3 Azs 398/2019

Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž jí nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Při posouzení věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu.

Žalobkyně podala dne 16. 1. 2019 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 21. 1. 2019 poskytla údaje k podané žádosti a konkrétně sdělila, že je vdaná a její manžel pobývá v České republice (dále jen ČR) na základě povolení k trvalému pobytu. Žalobkyně na Ukrajině naposledy žila v Ivanofrankivské oblasti. V roce 2017 jí bylo v ČR uděleno vízum na sloučení rodiny. O udělení mezinárodní ochrany žádá z důvodu, že její manžel zde žije a 15 let pracuje. Od poloviny listopadu 2018 v ČR pobývá i jejich nezletilý syn. V ČR mají zázemí a chtěli by zde společně žít. Na Ukrajině není bezpečno. Žalobkyně si chtěla vyřídit trvalý pobyt, ale její žádost byla zamítnuta. V listopadu 2017 byla kontrolována při práci v obchodním centru, bylo s ní zahájeno řízení o správním vyhoštění a následně obdržela výjezdní příkaz na 4 měsíce s povinností vycestovat do 30. ledna 2019. Mezinárodní ochrana je pro ni jediná možnost k setrvání v ČR s rodinou. V opačném případě by musela odcestovat na 4 měsíce na Ukrajinu. Potvrdila dále, že před odjezdem z vlasti neměla žádné potíže, a to ani se státními orgány, policií, soudy nebo armádou. V případě návratu do vlasti by tam byla sama, a pokud by vypukla válka, bylo by to pro ni nebezpečné.

Po vyhodnocení uvedených skutečností dospěl městský soud k závěru, že podmínky pro poskytnutí mezinárodní ochrany u žalobkyně nejsou splněny a napadené rozhodnutí žalované je zákonné.

Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) formálně z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Konkrétně namítala, že skutkové závěry napadeného rozsudku nemají oporu ve spise a rozsudek samotný je nepřezkoumatelný. Městský soud se dle jejího názoru nevypořádal se všemi prezentovanými důvody žádosti o mezinárodní ochranu, tyto naopak zčásti nemístně zlehčoval a zčásti ignoroval. Soud nesprávně vyhodnotil především situaci v západní části Ukrajiny, kde sice neprobíhají boje, ale došlo zde k opakovaným násilnostem ze strany Pravého sektoru v Mukačevu a ve Lvově. Tyto skutečnosti by měly být důvodem minimálně pro poskytnutí doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Nepřezkoumatelnost rozsudku pak stěžovatelka spatřuje v tom, že nebyla řádně vyvrácena její argumentace ohledně nebezpečí, které jí v zemi původu hrozí. Stěžovatelka proto navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. K důvodům přijatelnosti kasační stížnosti se nevyjádřila.

Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k vypořádání uplatněných kasačních námitek, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 „Přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“

Stěžovatelka sama neuvedla v kasační stížnosti žádné skutečnosti, v nichž by spatřovala důvody její přijatelnosti, takovéto důvody nenalezl z úřední povinnosti ani Nejvyšší správní soud. Městský soud řádně popsal skutkový stav, uvedl přitom, z jakých důkazů vycházel, tento skutkový stav vyhodnotil standardním způsobem a o věci stěžovatelky rozhodl tak, jak to v obdobných případech bývá obvyklé; rozsudek přitom obsahuje všechny předepsané náležitosti. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s hodnocením zjištěných skutečností soudem přijatelnost kasační stížnosti nezakládá, žádný přesah vlastních zájmů stěžovatelky, natožpak významný, Nejvyšší správní soud v projednávané věci nezjistil, žádná právní otázka, již by byl nucen řešit za účelem sjednocování judikatury, nebyla v této věci nastolena.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle výše citovaného ustanovení § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.

Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.).