudit přiměřenost přezkoumávaného opatření. Městskému soudu vytkl, že nedostatečně odůvodnil, na základě jakých skutečností nepřistoupí k provedení 5. kroku přezkumného algoritmu, jak bylo dle judikatury Nejvyššího správního soudu jeho povinností. Stěžovatel uvedl, že městský soud byl oprávněn a současně povinen posoudit, zda mezi navrhovaným využitím území a z toho plynoucím omezením dotčených adresátů OOP neexistuje i při formálním dodržení veškerých požadavků hmotného práva zjevný nepoměr, který nelze odůvodnit ani veřejným zájmem na optimálním využití území obce. Dodal přitom, že výsledné funkční a prostorové uspořádání území musí vždy představovat rozumný kompromis a vyváženost mezi jednotlivými veřejnými a soukromými zájmy navzájem. Městský soud tedy byl dle stěžovatele povinen zhodnotit, zda vydání napadeného OOP představuje pro jím zastoupené občany natolik intenzivní újmu, že po nich nelze spravedlivě žádat, aby ji bez dalšího nesli, a to i za situace, kdy dospěl k závěru, že do jejich právní sféry zasaženo nebylo. Stěžovatel současně připustil, že každý je povinen strpět určitá omezení při výkonu svých práv, aniž by vždy muselo dojít k jejich kompenzaci, přičemž však zdůraznil, že za situace, kdy dané omezení překročí míru spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva, musí být dotčeným právům jednotlivců přiznána odpovídající soudní ochrana. Tím spíše jedná-li se o práva základní, jako v projednávané věci. V této souvislosti stěžovatel opětovně připomněl význam práva na příznivé životní prostředí a na ochranu zdraví, respektive podmínky, za nichž lze do těchto zasahovat. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby kasační soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

Odpůrce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah svých vyjádření v řízení o žalobě. K samotné kasační stížnosti poznamenal, že se v ní stěžovatel dopouští řady nepřesností. Jeho tvrzení, že území Prahy 5 je charakteristické svou vilovou zástavbou je rovněž víceméně zavádějící, neboť se zde nachází řada výškových budov a obytných komplexů, přičemž i v těsné blízkosti pozemku dotčeného řešenou změnou ÚP se nachází činžovní vícepodlažní domy, což bylo v řízení před městským soudem doloženo aktuální fotodokumentací. Samotná řešená lokalita pak není využívána; nejedná se o park, ale o zanedbané pozemky. Dodal, že i podle předchozí úpravy v platném územním plánu (veřejné vybavení) bylo možné lokalitu využít k zástavbě, a to způsobem, který by zatížil okolí daleko více, než uvažovaná bytová zástavba.

Pokud jde o tvrzení, že se městský soud odmítl zabývat stanovisky dotčených orgánů, odpůrce zdůraznil, že sám stěžovatel konstatoval, že přezkum jednotlivých stanovisek v petitu svého návrhu nepožadoval. Ze strany městského soudu tak nejde o přepjatý formalismus. Rozdílnost právního názoru potom dle odpůrce nelze vydávat za naplnění kasačního důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V případě námitky vady řízení, ve smyslu změny stanoviska MČ Praha 5, odpůrce připustil, že dne 19. 6. 2014 bylo zastupitelstvem této městské části přijato k již provedené změně odmítavé stanovisko. Zdůraznil nicméně, že se tak stalo více jak 2 měsíce po změně ÚP, a proto v době jejího přijetí bylo kladné stanovisko platné. Odpůrce tedy mohl vycházet jen z toho, které měl k dispozici. Stěžovatelovo tvrzení, že souhlasné stanovisko v době projednávání změny ÚP již nebylo aktuální, neboť skutečný stav byl již opačný, odpůrce odmítl s tím, že nebylo možné předjímat výsledek hlasování, a tedy ani nový názor MČ Praha 5. Konečně, ve vztahu k tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, spatřované v nevypořádání otázky přiměřenosti, odpůrce poznamenal, že městský soud vypořádal veškeré námitky a důkazy, zmíněnou otázku konkrétně na str. 20 a násl. napadeného rozsudku. Odpůrce proto navrhl kasační stížnost zamítnout.

Osoba zúčastněná na řízení podala ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém nejprve označila napadený rozsudek za zákonný, spočívající na logických argumentech, vycházející z příslušných právních předpisů a přesvědčivě odůvodněný, stejně jako za respektující judikaturu Nejvyššího správního soudu. Dále poznamenala, že kasační stížnost vychází zejména z odmítnutí některých zásadních procesních principů „správního“ (pozn. zdejšího soudu: myšleno patrně soudního) přezkumu, neboť stěžovatel nerespektuje, že soud musí ze zákona vycházet ze skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného OOP, respektive si nesprávně vykládá pojem „skutkového stavu“. Jakékoliv skutečnosti vzniklé po vydání opatření jsou pro jeho přezkum irelevantní. To platí zejména pro argumentaci stěžovatele měnící se politickou vůlí MČ Praha 5 (změna stanoviska), aktuálním průběhem navazujících řízení (umístění konkrétní stavby v rámci územního řízení) a měnící se hlukovou či rozptylovou situací v okolí dotčeného území (ve smyslu předloženého Posudku, který byl vypracován se značným odstupem od vydání napadeného OOP). Předmětné argumenty může stěžovatel uplatnit pouze v navazujících správních řízeních, tj. územním a stavebním řízení. K soudnímu přezkumu otázek řešených v rámci územního řízení pak slouží jiné právní prostředky. Předmětem nynějšího řízení tedy může být jen otázka vydání napadeného OOP, respektive postup městského soudu při jeho přezkumu. Stěžovatelovu argumentaci dále osoba zúčastněná na řízení označila mj. za tendenční a založenou na selektivním výběru právní úpravy.

V další části svého vyjádření se osoba zúčastněná na řízení vyslovila k jednotlivým stížnostním bodům podrobněji, přičemž nad rámec již řečeného uvedla následující skutečnosti. V případě tvrzené nezákonnosti napadeného rozsudku nejprve zdůraznila, že pouhá skutečnost, že výklad právních předpisů zaujatý městským soudem neodpovídá výkladu stěžovatele, nečiní rozsudek nezákonným. Vůči stěžovatelem předloženému Posudku opětovně podotkla, že pouze dokládá pohled znalce na místní podmínky v okamžiku svého vzniku (rok 2016), a není proto pro nynější řízení relevantní, respektive nemůže zpochybnit správnost a zákonnost podkladů (závazných stanovisek), na jejichž základě bylo napadené OOP vydáno. Osoba zúčastněná na řízení dále konstatovala, že dle čl. 41 Listiny se lze ústavně zaručených práv domáhat pouze v mezích zákonů, které předmětná ustanovení Listiny provádějí. Součástí této ochrany je potom povolání specializovaných orgánů státní správy k ochraně veřejných subjektivních práv na jednotlivých úsecích ochrany, a to včetně ochrany životního prostředí a zdraví. V této souvislosti připomněla, že v rámci přijímání napadeného OOP nebyla dotčenými orgány vydána žádná zamítavá stanoviska, která by přijetí navrhované změny ÚP zastupitelstvem HMP bránila.

Ve vztahu k námitce stěžovatele, že napadené OOP realizuje záměr, který povede k překračování hlukových limitů, osoba zúčastněná na řízení poznamenala, že jde nejen o tvrzení nepodložené, ale z hlediska nyní vedeného řízení též irelevantní. Podle stavebního zákona je totiž územní plán toliko podkladem pro rozhodování o vlastních stavebních záměrech. Jakékoli umístění staveb v souladu s ÚP potom podléhá splnění zákonných podmínek, a to včetně dodržení předpisů na úseku ochrany před hlukem. Napadené OOP tedy neumožňuje umisťování staveb v rozporu se zákonem, přičemž bude na stavebním úřadu, aby povolil umístění pouze těch stavebních záměrů, které odpovídají právním předpisům. Osoba zúčastněná na řízení dále zdůraznila, že neodpovídá-li napadené OOP představám stěžovatele o uspořádání území, nepředstavuje to - při současném dodržení zákonného postupu správními orgány - zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, ani jím zastoupených osob. Vyjádřila přitom přesvědčení, že napadené OOP bylo vydáno v souladu s příslušnými zákony, předepsaným postupem a představuje výsledek procesu územního plánování, jehož cílem není konzervace stávajícího stavu, ale naopak hledání možností rozvoje prostřednictvím účelného využití a prostorového uspořádání území s cílem dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území. Osoba zúčastněná na řízení uzavřela, že městský soud napadené OOP řádně meritorně přezkoumal, přičemž tvrzení stěžovatele označila za zavádějící a nepravdivá.

V souvislosti s namítanou vadou řízení osoba zúčastněná na řízení uvedla, že nepovažuje kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. za naplněný, neboť městský soud zřetelně odkázal na obsah předloženého spisu a zdůvodnil, proč jej považuje za dostatečný. Opětovně též namítla bezvýznamnost změny politické vůle MČ Praha 5 pro nyní vedené řízení, přičemž stěžovatelův výklad pojmu „právní a skutkový stav“ označila za nesprávný. Otázka (ne)existence souhlasného stanoviska městské části je nadto otázkou právní, nikoli skutkovou. Politická vůle se tvoří procesními postupy dle příslušné právní úpravy, přičemž vlastní souhlas či nesouhlas představuje výsledek celého procesu a je zhmotněn v příslušném stanovisku. V daném kontextu osoba zúčastněná na řízení zdůraznila, že vlastní proces tvorby politické vůle MČ Praha 5 nemá v projednávané věci relevanci a odpůrce mohl napadené OOP založit pouze na stanovisku dané městské části, které bylo řádně přijato zákonem stanoveným postupem, což také učinil.

Osoba zúčastněná na řízení se vyjádřila i k namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Dle jejího názoru stěžovatel argumentaci městského soudu „ohýbá“, vytrhává jednotlivosti z kontextu a nepřistupuje k napadenému rozsudku v jeho souhrnu. Oproti tvrzení stěžovatele městský soud přezkum napadeného OOP provedl a shledal, že vydáním předmětné změny ÚP fakticky nedošlo k zásahu do práv stěžovatele. Stěžovatel redukuje výklad pojmu veřejný zájem toliko na zájmy jím sledované, ačkoli z napadeného OOP vyplývá, že veřejný zájem byl v jednotlivých aspektech dotčenými orgány i zastupitelstvem HMP posouzen a změna ÚP odůvodněna. V této souvislosti vyjádřila osoba zúčastněná na řízení přesvědčení, že legitimním veřejným zájmem je mj. též zájem na funkčním využití území města. Napadené opatření sice mění možnosti využití dotčených pozemků, určitá možnost využití území však sama o sobě ještě nevyvolává žádné změny. Ty jsou předmětem až navazujících řízení. Uvedené je třeba mít na paměti také při aplikaci judikatury tohoto soudu, která se zpravidla zabývá situacemi, kdy proti OOP (změně ÚP) brojí vlastník pozemku, který byl změnou přímo dotčen, a je proto třeba důsledně posuzovat, zda je povinen takový zásah strpět, neboť je odůvodněn veřejným zájmem. O takovou situaci však v projednávané věci nejde. Pro všechny shora uvedené důvody navrhla osoba zúčastněná na řízení kasační stížnost zamítnout.

Stěžovatel ve své replice ze dne 29. 9. 2017 k vyjádření odpůrce a osoby zúčastněné na řízení poznamenal, že ani jeden z nich neuvedl žádné nové skutečnosti, či tvrzení, respektive k jejich prokázání nepředložil žádné nové důkazy, přičemž jejich argumentaci považuje stěžovatel za nesprávnou, v případě osoby zúčastněné na řízení navíc za toliko účelovou. Stěžovatel proto setrval na své argumentaci obsažené v kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných kasačních námitek (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.), přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Platí totiž, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Z obsahu napadeného rozsudku zdejší soud zjistil, že městský soud při posuzování důvodnosti návrhu stěžovatele na zrušení napadeného OOP nejprve zrekapituloval pro věc významné skutečnosti vyplývající z obsahu spisového materiálu (str. 8 napadeného rozsudku). Poté přistoupil k posouzení otázky aktivní procesní legitimace stěžovatele (str. 9-13) a vysvětlení postupu při realizaci soudního přezkumu opatření obecné povahy, a to včetně zdůraznění významu dispoziční a koncentrační zásady, respektive důsledků, které pro přezkum mají (str. 14).

V návaznosti na uvedené skutečnosti městský soud provedl jednotlivé kroky přezkumného algoritmu. Odkazoval přitom jak na zákonná ustanovení, tak na relevantní soudní rozhodnutí, z nichž při svém rozhodování vycházel (str. 14-21). Závěrem napadeného rozsudku neopomněl vypořádat ani stěžovatelem vznesený požadavek na poskytnutí poučení dle § 118a o. s. ř. Namítá-li stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro údajnou absenci konfrontace posuzované změny ÚP se ZÚR HMP, respektive pro tvrzené nezdůvodnění, na základě jakých skutečností městský soud nepřistoupil k provedení 5. kroku přezkumného algoritmu, nejde o tvrzení důvodné. V prvém případě platí, že městský soud konfrontoval napadené OOP se ZÚR v souladu s dispoziční zásadou v rozsahu, v jakém se stěžovatel návrhem na zrušení napadeného OOP domáhal (viz str. 8 návrhu a str. 19-20 napadeného rozsudku). V případě 5. kroku přezkumného algoritmu potom městský soud zřetelně odkázal na závěry plynoucí z rozsudku tohoto soudu č. j. 6 Ao 5/2011 – 43, a v souvislosti s nimi na obsah stěžovatelovy námitky uplatněné vůči změně Z-1187/07. Dále vyslovil závěr, že pro posouzení přiměřenosti regulace je nezbytná samotná existence zásahu do práv navrhovatele danou regulací, přičemž shledal-li v předchozí části odůvodnění napadeného rozsudku, že vydáním změny ÚP k zásahu do práv navrhovatele fakticky nedošlo, nelze za této situace přiměřenost napadeného OOP posoudit. Sama skutečnost, že stěžovatel s tímto závěrem městského soudu nesouhlasí, nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud proto uzavírá (aniž by na tomto místě jakkoliv hodnotil věcnou správnost závěrů, které městský soud učinil), že z napadeného rozsudku zcela srozumitelně vyplývá, na základě jaké právní úpravy a soudních rozhodnutí byly stěžovatelem uplatněné návrhové body shledány nedůvodnými. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku tedy není důvodná. Nejvyšší správní soud proto přistoupil k posouzení věcných námitek stěžovatele.

Jedno z hlavních pochybení městského soudu stěžovatel spatřuje v tom, že přezkum napadeného OOP realizoval „ryze formálně“, aniž by se jím zabýval po věcné stránce. S odkazem na dispoziční zásadu a fakt, že stěžovatel nepožadoval přezkum souhlasných stanovisek, se jejich správností odmítl zabývat. Městskému soudu mělo přitom podle názoru stěžovatele postačovat jeho tvrzení o nezákonnosti napadeného OOP, doložené mj. Posudkem prokazujícím překračování zákonných hlukových limitů; měl se tedy správností závazných stanovisek (která nadto byla ke dni vydání opatření již zcela neaktuální) v kontextu závěrů Posudku zabývat.

Nejvyšší správní soud považuje úvodem za podstatné připomenout jeden ze zásadních limitů ovládajících přezkumnou činnost správních soudů, a to nejen v případě posuzování opatření obecné povahy. Jedná se o uplatnění dispoziční zásady, na kterou zcela přiléhavě upozornil městský soud. Nejvyšší správní soud v souvislosti s provedením pětistupňového přezkumného algoritmu OOP již dříve konstatoval, že „[k] tomuto algoritmu […] poznamenává, že je v rámci své přezkumné činnosti v souladu s dispoziční zásadou zásadně (tedy s výjimkami, které do budoucna může dovodit judikatura) vázán návrhem. Soud tedy nesmí překročit návrh, který učinil navrhovatel.“ (viz rozsudek č. j. 1 Ao 1/2005 – 98; důraz přidán). Uvedené ostatně vyslovuje sám soudní řád správní v § 101d odst. 1, podle něhož je soud při rozhodování vázán rozsahem a důvody návrhu. Ačkoliv není uplatnění dispoziční zásady zcela bezvýjimečné, neboť, jak poznamenal již městský soud, platí, že v důsledku přiměřeného použití § 76 s. ř. s. se otevírá možnost zrušit OOP pro nedostatek pravomoci či působnosti správního orgánu pro jeho vydání, a dále také per analogiam pro nepřezkoumatelnost, neznamená to, že by tyto připuštěné výjimky vedly k popření dispoziční zásady jako takové. Jinými slovy, kromě zmíněných výjimek je to stále navrhovatel, kdo určuje rozsah a důvody přezkumu opatření obecné povahy a správní soud je při jeho realizaci tímto návrhem vázán.

S ohledem na uvedené nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že nepřistoupil-li městský soud k přezkumu závazných stanovisek v situaci, kdy se stěžovatel jejich přezkumu ve svém návrhu nedomáhal, což konečně sám ve své kasační stížnosti přiznává, jednalo se ze strany soudu o přepjatý formalismus. V této souvislosti nejsou přiléhavé ani stěžovatelovy odkazy na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1472/12 a rozsudek tohoto soudu č. j. 4 As 3/2008 – 78, neboť ty správnost postupu městského soudu nijak nepopírají. V prvním případě Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu vytkl (jak konečně zřetelně vyplývá ze stěžovatelem citované pasáže nálezu), že neměl odmítnout věcný přezkum námitek, které navrhovatelé směřovali na nezákonnost jimi napadeného OOP, s odkazem jejich předchozí procesní pasivitu. Jedná se tedy o kvalitativně odlišnou situaci oproti nyní projednávané věci, kde městský soud námitky porušení práv na příznivé životní prostředí a na ochranu zdraví věcně vypořádal; vycházel přitom z premisy, že důvodnost stěžovatelovy argumentace vyvrací souhlasná stanoviska dotčených orgánů, jejichž obsah stěžovatel v návrhu na soudní přezkum OOP nezpochybnil. V případě druhého z odkazovaných soudních rozhodnutí, které se týkalo požadavků na formulaci žalobních bodů, sice zdejší soud připustil možnost i toliko obecného a stručného, avšak srozumitelného a jednoznačného, vymezení důvodů nezákonnosti, avšak učinil tak při zachování požadavku na jednoznačnost rozsahu, v jakém má napadený akt soud přezkoumat.

Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že v souladu se zásadou dispoziční nebylo úkolem městského soudu, aby za navrhovatele z jeho tvrzení o nezákonnosti samotného OOP, „dikce návrhu“, či předložených podkladů (Posudek), dovozoval, v jakém rozsahu si přeje přezkum důvodů napadeného aktu provést. Zcela odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že stěžovatel byl již v řízení před městským soudem zastoupen advokátem, který si tak jako právní profesionál musel být vědom základních zásad soudního přezkumu OOP, mezi které dispoziční zásada nepochybně spadá. Městský soud proto nepochybil, jestliže tuto zásadu respektoval a za situace, kdy se stěžovatel přezkumu závazných stanovisek nedovolával, jejich přezkum neprovedl a ze stanovisek při posuzování zákonnosti napadeného OOP nadále vycházel.

Přisvědčit v této souvislosti nelze ani tvrzením stěžovatele, že (i) přijetí postupu městského soudu by vedlo k tomu, že by bylo z věcného přezkumu soudem vyloučeno jakékoli, byť nespravedlivé, rozhodnutí mající potenciál krátit práva dotčených osob, a to pouze na základě zjištění, že bylo vydáno zákonem stanoveným způsobem či na podkladě zákonně vydaných kladných stanovisek, respektive že (ii) skutečnost, že zpochybnil i zákonnost závazných stanovisek byla z dikce návrhu a předložených důkazů zřejmá zvláště proto, že zastupitelstvo nesmí vydat územní plán, který by se od těchto odchyloval, přičemž (iii) by nemělo opodstatnění přezkoumávat pouze samotné napadené OOP (bez zřetele k obsahu podkladových stanovisek). V souvislosti s těmito tvrzeními Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než zopakovat, že nedošlo k „vyloučení [napadeného OOP] z věcného přezkumu soudem“, neboť soud tento přezkum provedl. Vycházel-li přitom z presumované věcné správnosti podkladových aktů (závazných stanovisek), šlo jen o důsledek toho, že stěžovatel přezkum závazných stanovisek nepožadoval (tj. nenamítal jejich konkrétní deficity). Rozsah věcného přezkumu provedený městským soudem byl tedy determinován požadavky stěžovatele a nejedná se proto v žádném případě, jak se stěžovatel snaží naznačit, o plošné vyloučení OOP vydaných zákonem stanoveným způsobem, respektive na podkladě zákonně vydaných kladných stanovisek, z věcného přezkumu správními soudy. Rovněž toliko ze skutečnosti, že v souladu s § 54 odst. 2 stavebního zákona nesmí zastupitelstvo obce (zde HMP) vydat (změnu) ÚP, která by byla v rozporu se stanovisky dotčených orgánů, nelze automaticky dovozovat povinnost správního soudu k přezkumu závazných stanovisek za situace, kdy se jej navrhovatel nedovolává. Konečně nelze přisvědčit ani poslednímu z tvrzení, neboť kromě možného přezkumu OOP z hlediska možných jiných nedostatků, které s otázkou závazných stanovisek nijak nesouvisí, by nepochybně mohlo dojít k situaci, kdy by byl územní plán napaden právě pro svůj nesoulad se závaznými stanovisky dotčených orgánů, aniž by tyto samy o sobě byly předmětem přezkumu. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že dílčí námitky stěžovatele směřující na údajné pochybení městského soudu v podobě neprovedení přezkumu závazných stanovisek, neshledal důvodnými.

Výše učiněný závěr vůči prvnímu okruhu kasačních námitek má dílčí přesah do řešení další kategorie stížnostních bodů, kterými stěžovatel tvrdí zásah do práva na příznivé životní prostředí a na ochranu zdraví (jeho i jím zastupovaných osob) posuzovanou změnou ÚP. Stěžovatel ve svém návrhu namítal, že napadené OOP realizuje záměr, který povede k překračování hlukových limitů, dále jím specifikovaných imisních limitů a k „celkovému snížení kvality života a pohody bydlení“.

Nejvyšší správní soud v této souvislosti pro stručnost odkazuje na str. 16-17 napadeného rozsudku, kde městský soud popsal průběh přijímání (změny) ÚP s tím, že připomínky dotčených orgánů k návrhu zadání ÚP nejsou pro pořizovatele závazné, s výjimkou požadavku na posouzení ÚP z hlediska vlivů na životní prostředí, respektive na evropsky významné lokality a ptačí oblasti, v důsledku něhož je třeba zpracovat vyhodnocení vlivů ÚP na udržitelný rozvoj území. Závazná jsou až stanoviska, které dotčené orgány uplatní k návrhu (změny) ÚP (viz § 54 odst. 2 stavebního zákona a rozsudek zdejšího soudu č. j. 2 Ao 2/2008 – 62). Nejvyšší správní soud proto v kontextu těchto skutečností ověřil správnost závěru městského soudu (který stěžovatel ostatně ve své kasační stížnosti nezpochybnil), že ze strany dotčených orgánů byla vůči projednávané změně Z-1187/07 vydána pouze souhlasná stanoviska, bez připomínek. „Nedoporučení“ vyslovené Hygienickou stanicí HMP ve vztahu ke zmenšování ploch zeleně a změny funkce VVS a SP, představuje pouze připomínku nikoli závazné stanovisko (srov. upřesněné vyjádření tohoto dotčeného orgánu ze dne 20. 7. 2009, č. j. ÚPL/493a/2256/5454/09). Požadavek odboru ochrany prostředí Magistrátu HMP na doplnění značky hodnotné zeleně vyžadující zvláštní ochranu a snížení kódu míry využití území z „E“ na „D“ byl potom do návrhu změny ÚP promítnut (pozn. pozdější úpravou směrné části ÚP SÚ HMP ze dne 4. 10. 2010 č. U 0898/2010 byl kód „D“ opět navýšen na „E“). Taktéž platí, že odbor životního prostředí Magistrátu HMP jako dotčený orgán vyloučil u návrhu posuzované změny významný vliv na evropsky významné lokality a ptačí oblasti a nevyžadoval jeho posouzení z hlediska vlivů na životní prostředí (srov. jeho stanovisko ze dne 17. 3. 2005, č. j. MHMP-039895/2005/001/OZP/VI). Nebyl tedy dán požadavek na vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území.

Na základě uvedených skutečností lze učinit dílčí závěr, že tvrzení stěžovatele o tom, že městský soud napadené OOP nepřezkoumal z hlediska tvrzeného překračování hlukových a stěžovatelem specifikovaných imisních limitů neodpovídá odůvodnění napadeného rozsudku. Skutečnost, že městský soud neshledal dané návrhové body důvodnými na základě kladných stanovisek dotčených orgánů, in concreto stanoviska Hygienické stanice HMP ze dne 20. 7. 2009, č. j. ÚPL/493a/2256/5454/09, odborů ochrany prostředí a životního prostředí Magistrátu HMP ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. S-MHMP-368967/2009/1/OOP/VI, a ze dne 17. 3. 2005, č. j. MHMP-039895/2005/001/OZP/VI, aniž by (zcela v souladu s dispoziční zásadou a zněním návrhu stěžovatele - viz výše), věcně přezkoumal jejich správnost, nezakládá nezákonnost napadeného rozsudku. Městský soud naopak postupoval správně, jestliže ze zmíněných stanovisek vyšel a namítané vady napadeného OOP posoudil v jejich kontextu. Jeho závěr, že posuzovaná změna ÚP není nezákonná stran překračování hlukových limitů, respektive znečišťování ovzduší, tak má plnou oporu v obsahu spisového materiálu. Totéž platí pro jeho vypořádání nám