20 Co 253/2018 — Nejvyšší správní soud

Konf 4/2019- 60 - text Konf 4/2019 - 64 pokračování U S N E S E N Í Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Romana Fialy, Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Michala Mazance rozhodl o návrhu Krajského úřadu kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem v Jihlavě, Krajským soudem v Brně – pobočka v Jihlavě a Nejvyšším soudem a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 20 C 253/2018, o zaplacení 662 340 Kč s příslušenstvím: žalobkyně Obce Bítovčice, IČO 00839582, se sídlem Bítovčice 124, zastoupené JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou v Jihlavě, Dvořákova 5, a žalovaného Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko, svazek obcí, svazku obcí, IČO 48460915, se sídlem Jihlava, Žižkova 93, zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem v Praze 4, Při trati 1084/12, takto: Příslušný vydat rozhodnutí ve věci žaloby o zaplacení částky 662 340 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 20 C 253/2018, je správní orgán. Odůvodnění: [1] Návrhem doručeným zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“) se Krajský úřad kraje Vysočina (dále též „navrhovatel“) domáhal, aby zvláštní senát rozhodl tvrzený kompetenční spor ve věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 20 C 253/2018. [2] Z předloženého soudního spisu vyplynuly následující skutečnosti: [3] Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Jihlavě dožadovala po žalovaném (dále též „svazek“) zaplacení 662 340 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. V žalobě uvedla, že vstoupila do žalovaného, jakožto dobrovolného svazku obcí, který je veřejnoprávní korporací dle § 49 a násl. zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen „obecní zřízení“). Do tohoto svazku vnesla (stejně jako ostatní členové svazku) svůj vodohospodářský majetek. Dne 25. 6. 2014 se zastupitelstvo žalobkyně usneslo na vystoupení žalobkyně z žalovaného s tím, že své členství ukončuje ke dni 1. 1. 2015. Podle zakladatelské smlouvy svazku musí svazek při vystoupení člena mimo jiné tomuto členu vrátit jeho vložený majetek, majetek, který byl do svazku převeden dle privatizačního projektu, i majetek pořízený pro potřeby obce s jejím finančním přispěním. Smlouva o tomto majetkovém vypořádání měla být uzavřena do jednoho měsíce od ukončení členství ve svazku. K uzavření této smlouvy nicméně dosud nedošlo, neboť žalovaný předložil žalobkyni neakceptovatelný návrh smlouvy. Žalovaný tak dosud žalobkyni nevrátil vložený vodohospodářský majetek, neprovedl s žalobkyní finanční vyrovnání a nevydal jí ani související technickou dokumentaci. Počínaje datem 1. 1. 2015 užívá majetek vložený žalobkyní bez právního důvodu, přičemž inkasuje příjmy z jeho provozování. Právě podíl na tomto zisku za období od července 2015 do prosince 2017, odpovídající hodnotě žalobkyní vloženého majetku, je předmětem žalobou uplatněného nároku. [4] K žalobě žalobkyně přiložila kopie Zakladatelské smlouvy dobrovolného svazku obcí Svaz vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO ze dne 2. 7. 1993 (dále též „Zakladatelská smlouva“) a aktuálních Stanov dobrovolného svazku měst a obcí Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko ze dne 11. 12. 2001 (dále též „Stanovy“). Z obsahu Zakladatelské smlouvy se podává, že byla uzavřena na základě ustanovení § 20a až § 20d tehdy účinného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“), s odkazem na ustanovení § 20f až § 20j tehdy účinného občanského zákoníku. Z čl. 8 smlouvy vyplývá závazek členů svazku bezplatně převést do vlastnictví svazku ve stanovené lhůtě svá vodovodní a kanalizační zařízení, včetně těch, které získají na základě schválení privatizačního projektu podniku Jihomoravské vodovody a kanalizace Brno. Dle čl. 9 jsou součástí Zakladatelské smlouvy též Stanovy svazku. Ze čl. 2.3. Stanov svazku, přijatých dne 2. 7. 1993, vyplývá, že předmětem činnosti a účelem svazku „je zabezpečení zásobování pitnou vodou, odvádění a čištění odpadních vod obcí sdružených ve svazku. Svazek se podílí na řešení kvality vody (např. v ochranných pásmech) i v obcích a zařízeních mimo svazek“ [znění Stanov platné ke dni vystoupení žalobkyně ze svazku (stanovy ze dne 11. 12. 2001, ve znění změn č. 1 až 3, dostupné na https://extranet.kr-vysocina.cz/rejstrikdso/svazek/detail/40) upravuje předmět činnosti žalovaného v čl. 3.3. obdobně – pozn. zvláštního senátu] [5] Okresní soud v Jihlavě řízení o žalobě usnesením ze dne 21. 9. 2018, čj. 20 C 253/201881 zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému úřadu kraje Vysočina (výrok II.); výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud vycházel z premisy, že mezi stranami sporu nepanuje shoda v tom, za jakých podmínek může být s dosud nevypořádaným majetkovým podílem žalobkyně v žalovaném nakládáno a jakým způsobem se toto dočasné nakládání s uvedeným majetkem projeví v konečné částce náležející žalobkyni jako vyrovnání po jejím vystoupení ze svazku. Jedná se tedy o spor vyvolaný vystoupením žalobkyně ze žalovaného, aniž by došlo k majetkoprávnímu vypořádání, předvídanému Zakladatelskou smlouvou. Poté, co okresní soud aplikoval na Zakladatelskou smlouvu právní závěry vyslovené v usnesení zvláštního senátu ze dne 25. 2. 2016 čj. Konf 10/2015-11, a na něj navazující správní judikaturu, dospěl k závěru, že jde o smlouvu veřejnoprávní – koordinační, ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 6 správního řádu. Předmětný spor má tedy dle okresního soudu svůj původ ve veřejnoprávní smlouvě, přičemž k řešení sporu z tohoto typu smluv je povolán příslušný krajský úřad, jak vyplývá z § 169 odst. 1 písm. b) správního řádu. Nejde tedy o věc spadající do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, vymezené v § 7 odst. 1 a 3 o. s. ř. Za této situace proto řízení postupem dle § 104 odst. 1 s. ř. s. zastavil a věc postoupil k vyřízení Krajskému úřadu kraje Vysočina. [6] Žalovaný napadl toto usnesení odvoláním. Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 19. 11. 2018, čj. 54 Co 251/2018-112, bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Krajský soud nejprve aproboval názor okresního soudu, že Zakladatelská smlouva ze dne 2. 7. 1993 je svou povahou smlouvou veřejnoprávní (koordinační). Poukázal zejména na fakt, že obce, jakožto subjekty územní samosprávy, mohou podle obecního zřízení spolupracovat při plnění svých úkolů souvisejících s výkonem jejich samostatné působnosti; to platilo i podle dřívější úpravy zákona o obcích. Nic jim tedy nebrání přenést část výkonu své samostatné působnosti na svazek obcí. V posuzované věci je přitom účelem založeného svazku obcí (v kontextu jeho Stanov) zabezpečení zásobování pitnou vodou a odvádění a čištění odpadních vod sdružených obcí, což odpovídá rozsahu samostatné působnosti obcí jak podle § 14 odst. 1 a 2 zákona o obcích, tak i podle recentní úpravy (§ 35 odst. 2 obecního zřízení). Veřejnoprávní účel dané smlouvy je tedy zřejmý. Odvolací soud zohlednil i fakt, že k uzavření smlouvy došlo před výslovnou zákonnou úpravou veřejnoprávních smluv; s odkazem na ustanovení § 182 odst. 2 správního řádu a právní názor vyslovený v usnesení zvláštního senátu ze dne 21. 5. 2008, čj. 31/2007-82, lze totiž i dříve uzavřené smlouvy, které naplňují znaky smlouvy veřejnoprávní, považovat za veřejnoprávní smlouvy ve smyslu § 160 správního řádu, bez ohledu na to, jak byly označeny. Dále se krajský soud zabýval otázkou, zda předmětný spor je sporem z veřejnoprávní smlouvy. Konstatoval, že žalobou byl uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které měl žalovaný na úkor žalobkyně získat užíváním majetku, který měl být žalobkyni vydán po ukončení jejího členství ve svazku. Na základě citace konkrétních článků Stanov dovodil, že jednotlivé obce do žalovaného vložily vodohospodářskou infrastrukturu, kterou byl žalovaný oprávněn užívat za účelem zásobování obcí pitnou vodou a odvádění a likvidace odpadních vod. Je-li tedy žalobou nárokováno peněžité plnění odpovídající náhradě za užívání vloženého majetku svazkem bez právního důvodu, jedná se nepochybně o nárok, který přinejmenším mohl být řešen Zakladatelskou smlouvou (respektive Stanovami); jde proto o nárok vyplývající z veřejnoprávní smlouvy, respektive mohl být veřejnoprávní smlouvou upraven. [7] Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020, čj. 28 Cdo 2798/2019-155 odmítnuto. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že Nejvyšší soud považuje závěry soudů nižších stupňů za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odkázal na svá předcházející rozhodnutí, kde byly vypořádány obsahově stejné argumenty jako v nyní podaném dovolání. V odkazovaných rozhodnutích byla přesvědčivě vyložena veřejnoprávní povaha zakladatelského aktu žalovaného (svazku) i dův