3 As 457/2019 — Nejvyšší správní soud

3 As 457/2019- 82 - text 3 As 457/2019 - 85 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Mgr. et Bc. R. Š., zastoupený Mgr. Jiřím Matolínem, LL.M., advokátem se sídlem Nad Ondřejovem 14, Praha 4, proti žalovanému: náměstek ministra vnitra pro státní službu, se sídlem Jindřišská 34, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 14 Ad 4/2018 – 30, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 12. 2017, č. j. MV-168825-5/OSK-2017 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), k odvolání žalobce zčásti změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu dopravy (dále jen „služební orgán“) ze dne 31. 8. 2017, č. j. 41/2017-010-ORG/12 (dále jen „rozhodnutí služebního orgánu“), kterým bylo podle § 166 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní službě“), rozhodnuto o přiznání nároku na náhradu nákladů správního řízení žalobci. Změna rozhodnutí služebního orgánu se týkala výše přiznaného nároku žalobce na náhradu nákladů řízení (žalovaný mu přiznal částku 5 000 Kč, přičemž žalobce žádal o náhradu nákladů právního zastoupení v celkové výši vyčíslené jeho zástupcem; v podrobnostech viz odstavce [4] a [5] níže). [2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobou, který ji zamítl rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 14 Ad 4/2018 – 30, jako nedůvodnou. [3] Městský soud nejprve shrnul skutečnosti vyplývající ze správního spisu. Žalobci vznikl podle § 186 odst. 1 zákona o státní službě ze zákona služební poměr na služebním místě generálního inspektora Drážní inspekce. Na základě § 186 odst. 4 zákona o státní službě bylo vyhlášeno na toto služební místo výběrové řízení. Výběrového řízení se zúčastnil též žalobce a byl v něm úspěšný, vláda však na dané služební místo jmenovala jiného žadatele. Obsazením služebního místa jiným státním zaměstnancem uplynula doba, na kterou byl žalobce jmenován na dané služební místo, aniž by skončil jeho služební poměr. Proto rozhodl služební orgán o převedení žalobce na služební místo ředitele sekce Ústředního inspektorátu a územních inspektorátů Drážní inspekce. Proti rozhodnutí o převedení podal žalobce odvolání, na jehož základě bylo toto rozhodnutí zrušeno (zejména pro jeho nepřezkoumatelnost) a věc byla vrácena služebnímu orgánu k novému projednání. [4] Protože byl žalobce v odvolacím řízení úspěšný, požádal v souladu s § 166 zákona o státní službě o náhradu nákladů řízení, konkrétně náhradu nákladů na vynaloženou smluvní odměnu za právní zastoupení v celkové výši 751 206 Kč. Ke svému podání přiložil společně s výkazem práce tři faktury vystavené jeho právním zástupcem – advokátem (žalobce zastupoval ve správním řízení stejný advokát jako v nynějším řízení o kasační stížnosti – pozn. Nejvyššího správního soudu), jež měly dosvědčovat vynaložení uvedené částky. [5] Rozhodnutím služebního orgánu byl žalobci přiznán nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 15 000 Kč (počítáno za tři úkony právní služby, každý po 5 000 Kč), neboť jím požadovaná částka 751 206 Kč nebyla vypočtena dle pravidel stanovených vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Žalovaný ve svém rozhodnutí odkázal na § 1 odst. 2 advokátního tarifu, podle něhož v případě uplatnění nároku na náhradu nákladů ve formě odměny za zastupování účastníka řízení právním zástupcem se užijí ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, na což měl být žalobce svým právním zástupcem upozorněn při jednání o výši smluvní odměny. Kromě toho žalovaný označil za nesprávný výpočet odměny provedený služebním orgánem, neboť zástupci žalobce správně náležela odměna v celkové výši 5 000 Kč (počítáno za pět úkonů právní služby v odvolacím správním řízení, každý po 1 000 Kč). [6] Co se týče vlastní žalobní argumentace, městský soud poukázal na § 166 zákona o státní službě, jenž stanoví, v jakých případech má účastník řízení právo na náhradu nákladů řízení o převedení na jiné služební místo, neupravuje však již výši přiznané náhrady. Nejde tedy o ustanovení, které by vylučovalo užití správního řádu či advokátního tarifu; jedná se pouze o ustanovení speciální k § 79 odst. 3 správního řádu, dle něhož si účastník řízení nese své náklady. Konkrétní výše náhrady musí být určena podle advokátního tarifu. Absence odkazu na advokátní tarif v § 166 zákona o státní službě jeho aplikaci nevylučuje, neboť jeho použití vyplývá z § 22 odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o advokacii“) a § 1 odst. 2 advokátního tarifu. Opačné závěry se nepodávají ani ze žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2015, č. j. 6 As 62/2014 – 69, neboť v něm nebyla řešena otázka určení výše náhrady nákladů řízení, nýbrž pouze podmínky, za kterých mají být účastníkovi řízení náklady hrazeny. Městský soud dodal, že správní orgány takto musejí postupovat, i když si žalobce dojednal s advokátem odměnu smluvní. Pokud je taková smluvní odměna vyšší než odměna mimosmluvní, musí úspěšný účastník řízení uhradit rozdíl sám. Nakonec městský soud uzavřel, že žalovaný správně opravil výši přiznané odměny za zastupování žalobce ve správním řízení a ve správním spise je založen dostatek důkazů, z nichž je patrné, jaké úkony zástupce žalobce učinil. [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Uvádí, že městský soud nesprávně posoudil klíčovou právní otázku, v jaké výši vzniká účastníku řízení ve věcech služby ve smyslu § 166 zákona o státní službě nárok na náhradu řízení, a toto ustanovení chybně vyložil. [8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem. Dále uvádí, že náhradu nákladů řízení obecně upravuje § 79 správního řádu a § 166 zákona o státní službě pak představuje zvláštní ustanovení o náhradě nákladů řízení, jež se vztahuje k účastníkům řízení podle zákona o státní službě, tedy státním zaměstnancům a žadatelům o přijetí do služebního poměru. Vzhledem ke skutečnosti, že výše uvedené ustanovení zákona o státní službě neupravuje konkrétní výši náhrady nákladů řízení, ale pouze přiznává právo na náhradu nákladů řízení, je dle žalovaného nezbytné při výpočtu náhrady nákladů řízení žalobce vyjít z obecné úpravy, jež je uvedena v advokátním tarifu. [9] Stěžovatel následně soudu zaslal podání označené jako „podrobné doplnění důvodů kasační stížnosti“. V podstatné části tohoto patnáctistránkového doplnění kasační stížnosti nejprve pojednává o charakteristice právní úpravy obsažené v zákoně o státní službě a jejím vztahu k dalším právním předpisům (včetně zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů; dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“) a provádí rozbor § 177 zákona č. 361/2003 Sb. (který upravuje pravidla pro přiznání nákladů řízení vznikajících v souvislosti s řízením ve věcech služebního poměru) a § 166 zákona o státní službě. Dále se zabývá povahou řízení ve věcech státní služby - tvrdí, že toto řízení není správním řízením. Odkazuje přitom na důvodovou zprávu k zákonu č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon); dále jen „služební zákon“. [10] Dále tvrdí, že jelikož § 212 služebního zákona obsahoval výslovný odkaz na advokátní tarif, dle nějž měla být vypočtena odměna advokáta za zastupování účastníka řízení, avšak zákon o státní službě ani zákon č. 361/2003 Sb. takový odkaz neobsahuje, a contrario lze dovodit, že úspěšnému účastníkovi řízení mají být nahrazeny jeho náklady řízení ve skutečné výši. Jestliže tedy městský soud dovodil, že výše náhrady řízení úspěšného účastníka je omezena dle advokátního tarifu, postupoval „svévolně“. [11] Stěžovatel také namítá, že městský soud pochybil, jestliže ztotožnil řízení ve věcech služby se správním řízením. Dále tvrdí, že právní úprava obsažená v § 166 zákona o státní službě představuje průlom do zásady, že každý účastník správního řízení si nese své náklady (§ 79 správního řádu). Městský soud § 166 zákona o státní službě nesprávně vyložil; v prvé řadě totiž dovodil subsidiaritu § 79 správního řádu k § 166 zákona o státní službě (s tímto výkladem stěžovatel nesouhlasí) a navíc chybně konstatoval, že § 79 správního řádu představuje právní základ pro použití advokátního tarifu. Dle stěžovatele je však nezákonné dovozovat aplikaci podzákonného předpisu, aniž by pro takový postup existovalo zákonné pravidlo. Jinak řečeno