3 Ads 108/2018 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 108/2018- 29 - text 3 Ads 108/2018 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: Ing. J. Š., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované č. I, II, a III ze dne 20. 3. 2017, č. j. X o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. 48 Ad 12/2017 – 26, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. 48 Ad 12/2017 – 26, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byla zrušena její rozhodnutí o námitkách I., II. a III. ze dne 20. 3. 2017 a uloženo zaplatit žalobci vzniklé náklady řízení. [2] Shora označenými rozhodnutími žalovaná zamítla námitky žalobkyně a potvrdila svá prvostupňová rozhodnutí ze dne 25. 11. 2016. Rozhodnutím č. I, č. j. X žalovaná zamítla žádost žalobkyně o příplatek k vdovskému důchodu dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“). Rozhodnutím č. II, č. j. X, žalovaná zamítla žádost žalobkyně o příplatek k vdovskému důchodu dle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 622/2004 Sb.“). Rozhodnutím č. III, č. j. X, žalovaná zamítla žádost žalobkyně o zvláštní příspěvek k vdovskému důchodu dle zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o zvláštním příspěvku k důchodu“). [3] Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu. Dne 15. 5. 1953 byl ze svého domova v Ch. násilně vystěhován V. Š. (později manžel žalobkyně), jeho rodiče V. a M. a starší bratr V. Stalo se tak na základě rozhodnutí Komise pro úpravu poměrů rodin vesnických boháčů ze dne 20. 2. 1953 za souhlasu Ministerstva národní bezpečnosti ze dne 18. 4. 1953, č. j. 155/Vtaj.53. Do svého domova se manžel žalobkyně a jeho rodina mohli vrátit až na základě Hospodářské smlouvy ze dne 21. 4. 1955 uzavřené otcem manžela žalobkyně a Okresním národním výborem v Hořicích. Manžel žalobkyně zemřel 19. 1. 1996. Na základě usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 6. 2016, č. j. 25 Nt 2202/2016-10 (dále též „usnesení Okresního soudu v Jičíně“) byl manžel žalobkyně účasten rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci z důvodu nezákonného zbavení osobní svobody tím, že byl dne 15. 5. 1953 násilně vystěhován ze svého domova v Ch. [4] Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že odškodnění v případě všech výše uvedených řízení žalobkyni náleží. Přisvědčil přitom názoru žalobkyně, že předmětem těchto řízení není posouzení, zda na manžela žalobkyně dopadá zákon o soudní rehabilitaci, resp. zda splňuje podmínky pro soudní rehabilitaci dle tohoto zákona. Tato otázka již byla předmětem jiného soudního řízení. Žalobkyně ve správním řízení předložila usnesení Okresního soudu v Jičíně, jímž prokázala, že „V. Š., nar. X, zemřelý dne X, podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci účasten rehabilitace, neboť byl v souvislosti s trestným činem uvedeným v § 2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona nezákonně zbaven osobní svobody tím, že byl dne 15. 5. 1953 násilně vystěhován ze svého domu v Ch.“ [5] Soud se ztotožnil s názorem vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2018, č. j. 32 Ad 8/2017 - 43, podle něhož tak bylo pravomocným soudním rozhodnutím rozhodnuto o účasti manžela žalobkyně na rehabilitaci a žádná polemika zde není namístě. Tvrzení žalované, že usnesení Okresního soudu v Jičíně bylo vydáno účelově k prokázání vzniku nároku na rehabilitační příspěvek, považuje krajský soud za nepřípadné. Okresní soud v Jičíně ve svém usnesení vysvětlil a odůvodnil aplikaci § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci i na jiné případy zbavení osobní svobody než je výkon trestu odnětí svobody či vazby. [6] Podle § 52 odst. 2 s. ř. s. platí, že „[s]oud je vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu. O jiných otázkách si soud učiní úsudek sám; je-li tu však rozhodnutí o nich, soud z něj vychází, popřípadě tam, kde o nich náleží rozhodovat soudu, může uložit účastníku řízení, aby takové rozhodnutí vlastním návrhem vyvolal.“ Krajský soud v Praze proto považoval výklad § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci za správný a z jeho závěrů vycházel. K tvrzení žalované, že manžel žalobkyně podmínky účasti na soudní rehabilitaci nesplnil, soud uvedl, že k vyslovení takového závěru není žalovaná oprávněna. Žalované nepřísluší jakkoliv přehodnocovat závěry vyslovené v usnesení Okresního soudu v Jičíně ohledně naplnění podmínek pro soudní rehabilitaci manžela žalobkyně. Naopak, v souladu s § 57 odst. 3 správního řádu je tímto pravomocným rozhodnutím soudu vázána. [7] Pro posouzení nároků žalobkyně na výše uvedené příplatky k důchodu a zvláštní příspěvek k důchodu dle příslušných ustanovení je dle krajského soudu podstatné to, že žalobkyně předmětným usnesením Okresního soudu v Jičíně prokázala, že její manžel byl účasten rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a má tedy nárok i na odškodnění. Na rozdíl od žalované má tedy krajský soud za to, že v případě manžela žalobkyně byla prokázána existence rozhodnutí, jímž byl za uvedené příkoří (v daném případě za nezákonné zbavení osobní svobody spočívající v jeho násilném vystěhování z domova) rehabilitován. [8] Ustanovení § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci je dle názoru krajského soudu třeba vykládat ve spojení s § 33 odst. 2 stejného zákona, neboť pokud se v něm uvádí, že ustanovení tohoto zákona se užije obdobně i k odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody, pak je třeba za dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu odst. 7 citovaného ustanovení obdobně považovat i dobu nezákonného zbavení osobní svobody, což je v případě manžela žalobkyně doba od 15. 5. 1953, kdy byl násilně vystěhován ze svého domova, do 21. 4. 1955, kdy se do svého domova mohl na základě Hospodářské smlouvy ze dne 21. 4. 1955 vrátit. Otázka jeho věku v době násilného vystěhování není pro posouzení jeho nároků dle výše citovaných ustanovení rozhodující, neboť v tomto směru předmětné zákony nestanoví hranici zletilosti či jakoukoliv jinou věkovou hranici. [9] Z výše uvedeného rozboru podle krajského soudu vyplývá, že na manžela žalobkyně lze v projednávaném případě aplikovat ustanovení § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, jakož i ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., stejně tak i ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 357/2005 Sb., čímž žalobkyni vzniká nárok na příslušné příplatky a zvláštní příspěvek k důchodu. [10] Kasační stížnost podala žalovaná (dále jen stěžovatelka) z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky. Předmětem sporu je dle žalované otázka, zda lze dobu nuceného vysídlení z rodného domu považovat ve smyslu výše citovaných předpisů za dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody pro účely vzniku nároku na příplatky k vdovskému důchodu a zvláštní příspěvek k důchodu. [11] Krajský soud dovodil nárok žalobkyně na příplatky k vdovskému důchodu a zvláštní příspěvek k důchodu z usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 6. 2016, č. j. 25 Nt 2202/2016-10 a z § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, podle něhož se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a § 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Soud pak toto ustanovení vztáhl i na nucené vystěhování a dle názoru stěžovatelky tak pominul nejen dikci § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci, § 1 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. a § 5 odst. 2 zákona č. 357/2005 Sb. ale i účel těchto právních předpisů a historické souvislosti, tedy že vězněny byly krom oficiálně trestně stíhaných a odsouzených osob i osoby, které odsouzeny naopak nebyly, nebo u nichž nebylo zahájeno trestní stíhání, přesto však byly zbaveny osobní svobody (typicky držením ve vyšetřovací či zajišťovací vazbě, tedy fakticky nezá