4 Ads 75/2018 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 75/2018- 32 - text 4 Ads 75/2018 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Ing. F. Č. zast. Mgr. Viktorem Procházkou, advokátem se sídlem Veselá 169/24, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2013, č. j. 2013/19674-421, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018, č. j. 36 Ad 44/2013 - 72, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný změnil výrok II. rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Brně ze dne 7. 3. 2013, č. j. MPSV-UP/2422244/13/AIS-ZAM (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že text „a) ve výši 0,00 Kč podle § 78 odst. 2 zákona, b)“ a text „celkem ve výši 220 439,00 Kč“ se vypouštějí (změnou došlo pouze k vypuštění slov pro nadbytečnost některých údajů). V ostatních částech zůstal výrok II. beze změny a rozhodnutí bylo potvrzeno. [2] Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o poskytnutí příspěvku za 4. čtvrtletí roku 2012 pouze v základní (nezvýšené) výši s odůvodněním, že pro přiznání zvýšení nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Dle § 78 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) lze uplatnit nárok na zvýšení příspěvku až po uplynutí 12 kalendářních měsíců ode dne obsazení zřízeného chráněného pracovního místa nebo ode dne vymezení chráněného pracovního místa. V projednávané věci nebyla podmínka 12 kalendářních měsíců splněna, protože stěžovatel zdravotně postižené osoby zaměstnával nejdříve od 1. 1. 2012. [3] Spornou otázkou je, zda může mít na splnění podmínky dle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti vliv to, že stěžovatel a předchozí zaměstnavatel osob zdravotně postižených měli mezi sebou uzavřenou smlouvu o sdružení dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „občanský zákoník“). [4] Krajský soud konstatoval, že založením sdružení bez právní subjektivity (§ 829 občanského zákoníku) nevzniká subjekt práva, takové sdružení nemůže být účastníkem právních vztahů ani nemůže mít vlastní zaměstnance. Případná solidární odpovědnost účastníků sdružení nemůže na tomto závěru nic změnit. Za zaměstnavatele je třeba považovat pouze konkrétní účastníky sdružení, kteří zaměstnávají osoby v pracovněprávním vztahu. Jednoznačnost v osobě zaměstnavatele je důležitá i s ohledem na ochranu zaměstnanců, kterým je zaměstnavatel oprávněn v souladu s § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákoník práce“) udělovat závazné pokyny. [5] K solidární odpovědnosti účastníků sdružení nedochází automaticky vždy. Právní úkon, ze kterého má tato solidární odpovědnost plynout, musí naplnit určité podmínky, jak vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 659/2002). Stěžovatel v řízení nedokládal konkrétní právní úkony, ze kterých by bylo možné ověřit, zda naplnily stanovené podmínky a mohly vést ke vzniku solidární odpovědnosti. Ani toto posouzení by ovšem nemohlo mít vliv na splnění podmínky dle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, jelikož případná solidární odpovědnost účastníků sdružení nemůže mít vliv na kontinuitu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. [6] Existovalo i řešení, při kterém by byla kontinuita zaměstnávání osob se zdravotním postižením zachována. Stěžovatel měl možnost vstoupit do právního postavení původního zaměstnavatele dle § 338 zákoníku práce. Skutečnost, že osoby zdravotně postižené zaměstnává ode dne 1. 1. 2012 a zejména to, že dohodou o vymezení chráněného pracovního místa uzavřel s úřadem práce dne 29. 6. 2012, činí jeho žádost o zvýšení základního příspěvku neoprávněnou. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a navrhuje zrušit napadený rozsudek i obě rozhodnutí správních orgánů. [8] Správní soud nesprávně zjistil počátek běhu rozhodné lhůty, tj. 12 kalendářních měsíců ve smyslu § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Účelem a smyslem tohoto ustanovení je motivovat zaměstnavatele k tomu, aby zřídil a obsadil pracovní místo osobou se zdravotním postižením, a proto by měl být nárok na přiznání příspěvku posuzován ode dne zřízení a především obsazení pracovního místa, nikoli čistě formálně dle údajů uvedených v pracovní smlouvě. [9] Zaměstnanci, za které je příspěvek uplatňován, pracovali na téže pozici za týchž pracovních podmínek již od zřízení a obsazení pracovního místa, nikoli od data uvedeného v pracovní smlouvě. Soud se však zaměřil pouze na právní posouzení kontinuity zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích, nevzal v potaz doslovné znění normy ani její smysl a účel. Přístup krajského soudu je příliš formalistický. [10] Kontinuita v pracovněprávních vztazích by s ohledem na znění § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti měla vycházet především z kontinuity zřízení pracovního místa a osoby, kterou bylo obsazeno, zejména bylo-li pracovní místo zřízeno a obsazeno v rámci sdružení podnikajících fyzických osob. [11] Pracovní místo bylo zřízeno a v rozhodném časovém období obsazeno osobou se zdravotním postižením, a to v rámci sdružení podnikajících fyzických osob, jehož společníkem byla osoba, která požádala o zvýšený příspěvek; druhý společník o zvýšený příspěvek nikdy nežádal (ani v základní výši). Účel právní normy, tj. motivace zaměstnavatele ke zřízení a obsazení pracovního místa, byl naplněn. Všechny podmínky byly splněny, nepřiznání nároku na zvýšení příspěvku je přepjatě formální a nesprávné, vydané na základě nepřípustně zužujícího výkladu § 78 odst. 3 cit. zákona. [12] Ve vyjádření žalovaný uvedl, že krajský soud správně stanovil počátek běhu lhůty ke dni 1. 1. 2012, kdy došlo k uzavření pracovněprávních vztahů s osobami, na které stěžovatel žádal příspěvek dle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Nerozporuje stěžovatelem tvrzený smysl a účel daného ustanovení, avšak aby mohl být zvýšený příspěvek přiznán, musí být splněny zákonné podmínky, což se v nyní projednávaném případě nestalo. Nepostačuje, že osoba na daném místě pracovala již dříve pro jiného zaměstnavatele, splnění podmínek se posuzuje výlučně ve vztahu ke konkrétnímu zaměstnavateli. Výklad stěžovatele je v rozporu s jazykovým výkladem § 78 odst. 3 uvedeného zákona, který je základní. Teleologický výklad nemůže měnit význam právní normy. Navrhuje kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. Přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [14] Podle § 75 odst. 1 zákona o zaměstnanosti je chráněné pracovní místo zřízeno nebo vymezeno na základě písemné dohody mezi zaměstnavatelem a úřadem práce. Dle § 75 odst. 6 téhož zákona žádost o zřízení chráněného pracovního místa nebo žádost o vymezení chráněného pracovního místa obsahuje identifikační údaje zaměstnavatele. Dle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti po uplynutí 12 kalendářních měsíců ode dne obsazení zřízeného chráněného pracovního místa nebo ode dne vymezení chráněného pracovního místa může zaměstnavatel v žádosti o příspěvek za následující kalendářní čtvrtletí uplatnit nárok na zvýšení příspěvku o částku odpovídající prokázaným dalším nákladům vynaloženým zaměstnavatelem na zaměstnávání osob se zdravotním postižením v kalendářním čtvrtletí, za které o příspěvek žádá, nejvýše o 2000 Kč měsíčně na jednoho zaměstnance, který je osobou se zdravotním postižením. Zvýšení příspěvku podle věty první nelze uplatnit pro chráněné pracovní místo zřízení nebo vymezené mimo pracoviště zaměstnavatele. [15] Dle § 7 zákoníku práce je zaměstnavatelem právnická nebo fyzická osoba, která zaměstnává fyzickou osobu v pracovněprávním vztahu. Vzhledem k tomu, že práva a povinnosti mohou podle § 17 odst. 1 mít jen osob