9 As 458/2017 — Nejvyšší správní soud

9 As 458/2017- 78 - text 9 As 458/2017 - 89 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: KOLKOVNA GROUP a. s., se sídlem Náprstkova 214/7, Praha 1, zast. Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 1057/2a, Praha 6, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 4. 1. 2013, č. j. O-437114/D56153/2012/ÚPV, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Plzeňský Prazdroj, a. s., se sídlem U Prazdroje 64/7, Plzeň, zast. JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem Křižovnické nám. 193/2, Praha 1, a II) KOLKOVNA RESTAURANTS, a. s., se sídlem Hradební 761/3, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 8 A 36/2013  170, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 8 A 36/2013  170, se zrušuje. II. Rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 4. 1. 2013, č. j. O-437114/D56153/2012/ÚPV, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasačních stížnostech v celkové výši 38 600 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Tomáše Bejčka, advokáta se sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. V. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí předsedy žalovaného specifikovanému tamtéž. Předseda jím zamítl rozklad stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2012, č. j. O-437114/D057577/2011/ÚPV, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na prohlášení kombinované ochranné známky č. 284517 ve znění „Pilsner Urquell ORIGINAL RESTAURANT“ za neplatnou podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), ve znění v době rozhodné. [2] Stěžovatelka napadá platnost této ochranné známky ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení I) (Plzeňského Prazdroje) zapsané do rejstříku ochranných známek pro seznam služeb zařazených do tříd mezinárodního třídění výrobků a služeb (43) služby zajišťující stravování a podávání nápojů, dočasné ubytování: [OBRÁZEK] z titulu autorských práv k fontu Kolkovna, ve kterém je vyveden text „ORIGINAL RESTAURANT“ (stěžovatelka měla k fontu v rozhodné době výhradní licenci). Podstatou projednávané věci je otázka, zda Plzeňský Prazdroj disponoval sublicencí k užití fontu uvedeným způsobem. [3] Předseda žalovaného vycházel z toho, že v době zapsání ochranné známky existovala mezi stěžovatelkou a Plzeňským Prazdrojem blízká a bezproblémová spolupráce na budování sítě restaurací typu „PUOR“ (koncepce restaurací Pilsner Urquell Original Restaurant). U těchto restaurací bylo s vědomím stěžovatelky používáno výše vyobrazené označení a z ničeho nevyplývá, že by stěžovatelka v té době považovala podání přihlášky uvedené ochranné známky za závadné či protiprávní. Uzavřel proto, že stěžovatelka udělila Plzeňskému Prazdroji souhlas s užíváním autorského díla – fontu Kolkovna v projektu PUOR, jehož pilířem je i napadená ochranná známka, a nezáleží na tom, že původně šlo o souhlas konkludentní. Za těchto okolností nemohlo dojít k dotčení autorského práva. Předseda žalovaného doplnil, že později vzniklé neshody nemohly být podstatné; cítí-li se stěžovatelka dotčena na svých autorských právech z tohoto důvodu, může se bránit jinými právními prostředky (civilní žalobou). [4] O následně podané žalobě rozhodl městský soud poprvé rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 8 A 36/2013  72, který však byl ke kasační stížnosti stěžovatelky zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2017, č. j. 9 As 315/2016  103. Ke zrušení prvního rozsudku městského soudu došlo proto, že rozhodl bez jednání, aniž by s tím účastníci vyslovili souhlas. V dalším řízení městský soud již provedl jednání a následně vydal rozsudek, který je předmětem přezkumu v nynějším řízení. [5] V nyní napadeném rozsudku městský soud nejprve s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2011, č. j. 8 As 25/2011  107, zmínil, že předmětem zkoumání žalovaného byla otázka, zda existuje autorské dílo, zda k němu stěžovatelce svědčila autorská práva a zda došlo k jeho dotčení. Stěžovatelka přitom měla dílo označit, doložit, že jí náleží autorská práva (respektive jejich část odvozená od originárních práv autora smluvně), a tvrdit, jak může být autorské dílo užíváním napadené ochranné známky dotčeno. [6] Následuje pasáž pojednávající o definici autorského díla. Obsahově s ní dále souvisí část odůvodnění zmíněná na samém konci rozsudku (str. 20) označená jako obiter dictum, ve které městský soud obecně hovoří o problematice autorskoprávní a jiné ochrany fontu. [7] [OBRÁZEK]Dále městský soud uvedl, že stěžovatelka opírala svůj návrh na prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou především o vlastnictví ochranné známky č. 251008: Vzhledem k tomu, že v době podání žaloby již stěžovatelka nebyla majitelkou ochranné známky KOLKOVNA, městský soud ve svém prvním rozsudku uzavřel a v nynějším rozsudku zopakoval názor, že stěžovatelka nemohla být dotčena na svých právech ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Takové dotčení ani netvrdila. [8] S ohledem na výše uvedené měl za to, že se má věnovat pouze procesněprávním námitkám stěžovatelky, což také v prvním rozsudku udělal (dle judikatury Nevyššího správního soudu se lze u žalobce procesně legitimovaného dle § 65 odst. 2 s. ř. s., nikoli dle § 65 odst. 1 s. ř. s., zabývat pouze procesněprávními námitkami). Ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu nicméně dovodil, že se má zabývat také hmotněprávními otázkami, proto v nyní napadeném rozsudku doplnil vypořádání námitek tohoto typu. [9] Ohledně nich zcela přisvědčil závěrům žalovaného a jeho předsedy. Ve věci sice nebyla prokázána existence výslovné sublicenční smlouvy či výslovného souhlasu, ze kterých by vyplývalo, že Plzeňský Prazdroj je oprávněn k podání ochranné známky s užitím fontu Kolkovna, výše shrnuté skutkové okolnosti nicméně nesvědčí o dotčení autorské díla ve smyslu § 7 odst. 1 písm. i) zákona o ochranných známkách. Přihláška ochranné známky byla podána v době, kdy spolu stěžovatelka a Plzeňský Prazdroj neměli žádný spor a stěžovatelka až do roku 2011 neučinila žádný právní krok, kterým by ochrannou známku s užitím fontu Kolkovna zpochybnila. [10] Podrobně se městský soud zabýval jednotlivými procesními námitkami stěžovatelky. [11] Nepřisvědčil výtce, dle které správní orgány nepřípustně vycházely z listin v jiném než českém jazyce. Z první skupiny z nich (soudní rozhodnutí) správní orgány vůbec nevycházely, pouze je zmínily v seznamu předložených podkladů. Ze druhé skupiny sice vycházely, obsah těchto dokumentů však byl zřejmý. V jednom případě se jednalo o dokument, jehož původcem byla stěžovatelka [dokument ze dne 22. 2. 2007 s názvem „Supplement to the negotiation“ (doplnění k jednání)], ve druhém o dokument, který byl předložen v anglické i české verzi (e-mailová komunikace ze dne 18. a 19. 6. 2007), ve třetím o výtisk jednoho listu, na němž jsou vyvedena azbukou slova ПИЛЗНЕР ЧЕШСКАЯ ПИВНАЯ (dále jako „PILSNER ČESKÁ HOSPODA“). Dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2015, č. j. 9 As 12/2014  60, č. 3239/2015 Sb. NSS, přitom je důkaz cizojazyčnou listinou přípustný, pokud není o jeho obsahu v řízení sporu. [12] Jako v podstatě důvodnou, avšak nezpůsobující nezákonnost napadeného rozhodnutí, městský soud vyhodnotil námitku, dle které žalovaný porušil zásadu rovnosti účastníků tím, že stěžovatelce nezaslal vyjádření Plzeňského Prazdroje. Městskému soudu je i z jiných řízení známo, že žalovaný ne vždy respektuje právo účastníků řízení být před vydáním rozhodnutí seznámen s podklady pro rozhodnutí, popř. se k nim vyjádřit. Stěžovatelka však neuvedla, proč tento nesprávný postup žalovaného vedl v jejím konkrétním případě k vydání nezákonného rozhodnutí, že by jí nebylo umožněno uplatnit nějaké skutečnosti, které dosud v řízení nebyly známy a které by mohly podstatně změnit pohled žalovaného na věc. [13] Předseda žalovaného dle městského soudu nepostupoval nezákonně, pokud s odkazem na zásadu koncentrace nezohlednil podklady, které stěžovatelka předložila společně s rozkladem. Nesprávně sice odkázal na § 82 od