4 Afs 116/2019 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 116/2019- 37 - text 4 Afs 116/2019 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Pomněnka Overall s.r.o., IČ: 259 36 565, se sídlem náměstí 17. listopadu 1519, Přelouč, zast. Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem, se sídlem Argentinská 783/18, Praha 7, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2017, č. j. 53866/17/5200-11431-706481, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 3. 2019, č. j. 52 Af 10/2018 - 172, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále jen „správce daně“) dodatečným platebním výměrem ze dne 17. 10. 2016, č. j. 1589482/16/2801-50524-609007, žalobci doměřil daň z příjmů právnických osob ve výši 1.361.730 Kč a zrušil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob ve výši 888.407 Kč za zdaňovací období 2010 podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále též ZDP) a podle § 147 a § 143 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Současně rozhodl o povinnosti žalobce uhradit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 272.346 Kč, a 1 % z částky doměřené daňové ztráty, tj. 8.884 Kč, celkem 281.230 Kč. [2] Dodatečným platebním výměrem ze dne 17. 10. 2016, č. j. 1589652/16/2801-50524-609007 specifikovaný správce daně žalobci doměřil daň z příjmů právnických osob ve výši 2 264 800 Kč a zrušil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob ve výši 220.699 Kč za zdaňovací období 2011. Současně rozhodl o povinnosti žalobce uhradit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 452.960 Kč, a 1 % z částky doměřené daňové ztráty, tj. 2.206 Kč, celkem 455.166 Kč. [3] Dodatečným platebním výměrem ze dne 17. 10. 2016, č. j. 1589652/16/2801-50524-609007 specifikovaný správce daně žalobci doměřil daň z příjmů právnických osob ve výši 228.570 Kč a zrušil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob ve výši 1.209.782 Kč za zdaňovací období 2012. Současně rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 45.714 Kč, a 1 % z částky doměřené daňové ztráty, tj. 12.097 Kč, celkem 57.811 Kč. [4] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolání žalobce proti shora uvedeným dodatečným platebním výměrům podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu zamítl. [5] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou krajský soud označeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že základním důvodem pro doměření daně z příjmů právnických osob ve zdaňovacích obdobích roku 2010, 2011 a 2012 byla skutečnost, že správce daně neuznal žalobcem daňové uplatněné náklady za vyplacené mzdy domácích zaměstnanců se zdravotním postižením. Krajský soud shledal, že správce daně unesl důkazní břemeno týkající se zpochybnění záznamů a dokladů předložených žalobcem. Není pravdou, že by správce daně v dané věci nevyvinul maximální úsilí, aby se co nejvíce přiblížil zjištění skutečného skutkového stavu. Správce daně se přitom nespokojil pouze se svědeckými výpověďmi učiněnými u Policie ČR, ale sám provedl rozsáhlé dokazování, o čemž svědčí obsah Zprávy o daňové kontrole (136 stran textu). [6] Z podkladů jednoznačně vyplývá, že domácí zaměstnanci nevykonávali práci tak, jak bylo v pracovních smlouvách a ve výkazech práce uváděno. Do daňově účinných nákladů byla zaúčtována částka mzdy ve výši nasmlouvané dle uzavřené pracovní smlouvy, a i když byla vyplacená mzda oproti výplatní pásce nižší, rozdíl nebyl ze strany žalobce zdůvodňován. Žalobce naopak neprokázal, v čem konkrétně spočíval výrobní program domácích zaměstnanců, jaké konkrétní výrobky a v jakém množství byly vyráběny, jak bylo s jednotlivými výrobky naloženo (prodej, stav zásob atd.) a jak o nich bylo účtováno, a že tyto sloužily k dosažení příjmů, přičemž naopak z rozsáhlého dokazování vyplynulo, že domácí zaměstnanci nevykonávali vůbec žádnou práci a pokud ano, tak se jednalo pouze o zcela zanedbatelné výjimky, přičemž nebylo prokázáno, že by na základě takového výkonu práce bylo dosaženo nějakých výnosů. Krajský soud se proto ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobcem zaúčtované mzdové náklady dle předložených dokladů nejsou nákladem ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP, neboť nedošlo k věcnému plnění v tvrzeném rozsahu a obsahu a tyto pak byly v rozporu s § 23 a § 24 ZDP zahrnuty neoprávněně do daňově uznatelných nákladů. [7] K námitkám žalobce dále krajský soud uvedl, že jsou v podstatě účelové, většinou zopakované z daňového řízení a žalovaný se s nimi již řádně vypořádal. Žalobcem navrhovaný výslech Mgr. R., který byl ustanoven opatrovníkem žalobce v trestní věci, nemohl vyvrátit závěry vyplývající z již provedeného rozsáhlého dokazování, jelikož opatrovník Mgr. R. se nezúčastnil zmíněné činnosti žalobce a nemohl vyvrátit a ani potvrdit skutečnosti, které uvedli vyslechnutí zaměstnanci žalobce. Není ani pravdou, že by správce daně svým postupem bránil žalobci unést důkazní břemeno, či že by neumožnil žalobci účast při prováděném dokazování (žalobce byl vždy informován o datu výslechu každého svědka), naopak žalobce se žádné svědecké výpovědi nezúčastnil a v podstatě na svá práva rezignoval. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že nebyl o výsleších vyrozuměn jeho původní zástupce, neboť zastupování dle příslušné plné moci skončilo ukončením daňové kontroly a poté správce daně správně doručoval přímo žalobci. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [8] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítal, že správce daně si z 200 výpovědí svědků (bývalých zaměstnanců stěžovatele) obsažených ve spisech Policie ČR vybral pouze 30 svědků, kteří vypovídali v neprospěch stěžovatele a zcela byli opomenuti svědci, jejichž výpovědi v rámci trestního řízení svědčily ve prospěch stěžovatele. Tím došlo k porušení zásady vyšetřovací. [9] Žalovaný vybral pouze důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele a neposoudil věc jako celek. Tvrzení žalovaného, že „celková částka byla vyplácena maximálně ve výši 2 000 Kč“ není pravdivé, když i ve výsledku kontrolního hlášení sám žalovaný uvádí, že svědkyně Z. B. uvedla výši své mzdy 5.000 Kč a svědkyně D. F. při výslechu uvedla, že jí byla vyplácena mzda ve výši 5.800 Kč a následně ve výši 6.200 Kč. Skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, tak nemá oporu v obsahu spisu. Krajský soud se s uvedenou skutečností vyvracející tvrzení obsažené v rozhodnutí žalovaného nevypořádal. Stěžovatel dále poukázal na vysvětlení obsažená v policejním spisu, v nichž je uvedeno, že stěžovatelem vyplácená mzda přesahovala 2 000 Kč. Podle stěžovatele z těchto vysvětlení vyplývá, že skutečně vyplácel mzdu uvedenou ve mzdových nákladech, a to minimálně všem uvedeným osobám, které podaly vysvětlení. Závěr žalovaného, že práce v předložených listinách nebyly provedeny a domácí zaměstnanci nevykonávali práci tak, jak bylo v pracovních smlouvách a ve výkazech uváděno, s nímž se krajský ztotožnil, proto neobstojí. [10] Stěžovatel dále žalovanému vytknul, že bez opory ve spisu uvedl, že podmínkou pro uzavření pracovní smlouvy bylo též uzavření „Smlouvy o provozování služeb pro rodinu a domácnost“ a uzavření „Dohody o finanční pomoci nadaci Truck HELP“, ačkoli toto tvrzení nevyplývá z žalovaným provedených výslechů. Uzavření těchto smluv byla pouze možnost, které někteří zaměstnanci stěžovatele využili. Napadené rozhodnutí žalovaného i rozsudek, který jej potvrdil, proto stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné. Další důvod nepřezkoumatelnosti spatřuje stěžovatel v tom, že není zřejmé, z čeho žalovaný a krajský soud dovodil, že zaměstnanci nevykonávali žádnou práci, a pokud ano, jednalo se o výjimky. Z výše uvedených vysvětlení je totiž zřejmé, že většina zaměstnanců práci vykonávala. [11] Rozhodnutí žalovaného neobsahuje odůvodnění toho, jak žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel byl povinen zaměstnancům mzdu ponižovat podle množství odvedené práce, resp. je v něm uvedeno, že zaměstnanci v několika výpovědích uvedli, že žádnou činnost neprováděli, ač dle dokumentů, které má k dispozici Policie ČR, určité množství práce vykonali. Žádným způsobem se však nevyjadřuje k tomu, proč by jim neměla být vyplácena mzda v plné výši. Naopak, pokud by stěžovatel krátil mzdu z důvodů na straně zaměstnavatele, porušil by tak zákoník práce. Žalovaný ani krajský soud žádným způsobem neodůvodnili, v čem spatřují pochybení stěžovatele, když vyplácel svým zaměstnancům mzdu i za měsíce, v nichž vyrobili méně výrobků. [12] V této souvislosti stěžovatel upozornil na skutečnost, že zaměstnával osoby se zdravotním postižením, které nemohly provádět práci v plném rozsahu, a není tedy možné počítat zisk z jejich výrobků tržní metod