5 Afs 100/2019 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 100/2019- 55 - text 5 Afs 100/2019 - 59 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Mgr. Ing. Pavla Buxbaumová, se sídlem Masarykovo nám. 37, Uničov, insolvenční správkyně dlužníka Energetika Návsí s. r. o., proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, za účasti: Energetika Návsí s. r. o., se sídlem Šemberova 66/9, Olomouc, zastoupená Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem 28. října 438/219, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2019, č. j. 64 Af 3/2019 – 24, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) rozhodnutími ze dne 14. 7. 2017, č. j. 1493445/17/3101-80542-800629 a č. j. 1493606/17/3101-80542-800629, zřídil na základě platebního výměru ze dne 19. 5. 2016, č. j. 946486/16/3100-31471-801817, jímž správce daně společnosti Energetika Návsí s. r. o. (úpadci) vyměřil odvod za porušení rozpočtové kázně, zástavní právo k movité věci a k nemovitým věcem úpadce jakožto daňového dlužníka. [2] Správce daně následně rozhodnutím ze dne 9. 4. 2018, č. j. 742789/18/3101-80541-800629, zřídil dle § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v relevantním znění (dále jen „daňový řád“), ve spojení s § 1309 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v relevantním znění (dále jen „občanský zákoník“), zástavní právo k hromadné věci úpadce v podobě jeho obchodního závodu, a to na základě zmiňovaného platebního výměru ze dne 19. 5. 2016, č. j. 946486/16/3100-31471-801817, a dále platebních výměrů správce daně ze dne 21. 6. 2017, č. j. 1396964/17/3100-31471-804121, a ze dne 4. 8. 2017, č. j. 1589909/17/3100-31471-804121, přičemž celková výše daňových nedoplatků činila 2 498 361 Kč. [3] Proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva k obchodnímu závodu brojil úpadce odvoláním. Rozhodnutím ze dne 12. 11. 2018, č. j. 50501/18/5100-41453-712140, žalovaný odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí správce daně. [4] Dne 8. 11. 2018 podal úpadce dlužnický návrh na zahájení insolvenčního řízení spojený s návrhem na řešení úpadku ve formě konkursu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 14. 12. 2018, č. j. KSOL 20 INS 18371/2018 - A12, byl zjištěn úpadek a na majetek úpadce byl prohlášen konkurs. Žalobkyně, určená jako insolvenční správkyně úpadce, se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 11. 1. 2019 domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného i správce daně ve věci zřízení zástavního práva k obchodnímu závodu úpadce. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2019, č. j. 64 Af 3/2019 – 24, byla její žaloba zamítnuta. [5] Krajský soud odmítl argument žalobkyně, podle něhož finanční orgány pochybily, pokud se zřízením zástavního práva nevyčkaly rozhodnutí o žalobách v řízeních vedených Krajským soudem v Ostravě, pobočkou v Olomouci pod sp. zn. 65 Af 45/2017, sp. zn. 65 Af 18/2018 a sp. zn. 65 Af 28/2018, které směřují proti odvolacím rozhodnutím žalovaného a výše uvedeným platebním výměrům správce daně, jimiž byly úpadci vyměřeny odvody za porušení rozpočtové kázně a penále a na jejichž základě bylo následně zřízeno zástavní právo k obchodnímu závodu úpadce. Krajský soud zdůraznil, že žaloba proti pravomocným a vykonatelným rozhodnutím správních orgánů nemá odkladný účinek ze zákona a návrh na jeho přiznání ve zmiňovaných řízeních nebyl podán. Vzhledem k výjimečnosti institutu přiznání odkladného účinku, kterou ve své judikatuře akcentuje i Nejvyšší správní soud, nebylo dle krajského soudu možné přisvědčit názoru žalobkyně, podle něhož měly finanční orgány zohlednit skutečnost, že platební výměry správce daně a jim odpovídající odvolací rozhodnutí žalovaného byly napadeny žalobami. [6] Krajský soud dále posoudil námitku žalobkyně, podle níž byla porušena zásada přiměřenosti, neboť správce daně již dříve ve prospěch týchž platebních výměrů zřídil zástavní práva k movité věci i nemovitým věcem úpadce a hodnota dříve zajištěných věcí je dle žalobkyně schopna platební výměry zajistit dostatečně. Dle krajského soudu je relevantní, že žalovaný při přezkumu zřízení zástavního práva na obchodní závod úpadce zvažoval skutečnost, že na dříve zajištěné věci se již vztahuje zástavní právo jiného věřitele s lepším pořadím, a také to, že správce daně nepřikročil k exekuci zpeněžením závodu, ale pouze k jeho zatížení zástavním právem. [7] Krajský soud vyzdvihl skutečnost, že v daném případě jde o zřízení zástavního práva, nikoliv o samotnou daňovou exekuci. Jedná se tedy o méně intenzivní zásah do právní sféry daňového subjektu, než je tomu v případě daňové exekuce. Přípustná míra ingerence správce daně je zde tudíž větší. Jakkoliv se princip přiměřenosti uplatní i na zřizování zástavního práva dle daňového řádu, krajský soud dospěl k závěru, že jej nelze vykládat ani aplikovat tak, že by jeho prostřednictvím byla vytvořena zcela nová právní úprava spočívající v povinnosti pečlivě zjišťovat hodnotu zastavovaného majetku a tu porovnávat s výší daňového nedoplatku. Základní zásady je totiž nutné vnímat jako principy, jejichž prostřednictvím je korigován ryze formální výklad práva a postup správce daně za tím účelem, aby bylo dosaženo spravedlivého výsledku s ohledem na tyto všeobecně přijímané hodnoty, které fungují jako materiální korektiv normativního právního aktu. II. Obsah kasační stížnosti [8] Úpadce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. [9] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že při respektování zásady uvedené v § 5 odst. 3 daňového řádu měli správce daně, žalovaný i krajský soud vyčkat pravomocných rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ve věcech týkajících se předmětných platebních výměrů a rozhodnutí žalovaného k odvodům za porušení rozpočtové kázně a penále. Pokud i přesto bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí ve věci zřízení zástavního práva, mělo být dle stěžovatele dostatečně odůvodněno, z jakého důvodu se tak stalo, a dostatečně určitě měla být odůvodněna naléhavost takového postupu. Stěžovatel zdůraznil, že již dřívějšími rozhodnutími správce daně bylo zřízeno zástavní právo k movité věci a ke všem nemovitým věcem stěžovatele a těmto zástavním právům předchází smluvní zástavní právo banky zřízené k obchodnímu závodu stěžovatele jako k hromadné věci k zajištění pohledávky, jež přesahuje 100 mil. Kč. [10] Stěžovatel odkázal na nález ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, v němž Ústavní soud zdůraznil povinnost státních orgánů při stanovení a vymáhání daní šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod, tedy v případě pochybností postupovat ve prospěch daňového subjektu (respektovat zásadu in dubio mitius). [11] V dané věci dle stěžovatele zůstává sporné, zda zřizování dalších zástavních práv může vést k naplnění účelu správy daní, jestliže zřízenému zástavnímu právu předchází jiná zástavní práva ve výhodnějším pořadí pro pohledávky zjevně převyšující hodnotu zastavené hromadné věci. III. Vyjádření žalovaného a žalobkyně [12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dle jeho názoru jsou námitky stěžovatele pouze parafrází námitek uplatněných v předchozích řízeních, se kterými se již vypořádal. [13] Žalovaný konstatoval, že je povinností správce daně činit kroky vedoucí k úhradě či zajištění daňové pohledávky, a je logické, že jeho rozhodovací činností vždy dochází k zásahu do ekonomické sféry daňových subjektů. Stěžejní je, aby postup správce daně byl proveden v souladu se zákonem a se zásadami, na nichž je zákon založen. Nelze spatřovat nezákonnost v jeho postupu, kdy v zákonem stanoveném rámci požadoval a zajišťoval splnění daňových povinností. [14] Žalovaný odkázal na platební výměr správce daně ze dne 19. 5. 2016, č. j. 946486/16/3100-31471-801817, s tím, že stěžovatel neuhradil vyměřenou částku odvodu za porušení rozpočtové kázně, ačkoliv uplynul den její splatnosti. Dle žalovaného tudíž byly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva k hromadné věci stěžovatele. Správce daně přitom dle žalovaného nijak nevybočil ze zákonných mantinelů. Žalobou napadené rozhodnutí ve věci zřízení zástavního práva dle názoru žalovaného splňuje veškeré náležitosti dle § 102 odst. 1 daňového řádu, zastavený majetek byl dle § 1310 občanského zákoníku způsobilý stát se zástavou a správce daně postupoval v souladu s § 5 odst. 3 daňového řádu, neboť zvolil legitimní způsob zajištění daňové pohledávky. [15] Žalovaný dále podotkl, že podání žaloby proti pravomocnému rozhodnutí o stanovení povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně není skutečností, která by bránila zřízení zástavního práva neb