6 Ads 58/2020 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 58/2020- 47 - text 6 Ads 58/2020 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: N. M., zastoupené JUDr. Klárou Dvořákovou, advokátkou se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, Praha 8, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 2. 2020, č. j. VZP-19-04924802-T4B5, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyně i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2020, č. j. 3 Ad 4/2020 – 116, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2020, č. j. 3 Ad 4/2020 – 116, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Žalobkyně požádala dne 30. 10. 2019 prostřednictvím svého ošetřujícího lékaře žalovanou o úhradu léčivého přípravku Lorviqua 25 mg z prostředků veřejného zdravotního pojištění podle § 16 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „ZVZP“). Žádost byla odůvodněna tím, že žalobkyně je …. [2] Revizní lékařka Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Regionální pobočky Ostrava, dne 20. 11. 2019 žádost zamítla s odůvodněním, že se nejedná o jedinou možnost léčby žalobkyně, neboť alternativou může být … Vzhledem k možnosti alternativní léčby není splněna jedna z podmínek § 16 ZVZP nezbytná pro úhradu léčivého prostředku. [3] V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a rozhodnutí revizní lékařky potvrdila. Uvedla, že … [4] Žalobkyně se domáhala zrušení obou rozhodnutí žalobou podanou u Městského soudu v Praze. [5] Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem označil rozhodnutí žalované ze dne 5. 2. 2020 za nicotné z důvodu absolutního nedostatku věcné příslušnosti správního orgánu rozhodujícího o opravném prostředku. Soud dovodil příslušnost správního orgánu pro rozhodnutí o odvolání v řízení o úhradě podle § 16 ZVZP z § 89 a § 178 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve spojení s § 1 odst. 1, § 28 odst. 1 a § 28 odst. 2 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen „zákon o VZP“), podle nichž je žalovaná právním nástupcem zaniklé Správy všeobecného zdravotního pojištění, zřízené při Ministerstvu zdravotnictví České republiky. [6] Odvolacím orgánem ve věcech rozhodování o úhradách podle § 16 ZVZP má tedy být Ministerstvo zdravotnictví, jelikož zřídilo orgán, jehož právním nástupcem je žalovaná. Zde však rozhodl v prvním stupni revizní lékař regionální pobočky žalované a rozhodnutí o odvolání žalobkyně vydal ředitel odboru zdravotní péče totožné regionální pobočky žalované. Pokud o odvolání proti rozhodnutí zdravotní pojišťovny o úhradách podle § 16 ZVZP rozhodla opět tato zdravotní pojišťovna, je odvolací rozhodnutí nicotné. Soud přihlédl k nicotnosti napadeného rozhodnutí z úřední povinnosti a uložil žalované předložit odvolání žalobkyně Ministerstvu zdravotnictví. II. Kasační stížnosti [7] Proti rozsudku krajského soudu podaly kasační stížnost žalovaná i žalobkyně. [8] Žalovaná uplatnila důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a uvedla, že se městský soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutích ze dne 12. 12. 2019, č. j. 9 Ads 214/2018 – 66, ze dne 29. 11. 2019, č. j. 5 Ads 28/2018 – 58, ze dne 17. 12. 2019, č. j. 4 Ads 394/2019 – 110 nebo ze dne 21. 1. 2020, č. j. 5 Ads 228/2019  81, ačkoliv byl v těchto případech procesní postup žalované shodný jako v souzené věci. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu tedy plyne, že žalovaná v minulosti postupovala správně, pokud odvolání podaná proti rozhodnutím o úhradách podle § 16 ZVZP nepředala k rozhodnutí Ministerstvu zdravotnictví, ale rozhodovala o nich sama. [9] Ministerstvo zdravotnictví podle žalované není příslušné rovněž proto, že tento právní názor nemá oporu v zákoně. Na rozhodování o úhradách podle § 16 ZVZP nejsou použitelné obecné předpisy o správním řízení. Rozhodnutí o odvolání vydané Ministerstvem zdravotnictví by bylo nicotné. Navíc by došlo k paralyzaci v rozhodování velkého množství obdobných žádostí pojištěnců zdravotních pojišťoven, na které nemá ministerstvo vybudovaný žádný administrativní aparát. [10] Žalobkyně uplatnila důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně dospěl k závěru, že o výjimečné úhradě podle § 16 ZVZP má rozhodovat zdravotní pojišťovna, navíc zákon ani nepředpokládá opravný prostředek. Závěr městského soudu o příslušnosti Ministerstva zdravotnictví je v rozporu se stanoviskem Ministerstva zdravotnictví, kterým bylo žalobkyni sděleno, že ministerstvo „nemá zákonnou pravomoc zasahovat do rozhodování zdravotních pojišťoven“. Žalobkyně namítla rozpor se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků i zásah do práva na spravedlivý proces a odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18. [11] Žalobkyně i žalovaná požádaly, aby bylo o kasačních stížnostech s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3892/18 rozhodnuto přednostně. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasačních stížností hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že obě kasační stížnosti mají požadované náležitosti, byly podány včas a osobami oprávněnými, a jsou tedy projednatelné. [13] Pro vyloučení pochybností považuje Nejvyšší správní soud za vhodné objasnit, z jakého důvodu shledal subjektivní přípustnost kasační stížnosti žalobkyně. K pojmu subjektivní přípustnosti, resp. nepřípustnosti kasační stížnosti se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 3. 2020, č. j. 9 Afs 271/2018 – 52. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, které popsalo hledisko subjektivní přípustnosti mimořádného opravného prostředku mimo jiné takto: „(…) procesní újma se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní příslušnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší“. Tyto závěry jsou podle Nejvyššího správního soudu použitelné i pro vymezení subjektivní přípustnosti podání kasační stížnosti jako mimořádného opravného prostředku ve správním soudnictví. [14] Nejvyšší správní soud při posuzování přípustnosti kasační stížnosti žalobkyně porovnával výrok soudu o vyslovení nicotnosti rozhodnutí žalované s tím, jaký mohl být v tomto řízení pro žalobkyni objektivně nejpříznivější výsledek. Dospěl přitom k závěru, že byť by sice bylo možné zjednodušenou optikou považovat vyslovení nicotnosti rozhodnutí za rovnocenné výroku o zrušení rozhodnutí, nelze současně nevnímat podstatné rozdíly. Následky, které každý z výroků přináší ve vztahu ke správnímu řízení, jsou odlišné, v případě nicotnosti výrazně závažnější; zde může být, v závislosti na důvodech vyslovené nicotnosti, dokonce zcela vyloučena možnost, aby bylo ve věci dále rozhodováno, nebo (jako je tomu i v tomto případě), aby ve věci rozhodoval žalovaný. Nejvyšší správní soud přitom musel zohlednit rovněž povahu daného řízení, v němž má být rozhodováno o žádosti žalobkyně adresované právě žalované. Soud tedy konstatoval subjektivní přípustnost kasační stížnosti žalobkyně, neboť v jejím případě existuje objektivně procesně příznivější rozhodnutí, kterého se kasační stížností domáhá (v podobě zrušení rozhodnutí žalované pro nezákonnost), a není tedy dán důvod odmítnutí její kasační stížnosti podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. [15] Kasační stížnosti jsou důvodné. [16] Obě kasační stížnosti shodně tvrdí, že právní názor městského soudu, na jehož základě byla vyslovena nicotnost rozhodnutí o odvolání ve věci rozhodnutí o úhradách podle § 16 ZVZP, které vydala zdravotní pojišťovna, je nesprávný. Úkolem Nejvyššího správního soudu je posoudit, zda mohl městský soud vyslovit nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí. Úvodem soud pojedná o podstatných znacích pojmu nicotnosti rozhodnutí správního orgánu a rovněž zhodnotí, zda a případně jak je tento institut reflektován judikaturou Nejvyššího správního soudu ve vztahu k rozhodnutím o úhradách podle § 16 ZVZP, resp. jak rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nahlíží na přezkum rozhodnutí o odvoláních podaných ve věcech úhrad podle § 16 ZVZP. [17] K pojmu nicotnosti rozhodnutí správního orgánu se Nejvyšší správní soud ve své roz