1 Azs 84/2020 — Nejvyšší správní soud

1 Azs 84/2020- 39 - text pokračování 1 Azs 84/2020 - 43 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: T. K. H., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 11. 2018, č. j. MV91485-6/SO-2018, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2019, č. j. 57 A 176/2018 - 55, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán I. stupně“) usnesením ze dne 22. 5. 2018, č. j. OAM-15971-10/ZM-2018, zastavilo podle § 66 odst. 1 písm. f) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) správní řízení vedené o žádosti žalobce o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále též „zákon o pobytu cizinců“). Dle správního orgánu I. stupně žalobce podal žádost v době, kdy k tomu nebyl oprávněn. Dne 7. 5. 2018, kdy žádost podal, již nedisponoval zaměstnaneckou kartou, která zanikla podle § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ke dni 1. 3. 2018. Podle správního orgánu I. stupně bylo totiž prokázáno, že žalobce dne 31. 12. 2017 ukončil pracovněprávní vztah ke svému předchozímu zaměstnavateli J. K. a ode dne 1. 1. 2018 uzavřel nový pracovněprávní vztah ke společnosti JKE Tex s. r. o. [2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 12. 11. 2018, č. j. MV-91485-6/SO-2018, změnila rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že řízení o žádosti žalobce o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty zastavila podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, tj. z důvodu podání zjevně právně nepřípustné žádosti. [3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Plzni, který napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. [4] Podle krajského soudu je ve věci zásadní otázka, zda došlo, či nedošlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů mezi J. K. a společností JKE Tex s. r. o. Jde o předběžnou otázku, na jejímž posouzení závisí další postup správních orgánů. [5] Správní orgány si o předběžné otázce učinily vlastní úsudek, a to na základě dvou listin – sdělení Úřadu práce ČR, kontaktního pracoviště Cheb, ze dne 16. 2. 2018, které obsahovalo informaci zaměstnavatele J. K. o předčasném ukončení pracovního poměru žalobce, v níž jako důvod uvedl „FO – J. K. se změnila ve společnost JKE Tex s. r. o., stejná dílna, stejná práce“, a sdělení Státního úřadu inspekce práce, oblastního inspektorátu pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj ze dne 23. 4. 2018 o výsledku kontroly u zaměstnavatelů JKE Tex s. r. o. a J. K., z něhož vyplývá, že žalobce ukončil pracovní poměr k J. K. ke dni 31. 12. 2017 a dne 1. 1. 2018 uzavřel J. K. jakožto jednatel společnosti JKE Tex s. r. o. s žalobcem novou pracovní smlouvu; k přechodu práv a povinností mezi zaměstnavateli však nedošlo. [6] Krajský soud závěr správních orgánů ohledně otázky přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nepovažoval za správný. Žalobce v průběhu správního řízení tvrdil, že došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podnikající fyzické osoby J. K. na společnost JKE Tex s. r. o., a toto tvrzení bylo podpořeno i J. K., který byl současně i jednatelem této společnosti. Podle krajského soudu nebylo možné závěr o přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu zvrátit prostým faktem vyplývajícím z informace inspektorátu práce o tom, že dne 31. 12. 2017 byla uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru žalobce s J. K. a ode dne 1. 1. 2018 uzavřena pracovní smlouva mezi žalobcem a společností JKE Tex s. r. o. Je tomu tak proto, že z prostého uzavření těchto smluv nevyplývá nic o tom, zda došlo, či nedošlo, ve smyslu § 338 odst. 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“), k převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli. [7] Správní orgány proto podle krajského soudu opřely svá rozhodnutí o zastavení řízení o nesprávný závěr. Dopustily se tak vady řízení, která měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť v takovém případě byly povinny o žádosti žalobce rozhodnout věcně, a nikoli procesně. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [8] Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“). V kasační stížnosti zdůraznila, že nadále zastává názor o splnění podmínek pro zastavení správního řízení. Naopak zásadně nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že se správní orgány měly vyrovnat s existencí § 338 zákoníku práce, resp. že skutečnost, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, byla v řízení předběžnou otázkou ve smyslu § 57 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Správní orgány se podle stěžovatelky otázkou přechodu práv a povinností zabývaly, což je zřejmé ze správního spisu. Navíc sám žalobce jak v žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání žádosti o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele, tak v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně netvrdil, že k přechodu práv došlo, naopak připustil, že byl povinen do dvou měsíců od skončení jeho pracovního poměru požádat o udělení souhlasu. [9] Závěry založené na informaci inspektorátu práce jsou pak podle stěžovatelky dostatečné i z hlediska požadavků kladených na správní orgány podle § 3 správního řádu. Krajský soud nespecifikoval, proč by nebylo možno při posouzení sporné otázky vycházet z informace oblastního inspektorátu práce. Sám krajský soud tuto informaci nijak nehodnotil, což zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku. Krajský soud ani nekonkretizoval, jakým způsobem měly být skutečnosti vztahující se k přechodu práv a povinností mezi zaměstnavateli více zjišťovány. Pokud žalobce tvrdil, že k uvedenému přechodu práv došlo, bylo na něm, aby svá tvrzení prokázal. [10] Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatelky také vnitřně rozporný. Krajský soud správním orgánům vytýká, že se nevypořádaly s § 338 zákoníku práce a že z podkladů pro rozhodnutí vyvodily nesprávný závěr. Současně však v bodě 27 (poznámka NSS: správně má stěžovatelka zřejmě na mysli bod 34) odůvodnění rozsudku dovozuje, že bylo povinností stěžovatelky rozhodnout věcně, a nikoli procesně, a následně krajský soud shrnuje, že správní řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, trpí vadou řízení podle § 78 odst. 1 s. ř. s. [11] Stěžovatelka s ohledem na to navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. [12] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s názorem krajského soudu a nepovažuje kasační stížnost za důvodnou. Souhlasí se závěrem, že správní orgány nesprávně posoudily doklady obsažené ve spisovém materiálu. Krajský soud naopak dospěl ke správnému závěru, že zde nebyl důvod pro zastavení řízení, ale že žádost měla být meritorně projednána. Žalobce se nadále nemůže ztotožnit s názorem stěžovatelky, že bylo bez dalšího nutné vycházet ze sdělení oblastního inspektorátu práce a jeho závěru, že k přechodu práv a povinností nedošlo, neboť další podklady rozhodnutí svědčí o opaku. Navíc musí rozptýlit domněnky stěžovatelky, že v žádosti o prominutí zmeškání lhůty netvrdil nic o přechodu práv a povinností; naopak zde stále hovořil o tom, že se jedná o stejnou pozici a stejného zaměstnavatele. [13] Žalobce proto uzavřel, že zde nebyl důvod pro procesní zastavení řízení, ale jeho žádost měla být meritorně projednána, neboť zde došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu. Krajský soud proto posoudil žalobu správně, kasační stížnost je nedůvodná, a žalobce proto navrhl její zamítnutí. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [15] Nejvyšší správní soud předesílá, že se otázkou zániku platnosti zaměstnaneckých karet jiných žalobců z důvodu ukonče