7 Azs 246/2020 — Nejvyšší správní soud

7 Azs 246/2020- 26 - text 7 Azs 246/2020 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: X, zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2020, č. j. 77 A 62/2020 - 66, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2020, č. j. 77 A 62/2020 - 66 se ruší. II. Žaloba se odmítá. III. Věc se postupuje Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců k vyřízení odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 2. 4. 2020, č. j. OAM-02575-27/ZR-2019. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 2. 4. 2020, č. j. OAM-02575-27/ZR-2019, žalovaný podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“) zrušil žalobci povolení k trvalému pobytu a podle § 87l odst. 3 téhož zákona mu stanovil lhůtu k vycestování z území České republiky. II. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce správní žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále též „krajský soud“), který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud se nejprve zabýval přípustností žaloby s ohledem na to, že žalovaný žalobce poučil o tom, že proti jeho rozhodnutí nelze podat odvolání. Uvedl, že je pojmově nemožné podávat odvolání (jako řádný opravný prostředek) proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu. To plyne z požadavku na jednotnost, přehlednost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost právního řádu. V soudních řádech je totiž právní moc rozhodnutí dělícím kritériem pro rozlišení řádných a mimořádných opravných prostředků. Aby tomu bylo ve správním právu jinak, musel by pro to existovat pádný důvod. Ten krajský soud neshledal. Zdůraznil také účel novely zákona o pobytu cizinců, jejímž prostřednictvím má v případech stanovených v § 168 odst. 3 tohoto zákona dojít k urychlení soudního přezkumu. I když by bylo výslovné vyloučení odvolání nepochybně vhodnějším legislativním řešením, lze akceptovat i dikci § 168 odst. 3 ve vazbě na § 172 odst. 10 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud tudíž posoudil žalobu proti rozhodnutí žalovaného jako přípustnou. Ve věci samé se ztotožnil se žalovaným, že žalobcova protiprávní jednání představují s ohledem na svou soustavnost, dobu, po kterou byla trestná činnost páchána, počet dílčích útoků a výši způsobené škody trvající ohrožení veřejného pořádku. Žalovaný se však dostatečně nezabýval přiměřeností rozhodnutí z hlediska zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života. Dostatečně nezvážil především hledisko nejlepšího zájmu nezletilých dětí žalobce. Zatížil tak napadené rozhodnutí vadou, která mohla mít vliv na jeho zákonnost. III. [3] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Namítl, že řádně a podrobně odůvodnil, proč považuje dopad rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce za přiměřený. Intenzita veřejného zájmu na ukončení pobytu žalobce převažuje nad nejlepšími zájmy jeho dětí, včetně dcery, která je státní příslušnicí České republiky. Není třeba vymezovat, co je nejlepším zájmem dítěte, neboť je zřejmé, že je to zájem na společném soužití a výchově poskytované ze strany obou rodičů. Žalobce však trestnou činnost páchal opakovaně a po dlouhou dobu. Činil tak výhradně za účelem dosažení vlastního prospěchu a na úkor jiných. Žalobce navíc není pro své děti vhodným příkladem či výchovným vzorem. Trestnou činnost páchal i v době, kdy měl v České republice děti, což svědčí o jeho jisté bezohlednosti. Zájem nezletilých dětí na společném životě se svým otcem na území České republiky tak nemůže převážit nad veřejným zájmem společnosti na ochraně před trestnou činností. Absolutní preference nejlepšího zájmu dítěte by popírala smysl zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení. IV. [4] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu. Vymezil se proti tvrzení stěžovatele, že měl trestnou činnost činit výhradně za účelem dosažení vlastního prospěchu a na úkor jiných. Přestože se setrvání jeho osoby zatížené trestní minulostí může jevit jako nežádoucí či přímo ohrožující veřejný zájem, je třeba zohlednit individuální okolnosti trestných činů a rodinnou situaci, především okolnosti týkající se dcery Y. Odcestováním žalobce by došlo k drastickému zásahu do jeho rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž k zásahu do práva dítěte na kontakt s rodiči dle čl. 9 Úmluvy o právech dítěte. Zmínil rovněž koronavirovou pandemii, která má vliv na celkové narušení fungování rodiny v případě, pokud by byl nucen opustit území České republiky. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. V. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu je třeba zrušit pro zmatečnost řízení před soudem spočívající v tom, že k projednání věci chyběly podmínky řízení. Žaloba totiž byla podle § 68 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Otázka přípustnosti žaloby přitom spadá do širšího okruhu podmínek řízení ve správním soudnictví, které je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti. Až po ověření předpokladu přípustnosti žaloby se může soud věcí zabývat po obsahové stránce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2018, č. j. 3 As 121/2017 - 51). [6] Podle § 68 písm. a) s. ř. s. je žaloba nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného. [7] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel rozhodnutím ze dne 2. 4. 2020 zrušil žalobci povolení k trvalému pobytu a stanovil mu lhůtu k vycestování z území České republiky. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 7. 4. 2020 odvolání, které Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců zamítla rozhodnutím ze dne 29. 5. 2020, č. j. MV-71596-7/SO-2020, jako nepřípustné. Uvedla, že proti rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu podle § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců není možné podat odvolání, neboť takové rozhodnutí dle § 168 odst. 3 téhož zákona nabývá právní moci jeho oznámením. Rozhodnutí stěžovatele nabylo právní moci dne 6. 4. 2020. Dne 6. 5. 2020 podal žalobce proti rozhodnutí stěžovatele správní žalobu. [8] Právní otázkou, zda je proti rozhodnutím vyjmenovaným v § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců přípustné odvolání, se již Nejvyšší správní soud zabýval. Jedná se především o rozsudek ze dne 20. 8. 2020, č. j. 6 Azs 192/2020 - 21, jehož právní závěry soud dále převzal v rozsudcích ze dne 2. 9. 2020, č. j. 6 Azs 140/2020 - 27, ze dne 3. 9. 2020, č. j. 2 Azs 206/2020 - 15, ze dne 16. 9. 2020, č. j. 1 Azs 211/2020 - 33 nebo ze dne 25. 9. 2020, č. j. 8 Azs 84/2020 - 43. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od právního názoru zaujatého v uvedených rozsudcích odchýlit (§ 12 s. ř. s.) a v podrobnostech na ně odkazuje. V tomto rozsudku pak Nejvyšší správní soud cituje pouze ty nejzásadnější argumenty relevantní pro posouzení daného případu. [9] Podle § 170b odst. 1 zákona o pobytu cizinců proti rozhodnutí ministerstva lze podat odvolání ke komisi. Ustanovení § 170b odst. 1 bylo do zákona o pobytu cizinců vloženo zákonem č. 427/2010 Sb., kterým zákonodárce zřídil Komisi jako odvolací orgán v řízeních dle zákona o pobytu cizinců, což souviselo s přesunem rozhodování ve věcech pobytu cizinců z orgánů Policie ČR na Ministerstvo vnitra. Nedošlo-li by ke zřízení Komise, byl by dle obecné právní úpravy správního řádu opravným prostředkem proti rozhodnutím Ministerstva vnitra rozklad k ministru vnitra. [10] Podle § 73 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), nestanoví-li tento zákon jinak, je v právní moci rozhodnutí, které bylo oznámeno a proti kterému nelze podat odvolání. [11] Podle § 81 odst. 1 správního řádu může účastník proti rozhodnutí podat odvolání, pokud zákon nestanoví jinak. V případě ministerstev § 152 odst. 1 správního řádu upravuje, že proti rozhodnutí, které vydal ústřední správní úřad, ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu v prvním stupni, lz