6 As 361/2020 — Nejvyšší správní soud

6 As 361/2020- 32 - text  6 As 361/2020 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: Česká asociace satelitních operátorů, z. s., sídlem Štěpánská 1742/27, Praha 1, zastoupen Mgr. Monikou Marekovou M.Jur., advokátkou, sídlem Mánesova 1059/41, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2020, zn. MK 8945/2020 SOAP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. 10 A 85/2020  108, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnost. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před městským soudem [1] Žalovaný rozhodl podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „s. ř.“), že DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, z. s. (dále též „spolek DILIA“), je ode dne nabytí účinnosti zákona č. 102/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), tj. od 20. dubna 2017, oprávněn k výkonu povinné kolektivní správy práva na užití přenosem televizního vysílání podle § 97d odst. 1 písm. c) autorského zákona. [2] Žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze odmítl. [3] Městský soud vyšel ze závěrů z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 9 As 107/2020  85, ve věci žaloby společnosti Telly s. r. o., která je provozovatelkou televizního vysílání a členkou žalobce. [4] Podle městského soudu se udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy nedotklo právní sféry žalobce, jenž sdružuje uživatele chráněných děl ve smyslu § 98f autorského zákona pro účely sjednávání některých sazebníků s kolektivními správci. Napadené rozhodnutí žalovaného tudíž není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), a je tedy ze soudního přezkumu vyloučeno. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Proti usnesení městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [6] V kasační stížnosti stěžovatel poukázal na to, že ve věci, v níž bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 9 As 107/2020  85, z nějž městský soud vycházel, byly podstatné rozdíly. V této věci totiž společnost Telly s. r. o. podala žalobu v době, kdy neexistovalo rozhodnutí žalovaného. V nyní projednávaném případě však rozhodnutí existuje, a tudíž nejde o obecnou interpretaci právních předpisů, která nesměřuje přímo vůči stěžovateli. [7] Rozhodnutím dle § 142 s. ř. bylo nezákonně nahrazeno rozhodnutí o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy na přenos rozhlasového nebo televizního vysílání. Stěžovatel namítá, že jej nelze odkázat, aby se v praktických situacích spojených s výkonem kolektivní správy bránil v občanských soudních řízeních, neboť soud v občanském soudním řízení by vycházel z toho, že kolektivní správce DILIA je oprávněn k výkonu kolektivní správy práva na přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, a nezabýval by se tím, zda rozhodnutí žalovaného bylo vydáno nezákonně. [8] Soudy v občanském soudním řízení nechávají otázku rozsahu kolektivní správy k posouzení soudům ve správním soudnictví jako otázku předběžnou, neboť otázka, zda kolektivní správce je oprávněn k výkonu kolektivní správy práva na užití přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání, je podstatná pro určení sazby odměny kolektivního správce. K tomu stěžovatel odkazuje na spisové značky sporů vedených před soudy v občanském soudním řízení, v nichž soudy vyslovily názor, že rozsah oprávnění kolektivního správce DILIA má na výsledek sporu vliv. [9] Městský soud tak svým rozhodnutím stěžovateli odňal právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. [10] Stěžovatel rovněž odkazuje na řízení vedená před soudy ve správním soudnictví, v nichž soud jeho žaloby v obdobných věcech odmítl nikoli z důvodu, že by nebyl dotčen na svých právech, nýbrž pouze z důvodu, že byly podány předčasně proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. [11] Stěžovatel zdůrazňuje, že žalobu proti prvoinstančnímu rozhodnutí i v nyní projednávané věci podal z procesní opatrnosti pro případ, že by správní orgán II. stupně shledal, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení, a tudíž není oprávněn podat rozklad. [12] Stěžovatel dále namítá, že městský soud, když odmítl žalobu z důvodu, že neexistuje zásah do stěžovatelovy právní sféry, postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Konkrétně odkazuje na usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002  42, č. 906/2006 Sb. NSS, podle nějž rigidně vyžadovaná existence veřejného subjektivního práva jako předpoklad aktivní žalobní legitimace je v kolizi s ústavním právem na přístup k soudu. [13] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že jeho právní sféra nemohla být dotčena proto, že uživatele chráněných děl pouze sdružuje pro účely sjednávání některých sazebníků s kolektivními správci, a svůj nesouhlasný názor podrobněji odůvodnil. [14] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že odůvodnění usnesení městského soudu považuje za správné a dostatečné. Žalovaný zdůraznil, že žaloba byla předčasná, stěžovatel měl vyčkat rozhodnutí ministra kultury o rozkladu, předčasná je proto i kasační stížnost. [15] Dále žalovaný upozorňuje, že kasační stížnost vychází z mylného názoru, že napadené rozhodnutí nahrazuje rozhodnutí ministerstva o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy. Žalovaný k tomu uvádí, že původní dříve vydané oprávnění zůstává platné a rozhodnutím se tato skutečnost pouze osvědčuje, nikoliv zakládá. Oprávnění k výkonu kolektivní správy není založeno napadeným rozhodnutím vydaným v řízení dle § 142 s. ř., ale rozhodnutím o udělení oprávnění podle § 96 a násl. autorského zákona, ve znění zákona č. 102/2017 Sb. Žalovaný v této souvislosti rovněž uvádí, že žalobce, ani jeho jednotliví členové, nemohou být účastníky správního řízení, protože absentuje společenství práv a povinností těchto osob se spolkem DILIA a není dáno ani jejich přímé dotčení na právech či povinnostech. Samotným oprávněním k výkonu kolektivní správy nejsou stanoveny sazby odměn za užití děl a ve svých právech jednat o sazbách odměn není žalobce nijak omezen. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná. [17] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Vyšel při tom ze závěrů vyslovených v rozsudku ze dne 25. 3. 2021, č. j. 6 As 360/2020  31, neboť jsou plně aplikovatelné i v nyní projednávané věci. [18] Nejvyšší správní soud předesílá, že městský soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a s § 70 písm. a) s. ř. s., tedy proto, že napadený úkon žalovaného nepovažoval za rozhodnutí, nikoli pro předčasnost, jak ve svém vyjádření uvedl žalovaný. [19] Kompetenční výluka dle § 70 písm. a) s. ř. s. dopadá na úkony, které nenaplňují znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tedy nejsou úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti v oblasti veřejné správy (§ 2 s. ř. s.). Účelem této výluky je „nepřipustit samostatný soudní přezkum u těch úkonů správních orgánů, které, byť mohou splňovat formální definiční znaky správního rozhodnutí, ve své podstatě nezasahují do práv a povinností subjektů“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005  86, č. 1764/2009 Sb. NSS). [20] Městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí, jímž žalovaný určil, že spolek DILIA je ode dne 20. 4. 2017 oprávněn k výkonu povinné kolektivní správy práva na užití přenosem televizního vysílání, se nedotklo právní sféry žalobce, a proto nejde o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. Vycházel přitom z výše citovaného rozsudku č. j. 9 As 107/2020  85, kterým Nejvyšší správní soud odmítl žalobu stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v tom, že žalovaný při výkonu pravomocí v oblasti kolektivní správy autorských práv svěřených mu autorským zákonem nesprávně interpretuje právní předpisy a tím umožňuje kolektivním správcům požadovat po stěžovatelce odměny za užití předmětů ochrany v širším rozsahu, než k jakému jsou oprávněni. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku konstatoval, ž