8 As 261/2018 — Nejvyšší správní soud

8 As 261/2018- 58 - text 8 As 261/2018-62 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: L. P., zastoupená Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Zemědělské družstvo „Agroholding“, se sídlem Bernartice 111, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2017, čj. 73001/2016-MZE-13338, sp. zn. 17PZ28431/2016-13338, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018, čj. 6 A 125/2017-82, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018, čj. 6 A 125/2017-82, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2017, čj. 73001/2016-MZE-13338, sp. zn. 17PZ28431/2016-13338, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 28 570 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl námitku žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu, Regionálního odboru Olomouc (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 11. 2016, čj. SZIF/2016/0627884, sp. zn. 16/667/EPU/1/0036801, kterým správní orgán I. stupně oznámil žalobkyni, že neprovede aktualizaci evidence půdy dle § 3g zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství (dále jen „zákon o zemědělství“), které se žalobkyně domáhala z titulu podpachtu uzavřeného dne 8. 9. 2016. Správní orgány v průběhu řízení zjistily, že dosavadnímu uživateli – osobě zúčastněné na řízení – svědčí právo užívání dotčených pozemků na základě nájemní smlouvy ze dne 16. 12. 1992, která nebyla nikdy ukončena. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu postoupenou následně Městskému soudu v Praze (dále „městský soud“) jako soudu místně příslušnému. V žalobě namítla, že nájem osoby zúčastněné na řízení skončil ke dni 1. 7. 2000, neboť v nájemní smlouvě bylo sjednáno, že nájem zaniká „přiznáním vlastnického práva oprávněné osobě, nebo privatizací“. K uvedenému datu bylo vlastnictví dotčených pozemků přiznáno soudním rozhodnutím obci Bernartice. Pojem „oprávněná osoba“ nelze vykládat pouze ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Musí být vykládán tak, že jde o přiznání vlastnického práva jakémukoli subjektu, protože smlouva neodkazuje na jakékoliv právní předpisy. I kdyby ale nájem trval, došlo k jeho ukončení dohodou osoby zúčastněné na řízení a Pozemkového fondu ČR ze dne 18. 11. 2004. [3] Městský soud žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se se závěrem správních orgánů, že žalobkyně nedoložila právní důvod užívání zemědělské půdy. Vycházet je třeba z nájemní smlouvy předložené osobou zúčastněnou na řízení, přičemž nic nesvědčí o tom, že nájem zanikl. Čl. V této smlouvy nelze vykládat způsobem užitým žalobkyní, neboť pozemky zjevně nebyly převedeny nebo nepřešly na základě uplatnění nároku oprávněnou osobou, ale jiným právním důvodem, jímž byl přechod vlastnického práva ex lege zákonem č. 172/1991 Sb. K ukončení nemohlo dojít ani dohodou smluvních stran ze dne 18. 11. 2004, protože jedna ze smluvních stran (Pozemkový fond ČR) v té době již nebyla vlastníkem dotčených pozemků. Vlastnictví pozemků totiž přešlo dle pravomocného rozsudku ke dni 1. 7. 2000 na základě zákona č. 172/1991 Sb. na obec Bernartice. Pouze ta tak mohla nájem ukončit. Pokud tak neučinila, nájemní vztah stále trvá, byť se změnil vlastník pozemků. II. Obsah kasační stížnosti [4] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost, v níž namítla nesprávné právní posouzení otázky skončení nájmu osoby zúčastněné na řízení. Podle stěžovatelky postupoval městský soud při výkladu nájemní smlouvy formalisticky a nevyložil obsah právního ujednání v čl. V. této smlouvy v souladu s § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Dané ustanovení je nutno vykládat podle jeho smyslu, který je širší než při pouhém gramatickém výkladu a zahrnuje nabytí vlastnictví buď na základě restitučních předpisů, nebo privatizačních předpisů. Užitý pojem „oprávněné osoby“ nelze ztotožňovat s legální definicí užitou v některých restitučních předpisech, ale jde o všechny případy, kdy bylo někomu vlastnické právo přiznáno, tedy vzniklo v důsledku legislativní úpravy dávající určité osobě oprávnění stát se vlastníkem určitého majetku. Není žádný rozumný důvod se domnívat, že smluvní strany měly v úmyslu omezit obsah tohoto pojmu na „oprávněné osoby“ ve smyslu některých právních předpisů. Nájem tak zanikl přiznáním vlastnického práva obci Bernartice ke dni 1. 7. 2000. Závěr stěžovatelky podporuje také systematický a logický výklad celého čl. V smlouvy, ve kterém je kromě ukončení nájmu přiznáním vlastnictví oprávněné osobě upraveno i ukončení nájmu výpovědí s výpovědní lhůtou 1 roku. Z toho plyne, že Pozemkový fond ČR jako pronajímatel počítal s ochranou oprávněné osoby, které bude vlastnictví přiznáno, aby se mohla ujmout jeho výkonu okamžitě a nikoli s časovou prodlevou potřebnou k podání výpovědi a navazující výpovědní dobou. [5] Podle stěžovatelky nelze na věc aplikovat ani § 680 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého při změně vlastnictví k pronajaté věci vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele. Jeho aplikace by byla v rozporu s § 3 odst. 1 občanského zákoníku, podle nějž výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. K takovému zásahu podle stěžovatelky došlo, protože obec Bernartice nemohla ukončit pro ni nežádoucí nájemní vztah, neboť se svého vlastnického práva musela domáhat ve zdlouhavém soudním řízení. Pokud za této situace ukončil dohodou nájemní vztah v katastru nemovitostí zapsaný pronajímatel, tedy Pozemkový fond ČR, je třeba přiznat takovému právnímu jednání právní účinky a nájem osoby zúčastněné na řízení skončil nejpozději 17. 11. 2004. [6] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Ve vyjádření uvedl, že se ztotožňuje se závěry městského soudu. Východiskem pro posouzení věci je nájemní smlouva ze dne 16. 12. 1992, v níž si strany jako subjekty soukromého práva sjednaly taxativním výčtem okolnosti vedoucí ke skončení nájmu. Ze smlouvy je patrné, že Pozemkový fond ČR uplatňoval vždy jako důvod skončení nájmu přiznání vlastnického práva oprávněné osobě a další důvody byly věcí dohody. Nic nebránilo tomu, aby si strany sjednaly jako důvod skončení nájmu nabytí vlastnického práva obcí. V době uzavření smlouvy již byl více než rok účinný zákon č. 172/1991 Sb. a nelze důvodně předpokládat, že by o jeho existenci Pozemkový fond ČR nevěděl. Z toho plyne, že nebylo jeho vůlí skončit smluvní nájemní vztah proto, že mohlo v budoucnu dojít k přechodu vlastnictví na obec. Skutečnost, že obec smlouvu nevypověděla a pravděpodobně spoléhala na to, že ji vypověděl Pozemkový fond ČR, jehož výpověď však byla neplatná, protože stát již pozemky nevlastnil, nemůže být důvodem k rozšíření smluvního ujednání o další okolnosti jeho ukončení. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že aplikace § 680 odst. 2 občanského zákoníku by byla v rozporu s dobrými mravy. Obec měla a má možnost nájemní smlouvu, do níž vstoupila jako právní nástupce pronajímatele, vypovědět v zákonné jednoroční době. [7] Osoba zúčastněná na řízení k věci uvedla, že se ztotožňuje s právním názorem městského soudu a navrhuje zamítnout kasační stížnost jako nedůvodnou. [8] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného označila jeho argumentaci za nepřesvědčivou a nelogickou. Pozemkový fond ČR neměl důvod ve svých typových smlouvách zmiňovat všechny postupně vydávané restituční předpisy a použil proto v čl. V. obecnou formulaci o přiznání vlastnictví oprávněné osobě bez ohledu na to, podle jakého zákona bude oprávněné osobě vlastnictví přiznáno. Setrvala rovněž na argumentaci o rozporu aplikace § 680 odst. 2 občanského zákoníku s dobrými mravy. [9] Na repliku žalobkyně reagovala osoba zúčastněná na řízení duplikou, ve které zpochybnila oprávnění stěžovatelky užívat dotčenou zemědělskou půdu. Podle osoby zúčastněné na řízení nebyl podpacht platně uzavřen, protože záměr nebyl vyvěšen na úřední desce, jak ukládá zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“). Vyvstává otázka, zda je stěžovatelka vůbec věcně legitimovaná k podání kasační stížnosti a zda disponuje od vlastníka zemědělské půdy dostatkem právní legitimace. [10] Stěžovatelka v triplice uvedla, že není pravdou, ž