6 As 113/2019 — Nejvyšší správní soud

6 As 113/2019- 32 - text 6 As 113/2019 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: Krajská zdravotní, a. s., se sídlem Sociální péče 3316/12a, Ústí nad Labem, zastoupený JUDr. Martinem Fejfárkem, advokátem, se sídlem Josefa Lady 2106, Most, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 20. 3. 2017, ÚOHS-R0316/2016/VZ-0985/2017/321/EDy, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2019, č. j. 29 Af 42/2017 - 53, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2019, č. j. 29 Af 42/2017 - 53, se ruší. II. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 20. 3. 2017, ÚOHS-R0316/2016/VZ-0985/2017/321/EDy, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 228 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Martina Fejfárka, advokáta, se sídlem Josefa Lady 2106, Most. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2019, č. j. 29 Af 42/2017 - 53 (dále „napadený rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 20. 3. 2017, ÚOHS-R0316/2016/VZ-0985/2017/321/EDy (dále jen „napadené rozhodnutí“). [2] Napadeným rozhodnutím předseda žalovaného zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí ze dne 14. 12. 2016, č. j. ÚOHS-S0226/2013/VZ-49280/2016/511/JNv, jímž byl žalobce shledán vinným ze správních deliktů v rámci zadávacího řízení “Modernizace a obnova přístrojového vybavení specializovaného pracoviště – Traumatologického centra Krajské zdravotní, a. s. – Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem, o. z.“ (dále také „zadávací řízení č. 1“) podle ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v rozhodném znění (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), tím, že nevymezil transparentně způsob hodnocení nabídek podle dílčího hodnotícího kriteria, neboť nijak nespecifikoval obsah práv a povinností dodavatele při provádění údržbového servisu, a tím, že požadoval doklad prokazující zavedení systému managementu bezpečnosti informací v organizaci, ačkoliv ho nebyl oprávněn požadovat. V rámci zadávacího řízení „Modernizace a obnova přístrojového vybavení specializovaného pracoviště – Onkologického centra Krajské zdravotní, a. s. – Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem, o. z.“ (dále také „zadávací řízení č. 2“) se žalobce dopustil správních deliktů podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách identickým jednáním jako v případě zadávacího řízení č. 1. Ve všech případech zároveň mohlo dojít k podstatnému ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky a dne 19. 10. 2009 byla s vybraným uchazečem uzavřena smlouva. Dále žalovaný rozhodl o tom, že se žalobce ani v jednom zadávacím řízení nedopustil správních deliktů tím, že požadoval doklad prokazující zavedení systému řízení jakosti. Za spáchané správní delikty byla žalobci uložena pokuta 40 000 Kč. [3] Žalovaný na úvod vyložil, že v projednávané věci rozhoduje opakovaně, neboť předchozí prvostupňové rozhodnutí ze dne 31. 1. 2014 bylo zrušeno rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 21. 10. 2016. Žalovaný se dále zabýval posouzením zadávacích podmínek obou zadávacích řízení, v nichž žalobce uvedl jako hodnotící subkritérium „náklady na údržbový servis za rok (nad rámec bezplatného záručního servisu)“, konkrétně vymezením způsobu hodnocení tohoto subkritéria zadavatelem. Žalovaný měl za to, že žalobce neuvedl bližší specifikaci toho, co mají uchazeči nabízet za plnění v rámci tohoto subkritéria. Žalovaný konstatoval, že je nutné odlišit servis, který má být dodavatelem poskytován bezplatně – ten pak nemůže být předmětem hodnocení nabídky zadavatelem, neboť zde není ničeho, v čem by mohli dodavatelé soutěžit v rámci svých nabídek. Zadavatel dané subkritérium nastavil tak, že v rámci něj bude hodnotit pouze nabídnutou cenu, aby však uchazeči mohli nějakou nabídkovou cenu zadavateli poskytnout, musí vědět, co má být předmětem plnění, které zadavatel požaduje. Žalovaný přitom nepřehlíží, že zákon č. 123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotnických prostředcích“), obsahuje zákonnou definici servisu, přičemž žalobci nebylo vytýkáno, že neuvedl výslovný odkaz na tuto definici, avšak za problematické bylo označeno to, zda se potenciálním dodavatelům dostalo ze strany žalobce takového vysvětlení dílčího hodnotícího subkritéria, aby jej byli schopni řádně nacenit. Žalovaný měl za to, že nyní se prvostupňové rozhodnutí dostatečně zabývalo tím, zda vymezení „údržbového servisu“ není obsaženo v zákoně o zdravotnických prostředcích, přičemž bylo zjištěno, že žádný právní předpis takovou definici neobsahuje. Žalovaný poukázal na to, že předmětem veřejné zakázky bylo mj. poskytování bezplatného záručního servisu a bezplatné zajišťování technicko-bezpečnostních prohlídek, popřípadě dalších dle zákona o zdravotnických prostředcích; pokud zadavatel předmětným subkritériem požadoval nacenit servis dodávaných přístrojů po uplynutí záručního servisu, pak je třeba uvést, že samotné subkritérium o tom nedává jasnou odpověď. Je rovněž možný výklad, že jde o servis po dobu záruky, avšak nadstandard. Žalobce měl tedy jasněji specifikovat, zda toto subkritérium míří na údržbový servis až po ukončení záruky, jinak je zadávací dokumentace nejednoznačná. [4] Ve vztahu k požadavku žalobce na doklad prokazující zavedení systému managementu bezpečnosti informací v organizaci se žalovaný zaměřil na to, zda tento systém spadá pod kategorii certifikátu řízení jakosti, resp. zajištění jakosti ve smyslu ustanovení § 56 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách. Vysvětlil, že podle příslušné právní úpravy v České republice působí Český institut pro akreditaci (dále též „ČIA“), vnitrostátní akreditační orgán, oprávněný provádět příslušnou akreditaci. Z jeho sdělení ze dne 12. 2. 2016 přitom nelze dovodit, zda lze tento certifikát považovat za certifikát systému řízení jakosti. Proto byl ČIA vyzván k upřesnění, zda lze certifikát systému řízení bezpečnosti informací podřadit pod certifikáty systému řízení jakosti, přičemž ČIA uvedl, že nikoli, neboť cílem zavedení podle této normy není jakost/kvalita produktu nebo služby, ale zabezpečení důvěrnosti, integrity a dostupnosti informací. Zadavatelův požadavek se tedy týkal řízení bezpečnosti informací, nikoli řízení jakosti a jako takový nebyl ze zákona přípustný. Zadavatel mohl zabezpečení důvěrných informací o pacientech řešit smluvními závazky mlčenlivosti. Ve vztahu k výši uložené pokuty žalovaný konstatoval, že ta plně odpovídá zákonným kritériím. Žalovaný se v neposlední řadě zabýval tím, zda pozdější právní úprava není pro žalobce výhodnější, přičemž dospěl k závěru, že nikoli. [5] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ze dne 19. 5. 2017 ke krajskému soudu, v níž vyjádřil názor, že žalovaný věc posuzoval ryze formalisticky bez znalosti věci týkající se oboru zdravotnických přístrojů, bez zohlednění jeho relevantní argumentace. Trval na tom, že zadávací dokumentace není pro příslušné odborníky nejasná. Poukazoval rovněž na to, že je sankcionován nejen předmětnou pokutou, ale že mu rovněž hrozí vrácení příslušné dotace. Žalovaný sice dospěl k závěru, že zákon o veřejných zakázkách porušil tím, že nevymezil transparentně způsob hodnocení nabídek podle dílčího hodnotícího subkritéria, avšak podle žalobce se porušení ustanovení § 44 odst. 1 téhož zákona mohl dopustit pouze tím, že nevymezil předmět veřejné zakázky v podrobnostech nezbytných pro zpracování nabídky, s čímž se žalovaný nezabýval. Žalovaný pochybil dále v tom, že přehlédl, že pojem údržbový servis je definován v zákoně o zdravotnických prostředcích, proto je obsah tohoto pojmu všem znám. Ve vztahu k požadavku na předložení dokladu prokazujícího zavedení systému managementu bezpečnosti informací v organizaci měl za to, že pozdější právní úprava je pro něj příznivější. [6] Trval na tom, že zákon o zdravotnických prostředcích definuje pojem servis, přičemž jeho obsah je povinen vymezit výrobce u svého každého jednotlivého přístroje, nelze tudíž požadovat po zadavateli, aby vymezoval pojem servis, zvláště když neví, jaký konkrétní přístroj nakonec získá. Měl za to, že servis zdravotnických přístrojů je pouze jeden, který stanoví jeho výrobce. Protože citované ustanovení zákona o zdravotnických prostředcích vymezuje servis spojený s udržováním, je tento servis obvykle označován jako údržbový servis. Pokud je takový servis poskytován v rámci záruky, pak může být logicky označen jako záruční servis. Žalovaný tak zcela nesprávně uměle a laicky rozlišuje mez