6 Ads 52/2019 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 52/2019- 20 - text 6 Ads 52/2019 - 22 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Mgr. B. H., zastoupený JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. března 2012 č. j. MPSV-UM/1173/12/9S-HMP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2018 č. j. 2 Ad 28/2012 – 91, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Dne 15. prosince 1995 uzavřel žalobce s městskou částí Praha 2 smlouvu o vybudování bytové jednotky č. X, na jejímž základě rekonstruoval půdní vestavbu k bytovým účelům. Výstavbu financoval žalobce částečně ze svých úspor, zbývající prostředky získal ze dvou úvěrů. Dne 17. června 1998 uzavřel žalobce nájemní smlouvu k nově vybudovanému bytu, podle níž bylo nájemné (v nespecifikované výši – sic!) uhrazeno na prvních 25 let předem, a to s ohledem na prostředky, které žalobce vynaložil na vybudování bytu; ostatní platby spojené s užíváním bytu nebyly dotčeny a měly být žalobci účtovány dle platných předpisů. [2] V letech 1998 a 1999 žalobce poté, co přišel o zaměstnání, podal celkem pět žádostí o dávku sociální péče. O těchto žádostech příslušné správní orgány opakovaně rozhodovaly. Dne 7. září 2006 žalovaný rozhodnutím č. j. 2006/37491-212 zrušil v přezkumném řízení do té doby poslední vydaná rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2 a Magistrátu hlavního města Prahy, neboť dle jeho názoru nebyly řádně zjištěny skutečné náklady na domácnost žalobce. [3] Následně Úřad městské části Praha 2 přiznal žalobci rozhodnutím ze dne 16. února 2007 č. j. OSP/67219/Zahr opakující se dávku sociální péče v peněžité formě s účinností od 1. listopadu 1998 do 31. března 2000 ve výši 3 430 Kč měsíčně a od 1. dubna 2000 do 30. června 2000 ve výši 3 770 Kč měsíčně. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 10. května 2007 č. j. MHMP 113714/2007, které zrušil Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 14. června 2011 č. j. 1 Ad 43/2010 - 243. Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 3 Ads 143/2011 - 278. Soudy správním orgánům nařídily zohlednit splátky úvěrů jako reálně placené náklady na bydlení žalobce, avšak pouze do výše tzv. fiktivního měsíčního nájemného (nákladů na vybudování bytu rozložených na dobu, na niž byly započteny jako dopředu zaplacené nájemné). Správní orgány dále měly odůvodnit, jak se jejich závěr o tom, že byt o velikosti 84 m2 je pro samotného žalobce zbytečně velký, promítl do výše přiznané dávky. [4] Rozhodnutím označeným v záhlaví žalovaný znovu zamítl odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2. Za náklady nutné pro vybudování žalobcova bytu označil částku 813 656,50 Kč, kterou žalobce zaplatil stavební firmě. Po rozložení nákladů na vybudování bytu do jednotlivých měsíců dvaceti pěti let, na které měl žalobce prostřednictvím těchto nákladů uhrazeno nájemné, žalovaný vypočítal tzv. fiktivní nájemné ve výši 2 712,32 Kč měsíčně. Žalobce sice za úvěry splácel měsíčně více, avšak jako výdaje na domácnost lze splátky zohlednit maximálně do výše fiktivního nájemného. Účelem dávky sociální péče není úhrada celkové výše splátek úvěru. Žalovaný dále stanovil další výdaje, které žalobce vynaložil v souvislosti s bydlením (služby spojené s užíváním bytu, elektřina). Odůvodněné náklady žalobce na bydlení přepočetl žalovaný na menší podlahovou plochu, kterou považoval za přiměřenou poměrům žalobce, který žil v rozhodné době sám. Nakonec však označil za spravedlivé, že Úřad městské části Praha 2 při výpočtu dávky sociální péče vycházel z částek k zajištění nezbytných nákladů na domácnost stanovených zákonem č. 463/1991 Sb., o životním minimu, jak bylo v době jeho rozhodování běžné, neboť tyto částky jsou vyšší než přepočtené (poměrně snížené) náklady na domácnost žalobce. [5] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl městský soud v záhlaví označeným rozsudkem, neboť shledal, že žalovaný postupoval podle závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu včas kasační stížnost (řízení před Nejvyšším správním soudem bylo zahájeno 18. března 2019). Namítal, že městský soud stejně jako žalovaný nesprávně posoudil otázku výpočtu nezbytných nákladů na domácnost stěžovatele ve vazbě na financování vybudované bytové jednotky pomocí úvěrů, které je stěžovatel povinen splácet. Tyto splátky měl žalovaný zahrnout do výpočtu dávky sociální péče v plné výši, což vyplývá z podkladu pro jednání zvláštní komise ministra práce a sociálních věcí v rámci mimoodvolacího řízení ze dne 25. června 2002 č. j. 21-24919/02, který žalovaný i městský soud systematicky popírají, a rovněž z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 319/2000. Smlouvy o úvěru stěžovatel uzavřel v době, kdy ještě nebyl sociálně potřebný a nevěděl, že by se v takové situaci mohl ocitnout. Výstavba bytu o daných rozměrech byla v rozhodné době zcela přiměřená výdělkovým poměrům stěžovatele. Následně byla zrušena jeho pracovní pozice, povinnost hradit úvěrové závazky však zůstala. Větší byt stěžovatel vybudoval jednak kvůli podmínkám pro výstavbu půdního bytu v domě ve vlastnictví městské části Praha 2, které zahrnovaly co nejefektivnější využití co největší plochy půdy, a zároveň jej od počátku plánoval jako rodinný byt; v současnosti s ním již bydlí manželka a syn. Tím se žalovaný vůbec nezabýval a pouze konstatoval, že byt byl pro samotného stěžovatele příliš velký. Dle názoru stěžovatele však pro potřeby stanovení dávky sociální péče nelze vycházet jen z minimální teoretické plochy bytu, rozhodující musejí být reálné nezbytné náklady na provoz bytu. [7] Stěžovatel dále uvedl, že položkový seznam svépomocných nákladů souvisejících s výstavbou bytu včetně originálů pokladních dokladů předložil Úřadu městské části Praha 2 již v roce 1999, musejí být tudíž zahrnuty i v podkladu pro jednání zvláštní komise ministra práce a sociálních věcí z roku 2002 a žalovaný je měl zohlednit při výpočtu dávky. Argumentace městského soudu vycházející z fiktivních nákladů na vybudování bytu a z fiktivní minimální velikosti bytu nemůže obstát. [8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud se úvodem musí pozastavit nad tím, že o dávce sociální péče, dnes již historické i z hlediska platné právní úpravy, která měla reagovat na sociální situaci žalobce na konci minulého století, rozhoduje po více než dvaceti letech v roce 2019. Je to především délka posledního řízení před Městským soudem v Praze, která vyvolává pochybnosti stran dodržení garance základního práva na rozhodnutí v přiměřené době. Žaloba stěžovatele byla městskému soudu doručena již v červnu 2012. Poté samosoudce, jemuž byla věc původně v souladu s rozvrhem práce přidělena, vyžádal vyjádření žalovaného a zaslal je stěžovateli k replice. V následujících letech soudce opakovaně žádal o spis Obvodního soudu pro Prahu 2 týkající se žaloby stěžovatele o náhradu škody způsobené nepřiměřenou délkou řízení, ten však zjevně nebyl pro posouzení správní žaloby vůbec zapotřebí. Dotyčný soudce již v soudnictví nepůsobí. Teprve po přidělení stěžovatelovy věci jiné soudkyni byl vyžádán správní spis od žalovaného a řízení se pohnulo směrem k meritornímu rozhodnutí. [10] Tyto politováníhodné a pro soudnictví zahanbující skutečnosti však nemohou mít vliv na věcné posouzení kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud ji důvodnou neshledal. [11] Podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) není kasační stížnost přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Stěžovatel v žalobě výslovně zpochybnil pouze výši splátek úvěrů, kterou vzal žalovaný za základ pro stanovení dávky sociální péče. Další námitky, které uplatnil až v kasační stížnosti (svépomocné náklady, výměra bytu), jsou proto s ohledem na citované ustanovení nepřípustné, a to i když se jimi městský soud – v reakci na argumentaci stěžovatele v průběhu jednání dne 13. prosince 2018 a navzdory její opožděnosti – do určité míry zabýval. Pro výsledek žalobního řízení však nebyly jeho úvahy nijak určující (ani tyto námitky neshledal důvodnými). [12] Podle § 1 odst. 1 zák