4 Azs 164/2020 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 164/2020- 41 - text  4 Azs 164/2020 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: R. T., zast. Mgr. et Mgr. Václavem Klepšem, advokátem, se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 1. 2020, č. j. CPR-18175-2/ČJ-2019-930310-V234, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 4. 2020, č. j. 50 A 2/2020 - 62, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o kasační stížnosti 4.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně Mgr. et Mgr. Václava Klepše, advokáta, se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3. O d ů v o d n ě n í : I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále též „správní orgán prvního stupně“), ze dne 23. 3. 2019, č. j. KRPA-346621-31/ČJ-2018-000022, kterým bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce jednoho roku. Počátek doby, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl v souladu s § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoven od okamžiku, kdy žalobkyně pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla žalobkyni podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. [2] Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí konstatovala, že žalobkyni zanikla platnost její zaměstnanecké karty dne 28. 5. 2018 a od 29. 5. 2018 až do 13. 9. 2018 pobývá v České republice neoprávněně bez platného pobytového oprávnění, čímž porušuje právní předpisy České republiky a zcela v souladu se zákonem jí bylo uloženo správní vyhoštění podle výše uvedeného ustanovení zákona o pobytu cizinců. [3] Žalobkyně podala proti shora uvedenému rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítala, že správní orgány vychází z mylného předpokladu, že zaměstnanecká karta žalobkyně zanikla dne 28. 5. 2018. V případě žalobkyně totiž nelze aplikovat § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť poslední pracovněprávní vztah žalobkyně nelze považovat za skončený. Žalobkyni byl sice zaměstnavatelem zaslán dokument nazvaný „okamžité zrušení pracovního poměru“ ke dni 28. 3. 2018, žalobkyně nicméně ve lhůtě podle § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, zaměstnavateli písemně oznámila, že trvá na pokračování zaměstnání, a následně podala žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Podle žalobkyně nadto postačuje, aby její pracovní poměr trval do 18. 8. 2018, a to s ohledem na skutečnost, že dne 17. 10. 2018 podala žádost o souhlas se změnou zaměstnavatele. Žalovaná vůbec nereflektovala možnost zachování platnosti pobytu podáním této žádosti. S ohledem na § 69 odst. 1 zákoníku práce má žalobkyně za to, že její pracovněprávní vztah stále neskončil. Žalobkyně dále argumentovala tím, že zánik platnosti zaměstnanecké karty bez ohledu na trvání pracovního poměru podle § 69 odst. 1 zákoníku práce by byl jednak v přímém rozporu s § 63 zákona o pobytu cizinců a nadto by zahraničním pracovníkům – držitelům zaměstnanecké karty prakticky znemožňoval domáhat se svých práv soudní cestou. De facto by totiž nebylo možné domáhat se určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (resp. pouze za cenu ztráty pobytového oprávnění), bez ohledu na např. eventuální zjevnou protiprávnost skončení pracovního poměru. [4] Konstatovat zánik platnosti zaměstnanecké karty by v posuzované věci znamenalo opírat se výhradně o tvrzení zaměstnavatele žalobkyně, který se dopustil zásadních porušení svých povinností. Přístup správních orgánů k výkladu předmětných ustanovení považuje žalobkyně za zcela nesprávný. Ustanovení § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců podle žalobkyně odkazuje na zákoník práce, podle kterého zaměstnání žalobkyně trvá, či přinejmenším trvalo v době, kdy podala žádost o souhlas se změnou zaměstnavatele. Žalovaná ignoruje, že zákoník práce předpokládá pokračování pracovního poměru až do rozhodnutí soudu. Legalita pobytu žalobkyně tedy nemusí být podložena rozsudkem soudu a postačuje trvání řízení o návrhu na určení neplatnosti skončení pracovního poměru. Druhou chybou pak je předpoklad, že zaměstnavatel jednostranně určuje, kdy existuje pracovní poměr, zatímco zaměstnanec tuto možnost nemá. Pokud tedy žalovaná uvádí, že „tvrzení o legálnosti pobytu je předčasné“, hrubě se mýlí, podle zákona je totiž předčasné tvrzení o jeho nelegálnosti. V této souvislosti žalobkyně připomenula zásadu in dubio pro libertate. [5] Žalobkyně dále namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované spočívající v tom, že její námitka založená na znění § 69 zákoníku práce ve spojení s § 63 zákona o pobytu cizinců nebyla vypořádána. Žalovaná nereagovala ani na související argument, že její postup jednostranně a nekriticky vychází z tvrzení zaměstnavatele. Rozhodnutí žalované postrádá individualizaci. Správní orgány musí zjišťovat skutečný stav, o kterém nejsou pochyby, a podkladem pro rozhodování není pouze informační systém Ministerstva vnitra, ale mnohé další podklady podle § 50 odst. 1 správního řádu. Závěrem žalobkyně namítla, že v řízení nebyla dostatečně posouzena přiměřenost, zejména mělo být přihlédnuto k „neúmyslnosti nelegálního pobytu“ žalobkyně. [6] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích nadepsaným rozsudkem rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že mezi účastníky řízení nebylo sporné, že žalobkyni byla vydána zaměstnanecká karta s platností do 5. 3. 2019 a že byla zaměstnána u CLINEA, s. r. o., jako hospodyně v domácnosti. Sporné není ani to, že dne 28. 3. 2018 žalobkyně od zaměstnavatele převzala okamžité zrušení pracovního poměru a následně v souladu s § 69 odst. 1 zákoníku práce oznámila zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, a v souladu s § 72 zákoníku práce podala u věcně a místně příslušného soudu žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením (o níž v době rozhodování správního orgánu ani ke dni vyhlášení rozsudku krajského soudu nebylo pravomocně rozhodnuto). Za těchto okolností nemůže obstát závěr správních orgánů, že poslední pracovněprávní vztah žalobkyně skončil dne 28. 3. 2018, a platnost její zaměstnanecké karty tak v souladu s § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zanikla dne 28. 5. 2018 s ohledem na § 69 odst. 1 zákoníku práce. Proto v období, jež začíná dnem následujícím po dni, jehož uplynutím měl pracovní poměr skončit na základě pracovněprávního jednání se spornou platností [rozvázání pracovního poměru je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96)], a jež končí dnem, v němž soud pravomocně rozhodne o platnosti sporného pracovněprávního jednání (nebo v němž dojde k platnému skončení pracovního poměru jinak), je třeba na tento pracovní poměr i v řízení o správním vyhoštění nahlížet jako na existující, byť v modifikované podobě. Uplatní se proto právní úprava obsažená v § 69-72 zákoníku práce. Krajský soud dále v této souvislosti poukázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3693/2011. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tento návrh Nejvyšší správní soud zamítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, č. j. 4 Azs 164/2020 – 25. [8] Stěžovatelka upozornila, že správní orgán prvního stupně v rámci správního řízení vycházel ze závěrů odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (dále též „OAMP“), který uvedl, že žalobkyni pravomocně zaniklo povolení k dlouhodobému pobytu formou zaměstnanecké karty ke dni 28. 05. 2018. Pracovně právní vztah žalobkyně skončil dne 28. 03. 2018. Svůj právní názor stěžovatelka opírá o soudní judikaturu, dle které rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2343/2003, a ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003). Bez pravomocného rozhodnutí nelze