8 Afs 7/2018 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 7/2018- 38 - text 8 Afs 7/2018-41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: AREKA služby s.r.o. „v likvidaci“, se sídlem Závodní 2893/86, Ostrava, zast. JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem Vítězná 3334/7, Ostrava, proti žalovanému: Celní úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem nám. Svatopluka Čecha 547/8, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2015, čj. 1263745/2015570000-42, za účasti osoby zúčastněné na řízení: JUDr. Pavel Korta, insolvenční správce dlužníka AREKA služby s.r.o. „v likvidaci“, se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2017, čj. 22 Af 4/2016-39, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 4 114 Kč, k rukám insolvenčního správce žalobkyně JUDr. Pavla Korta, insolvenční správce dlužníka AREKA služby s.r.o. „v likvidaci“, se sídlem Poštovní 2, Ostrava, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Oblastní inspektorát práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj (dále jen „oblastní inspektorát práce“) příkazem ze dne 18. 2. 2014, čj. 2465/10.71-Ku/14/14.3 (dále jen „podkladové rozhodnutí“ nebo „exekuční titul“), uznal žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu na úseku zaměstnanosti a uložil ji dle § 140 odst. 4 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), pokutu ve výši 250 000 Kč. Žalovaný (dále „stěžovatel“) exekučním příkazem ze dne 23. 11. 2015, čj. 126374/2015-570000-42, nařídil exekuci prodejem movitých věcí k vymožení nedoplatku žalobkyně na uložené pokutě ve výši 203 916,66 Kč. Proti tomuto exekučnímu příkazu podala žalobkyně námitky, které stěžovatel zamítl v záhlaví označeným rozhodnutím. Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) následně vyhověl podané žalobě, zrušil napadené rozhodnutí dle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a vrátil věc stěžovateli k dalšímu řízení. [2] Krajský soud v rozsudku uvedl, že Ústavní soud nálezem ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 52/13, zrušil § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti ve slovech „nejméně však ve výši 250 000 Kč“. Zrušením části ustanovení, na základě kterého bylo rozhodnuto o správním deliktu žalobkyně a byla jí uložena pokuta, zůstávají sice práva a povinnosti z něj vyplývající nedotčena, nelze je však vykonat. Exekuční titul je tak nevykonatelný. Jednou ze základních podmínek pro nařízení exekuce je exekuční titul, kterým je dle § 176 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), vykonatelné rozhodnutí stanovující peněžité plnění. Upozornila-li žalobkyně na nevykonatelnost exekučního titulu v důsledku zrušení příslušného předpisu Ústavním soudem, postupoval stěžovatel nezákonně, pokud námitkám nevyhověl. Krajský soud doplnil, že je správná úvaha stěžovatele, že v exekučním řízení nelze přezkoumávat práva a povinnosti uložené podkladovým rozhodnutím, avšak zastavení exekuce z důvodu nesplnění podmínek jejího nařízení pro chybějící exekuční titul, není takovým přezkumem. Jedná se o daňovým řádem předvídané rozhodnutí o splnění podmínek daňové exekuce dle § 177 odst. 2 a § 178 odst. 1 daňového řádu, k čemuž stěžovatel oprávněný je. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení [3] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný. Nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 52/13 byla zrušena pouze část ustanovení zákona o zaměstnanosti, krajský soud však aplikoval ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), aniž by však užití tohoto ustanovení jakkoliv odůvodnil. Krajský soud měl aplikovat § 71 odst. 3 posledně uvedeného zákona. [4] Stěžovatel citoval z komentáře k zákonu o Ústavním soudu, ze kterého má vyplývat, že rozhodnutí, která byla vydána na základě právního předpisu, jež byl zrušen nálezem Ústavního soudu, se nestávají nevykonatelnými automaticky, ale je k tomu nutný další procesní postup. Takový postup musí proběhnout u příslušného správního orgánu, kterým v posuzované věci není stěžovatel. [5] Podkladové rozhodnutí bylo vydáno dle tehdy platného a účinného právního stavu a není v rozporu s právními předpisy. Zákon o zaměstnanosti neobsahuje ustanovení o odstranění tvrdosti zákona, stěžovatel proto neměl možnost, jak by mohl sankci, která byla uložena, moderovat. Stěžovatel požádal oblastní inspektorát práce o informaci, zda byly učiněny kroky, které by mohly mít vliv na vykonatelnost exekučního titulu. Stěžovateli bylo odpovězeno, že k vydání rozhodnutí v přezkumném řízení dle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr. ř.“), nebyly dány podmínky a zároveň příslušný správní orgán neshledal důvod pro obnovení řízení dle stejného zákona. Stěžovatel na podkladové rozhodnutí nevyznačuje právní moc ani vykonatelnost, nemůže tak ani vykonatelnost posuzovat. Oblastní inspektorát práce na základě žádosti stěžovatele potvrdil vykonatelnost exekučního titulu. Stěžovatel neaplikuje příslušné hmotně právní předpisy, ale pouze procesním způsobem zajišťuje výkon stanovené povinnosti. Není tak oprávněn posuzovat zákonnost, správnost ani na to navazující vykonatelnost příkazu z hlediska ústavnosti (nelikvidačního účinku uložené pokuty). [6] Žalobkyně po uložení pokuty nevyužila žádné možnosti řádného ani mimořádného opravného prostředku a nepodala ani žalobu. Pokud by tak učinila, mohlo dojít ke zrušení exekučního titulu. Žalobkyně byla ve správním řízení pasivní a nestřežila svá práva, takovému jednání by neměla být poskytnuta soudní ochrana. [7] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel jako orgán provádějící exekuci má povinnost zkoumat materiální i formální předpoklady pro provedení exekuce. Podkladové rozhodnutí není v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné a daňová exekuce musí být zastavena. S tímto vyjádřením se zcela ztotožnila i osoba zúčastněná na řízení. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná jeho pověřený zaměstnanec s požadovaným vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [9] Dle § 71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [b]yl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. Dle odst. 2 stejného ustanovení [o]statní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Dle § 71 odst. 3 citovaného zákona [u]stanovení odstavců 1 a 2 platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení. [10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tj. že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). [11] Stěžovatel namítal, že krajský soud nijak neodůvodnil, proč aplikoval § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, když měl užít odst. 3 stejného ustanovení. Je sice pravdou, že krajský soud v napadeném rozsudku neodkázal na odst. 3 daného ustanovení, to však nečiní jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Odst. 3 citovaného ustanovení se zabývá zrušením pouze části právního předpisu a odst. 2 stanovuje pravidlo v případě zrušení celého právního předpisu. Pro nyní posuzovanou věc podstatný nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 52/13 zrušil pouze část právního předpisu, bylo tedy nutné aplikovat § 71 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení však uvádí, že se mají užít pravidla stanovená v odst. 1 a 2 stejného ustanovení i v případě