3 Azs 205/2020 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 205/2020- 48 - text 3 Azs 205/2020 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: D. T. D., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2020, č. j. 77 A 17/2020 – 56, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta. Odůvodnění: [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 1. 2020, č. j. MV-179389-4/SO-2019, zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 2. 10. 2019, č. j. OAM-808-22/ZR-2019. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušil žalobci platnost povolení k trvalému pobytu a podle odstavce třetího téhož ustanovení mu stanovil dobu 30 dnů od právní moci rozhodnutí k vycestování z území České republiky. Důvodem pro zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce bylo, že byl na území ČR odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce tří let. [2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 6. 5. 2020, č. j. 77 A 17/2020 – 56, zamítl jako nedůvodnou. Jádrem žalobcových námitek bylo tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci ze strany správních orgánů a nesprávně a nedostatečně posouzené přiměřenosti dopadu rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu do žalobcova rodinného a soukromého života. [3] Krajský soud předně uvedl, že správní orgány nepochybily, jestliže neprovedly svědeckou výpověď partnerky žalobce či jeho dětí. Žalobce totiž provedení těchto důkazních prostředků vůbec nenavrhl, a to ani v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Skutkový stav věci byl tedy zjištěn dostatečným způsobem. Žalobce byl v průběhu řízení zastoupen advokátem a mohl správním orgánům sdělit veškeré relevantní okolnosti, netvrdil a neprokazoval ovšem nic, co by svědčilo o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí. Krajský soud dále uvedl, že o společnou domácnost žalobce a jeho družky se stará rovněž jeho neteř, neshledal tak pravdivým žalobní tvrzení, podle něhož se o domácnost stará družka žalobce a on obstarává finanční prostředky. Mimo to finanční krytí potřeb domácnosti je podle informací sdělených při výslechu žalobce zajištěno ze společných peněz obou partnerů, nikoli výlučně z prostředků žalobce. Krajský soud konstatoval, že správní orgány se otázkou přiměřenosti zabývaly obsáhle a zevrubně. Starší syn žalobce již nabyl zletilosti, jeho druhý syn by i v případě žalobcova odcestování do domovského státu zůstal v péči matky, která disponuje povolením k trvalému pobytu na území ČR. Žalobce má stále vazby na svou vlast, rodinné soužití se proto může realizovat i tam. [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně nejprve namítá, že se správní orgány a posléze i krajský soud nezabývali dopady rozhodnutí o zrušení stěžovatelova povolení k trvalému pobytu do života členů jeho rodiny, ačkoli na to upozorňoval již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Stěžovatel dále souhlasí s tím, že jeho starší syn nabyl zletilosti, avšak v době rozhodování správních orgánů tomu tak ještě nebylo. Proto měla správní rozhodnutí reflektovat nejlepší zájem dítěte. K řádnému posouzení přiměřenosti mělo dále dojít obzvláště ve vztahu k mladšímu synovi stěžovatele. Krajský soud aproboval rozhodnutí, jež jsou v rozporu s čl. 3 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte. V tomto směru stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 – 40, ve kterém se konstatuje, že hledisko nejlepšího zájmu dítěte musí být dostatečně zváženo a poměřeno s protichůdným zájmem státu na neudělení povolení k pobytu. Tento názor byl poté potvrzen i v dalších rozhodnutích zdejšího soudu. [5] Stěžovatel také nesouhlasí s tím, jak byla účelově hodnocena délka jeho pobytu na území. Ačkoli žije v ČR již od roku 1996 a v roce 2006 získal povolení k trvalému pobytu, správní orgány uzavřely, že k délce pobytu nebudou přihlížet, neboť stěžovatel byl od roku 2002 držitelem zakázaných předmětů, konkrétně různých částí těla pocházejících z tygra. K tomu vysvětluje, že tyto předměty byly v jeho vlastnictví, avšak nepřechovával je za účelem dalšího prodeje, jednalo se totiž o rodinné dědictví. Stěžovatel si nebyl vědom, že pro jejich držení musí mít příslušné povolení. K délce jeho pobytu na území ČR proto mělo být v rámci hodnocení přiměřenosti přihlédnuto. [6] Dále brojí proti závěru, že rozhodnutím správního orgánu I. stupně došlo pouze k odebrání nejvyššího pobytového oprávnění a stěžovatel může v ČR pobývat na základě nižšího pobytového titulu. V době vydání prvostupňového rozhodnutí neměl stěžovatel možnost žádat o jiný druh pobytu, toto rozhodnutí tak pro něj znamenalo nutnost opustit svůj dosavadní život v ČR a navrátit se do země původu. V této souvislosti nebyl zohledněn současný stav na zastupitelském úřadě ČR v Hanoji, kde není dlouhodobě možné získat termín k podání žádosti o pobytové oprávnění. V době, kdy se stěžovatel nacházel ve vazbě, sice musela jeho rodina překonat odloučení, avšak to bylo pouze dočasné a rodina si na něj nezvykla, jak uvedla žalovaná. Nynější vycestování stěžovatele do vlasti by oproti tomu znamenalo nepředvídatelně dlouhé odloučení od jeho rodinných příslušníků v ČR a zpřetrhání vytvořených vazeb. Stěžovatel k tomu podotýká, že ačkoli Nejvyšší správní soud posuzuje skutkový a právní stav ke dni vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, považuje za vhodné informovat soud o onkologickém onemocnění své partnerky, které byl diagnostikován invazivní duktální karcinom grade 2, a která potřebuje podporu a pomoc životního partnera. Odcestování stěžovatele by znamenalo fatální zásah do jejího života. Ke kasační stížnosti připojil lékařské zprávy dokládající toto tvrzení. [7] Stěžovatel závěrem uvádí, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, a to v otázce týkající se namítaného rozporu s Úmluvou o právech dítěte, především proto, že krajský soud nezohlednil nejlepší zájem synů stěžovatele. [8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázala na své rozhodnutí, na vyjádření k žalobě, obsah spisového materiálu a na napadený rozsudek krajského soudu, s nímž se plně ztotožnila. Dodala, že zrušením povolení k trvalému pobytu nebyl stěžovateli vysloven zákaz dalšího pobytu v ČR a není vyloučeno, aby zde v budoucnu pobýval na základě nižšího druhu pobytového oprávnění. [9] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Ze systematického hlediska je nejprve vhodné zabývat se kasačním důvodem podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu. Pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný, musel by jej Nejvyšší správní soud zrušit, a to i bez námitky stěžovatele. Zdejší soud však rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným neshledal, tato námitka tak není důvodná z důvodů předestřených níže. [12] Stěžovatel v kasační stížnosti k této otázce konkrétně uvádí pouze to, že krajský soud nezohlednil nejlepší zájem dětí stěžovatele v souvislosti s namítaným porušením Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel pomíjí, že krajský soud se posouzením přiměřenosti rozhodnutí o zrušení stěžovatelova povolení k trvalému pobytu zabýval především v odstavcích 27 až 30 napadeného rozsudku. V tomto směru se v odstavci 29 vyjádřil rovněž k péči o děti stěžovatele a dále k možnosti realizace rodinného života všech členů rodiny ve Vietnamu. Nepřezkoum