6 Afs 273/2018 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 273/2018- 123 - text pokračování 6 Afs 273/2018 - 137 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Colosseum, a. s., se sídlem Londýnská 730/59, Praha 2, zastoupen Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 17. 6. 2015, č. j. 2015/064745/CNB/110, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, č. j. 6 Af 59/2015 - 96, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Předcházející řízení [1] Česká národní banka (dále též „ČNB“) rozhodnutím ze dne 3. 3. 2015, č. j. 2015/24131/570, sp. zn. Sp/2012/272/573 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uložila žalobci pokutu, neboť jako obchodník s cennými papíry spáchal správní delikty podle § 157 odst. 2 písm. c) a § 157 odst. 2 písm. b) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 31. 5. 2016 (dále jen „ZPKT“), tím, že: a) nedisponuje záznamy telefonních hovorů se zákazníky uskutečněnými v období ode dne 17. 6. 2011 do dne 10. 8. 2011, týkajícími se poskytnuté investiční služby, a záznamy komunikace s potenciálními zákazníky; b) nedisponuje záznamy telefonních hovorů makléře P. S. uskutečněnými v období ode dne 12. 3. 2012 do dne 21. 12. 2012 a týkajícími se investičního poradenství poskytovaného tímto makléřem zákazníkům J. L. v období od 12. 3. 2012 do 21. 12. 2012, M. B. v období od 26. 3. 2012 do 11. 7. 2012 a Petru Obrtelovi v období od 16. 3. 2012 do 2. 7. 2012; c) poskytoval ode dne 27. 3. 2012 do dne 31. 12. 2012 investiční poradenství v rámci služby Asistent zákazníkům 1) T. Č., 2) D. C., 3) K. P., 4) J. D., 5) J. K., 6) Z. Š., 7) V. B., 8) B. M. a 9) P. Z. způsobem, který vedl k podávání pokynů k obchodům s investičními nástroji v takové frekvenci, při které zákazník uhradil za provedené obchody provize v celkové výši 1) 751 tisíc Kč, 2) 92 tisíc Kč, 3) 86 tisíc Kč, 4) 142 tisíc Kč, 5) 72 tisíc Kč, 6) 79 tisíc Kč, 7) 58 tisíc Kč, 8) 207 tisíc Kč, 9) 33 tisíc Kč, kdy poměr mezi těmito náklady uhrazenými zákazníkem za poskytování investičních služeb k průměrnému čistému majetku zákazníka v období ode dne 1) 18. 5. 2012 do dne 31. 12. 2012, 2) 3. 4. 2012 do dne 12. 7. 2012, 3) 17. 5. 2012 do dne 29. 8. 2012, 4) 14. 5. 2015 do dne 8. 11. 2012, 5) 29. 8. 2012 do dne 31. 12. 2012, 6) 20. 4. 2012 do dne 28. 11. 2012, 7) 27. 3. 2012 do dne 28. 9. 2012, 8) 16. 7. 2012 do dne 31. 12. 2012, 9) 6. 8. 2012 do dne 4. 12. 2012 dosáhl hodnoty 1) 112, 72 %, 2) 45,7 %, 3) 41,69 %, 4) 64,53 %, 5) 44,43 %, 6) 77,47 %, 7) 61,01 %, 8) 47,88 %, 9) 33,82 % [po přepočtu na roční základ 1) 180,45 %, 2) 165,15 %, 3) 144,93 %, 4) 131,59 %, 5) 129,74 %, 6) 126,79 %, 7) 119,73 %, 8) 103,42 %, 9) 102,02 % p. a.], přičemž tímto způsobem investičního poradenství žalobce sledoval cíl spočívající v maximalizaci svého příjmu z poplatků za realizaci obchodů. [2] Bankovní rada ČNB (dále jen „bankovní rada“) rozhodnutím ze dne 17. 6. 2015, č. j. 2015/064745/CNB/110 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítla rozklad podaný žalobcem a potvrdila prvostupňové rozhodnutí. [3] Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který rozsudkem ze dne 17. 7. 2018, č. j. 6 Af 59/2015 - 96 (dále jen „napadený rozsudek“), žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nejprve se zabýval otázkou promlčení skutku (či jeho dílčích útoků) z hlediska subjektivní lhůty stanovené v § 192 odst. 4 ZKPT a dospěl k závěru, že žalovaná zahájila řízení v této zákonem stanovené lhůtě, neboť k povědomosti o spáchaném deliktu došlo až doručením stížnosti zákazníka žalované, jelikož až z této stížnosti je seznatelné, že žalobce prováděl nadměrné obchody. [4] Městský soud nepřisvědčil námitce nezákonného opatření nahrávek. Žalovaná je opatřila v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového trhu (dále jen „zákon o dohledu“), které ji k tomu opravňovalo. Pokud toto oprávnění využila a postupovala podle něj, nemohla se dopustit namítaného porušení článku 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Zákon o dohledu přiznává žalované rozsáhlou pravomoc vyžadovat od osob podléhajících dohledu informace, aniž musí zdůvodňovat, z jakého důvodu tyto informace vyžaduje. Dle § 8 odst. 3 zákona o dohledu musí povinná osoba poskytnout informace, podklady, objasnění skutečností, záznamy, zprávy nebo s nimi spojené údaje bez zbytečného odkladu. K důkazu lze použít všech prostředků, které jsou v daném případě k dispozici, tedy i příslušných nahrávek. Právo žalobce odmítnout předložení požadovaných informací z žádného zákonného ustanovení nevyplývá, a ve své podstatě zcela odporuje smyslu a účelu zákona o dohledu. Možnost odepření poskytnout informace by ve své podstatě dohled fakticky znemožnila. Podnikání na kapitálovém trhu je velmi specifickým podnikáním, které z povahy věci vyžaduje vyšší míru regulace i aktivitu dohledových orgánů, proto požadavek na poskytování příslušných informací je plně legitimní. [5] Žalovaná nepochybila, pokud žalobci neumožnila účast na jednání rozkladové komise. Napadené rozhodnutí nevydává rozkladová komise, nýbrž bankovní rada. Návrh rozkladové komise, jakožto poradního orgánu, má pouze doporučující charakter. Členové rozkladové komise se nepodílejí na výkonu pravomoci správního orgánu bezprostředně, byť jsou považováni za úřední osoby a lze namítat jejich podjatost. Samotným návrhem rozkladové komise není orgán, který o rozkladu rozhoduje, vázán. Rozhodné je posouzení věci jím samotným, které má odraz v rozhodnutí o rozkladu. Rozkladová komise není sama o sobě správní orgán, a tudíž nemá nikdo právní nárok na účast na jejím jednání. Podle Jednacího řádu rozkladové komise žalované závisí na předsedovi rozkladové komise, zda vyhoví požadavku účastníka řízení na účast při jejím jednání. V daném případě bylo odmítnutí účasti žalobce odůvodněno, a to v souladu s příslušným jednacím řádem. Nejednalo se tedy o svévolný postoj. Co se týče nevyhovění žádosti zúčastnit se jednání samotné bankovní rady, ani to nezpůsobilo nezákonnost napadeného rozhodnutí. Bankovní rada v rozhodnutí o rozkladu jasně konstatovala, že neshledala potřebným, aby byl účastník řízení přizván na její jednání. Nebylo tedy důvodné nařizovat ústní jednání, přičemž bylo i odůvodněno, proč se tak nestalo. Žalobci byla nadto v souladu s jeho žádostí poskytnuta dodatečná lhůta k doplnění rozkladu a bylo mu umožněno nahlédnout do spisu, což také dne 28. 4. 2015 a 18. 5. 2015 učinil. V souvislosti s tím byl žalobce poučen o právu vyjádřit v řízení své stanovisko, navrhovat důkazy a činit jiné návrhy až do vydání rozhodnutí. Toho však nevyužil. Jeho právo na spravedlivý proces nebylo porušeno. [6] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku, že žalovaná do spisu nezaložila řádnou předkládací zprávu. Zákon nepožaduje vyhotovení předkládací zprávy a nijak ji neformalizuje, hovoří pouze o předání spisu s příslušným stanoviskem. Nadto tato úprava může mít podle judikatury Nejvyššího správního soudu význam ve vztahu k případné nečinnosti správních orgánů či k průtahům v řízení, nikoli však ve vztahu k obsahu rozhodnutí o rozkladu. Ani námitku provedení důkazů v rozporu se zákonem (bez účasti žalobce a bez protokolace) neshledal soud důvodnou. Podstatou provedení důkazu listinou ve správním řízení je, aby taková listina byla založena do správního spisu a aby měl žalobce možnost se k ní vyjádřit před vydáním příslušného rozhodnutí. O provedení důkazu listinou se učiní záznam do spisu, který však není nijak formalizován. Proto soud považuje za dostatečné, že listina byla založena do spisu a žalobce měl možnost se s ní seznámit. Žalobce nadto ani neuvádí, jak by postup žalované mohl ovlivnit její závěry ohledně zjištěných skutečností. [7] V případě žalobce nedošlo k porušení zákazu dvojího trestání za týž skutek. Žalobcem uvedené jednání (za něž byl potrestán dříve) nebylo vůbec předmětem současného správního řízení. Co se týče churningu (k vysvětlení tohoto pojmu viz bod 82), byl žalobce postižen za jiné období a ve vztahu k jiným zákazníkům, za porušení povinnosti uchovávat záznamy komunikace nebyl doposud sankcionován. V dané věci se tak nekryje skutek, za který byl žalobce potrestán v roce 2012, se skutkem, za nějž byl potrestán v tomto správním řízení. [8] Pokud žalobce tvrdil, že první část výroku, postihující ho za absenci záznamů telefonických rozhovorů, je bagatelní věcí, a měla být tudíž aplikována zásada oportunity, měs