7 Ads 14/2021 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 14/2021- 60 - text 7 Ads 14/2021 - 64 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, se sídlem Na Baních 1535, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 43 A 160/2018 - 39, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalobkyně se žalobou podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“) domáhala u Krajského soudu v Praze (dále též „krajský soud“) ochrany před nezákonným zásahem žalované, který dle žalobkyně spočíval v tom, že žalovaná žalobkyni nesdělila totožnost osoby, která měla způsobit úraz pojištěnky žalobkyně, ačkoliv totožnost osoby, u které existovalo důvodné podezření, že svým jednáním úraz pojištěnky způsobila, byla žalované známa. Žalovaná tímto jednáním dle žalobkyně nesplnila svoji povinnost vyplývající z § 55 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „ZVZP“), která je klíčová pro uplatnění regresního nároku žalobkyně dle § 55 odst. 1 téhož zákona. II. [2] Krajský soud žalobu zamítl. Uvedl, že spornou otázkou je, zda byl žalobkyní napadený zásah žalované zásahem nezákonným. Soud souhlasil s žalobkyní v tom, že regresní nárok může žalobkyně uplatnit nehledě na to, zda byla osoba, která pojištěnce poškození zdraví vlastní vinou způsobila, shledána vinnou ze spáchání přestupku, popřípadě trestného činu, či nikoliv. Nepřisvědčil však žalobkyni v tom, že by bylo povinností žalované poskytnout žalobkyni na základě § 55 odst. 2 ZVZP identifikační údaje týkající se osoby, která domněle způsobila poškození zdraví pojištěnky. Gramatický výklad daného ustanovení totiž vede k závěru, že orgány Policie České republiky jsou povinny oznámit zdravotní pojišťovně toliko samu skutečnost, že její pojištěnec byl zraněn (patrně) v důsledku zavinění jiné právnické či fyzické osoby. Z tohoto ustanovení však nevyplývá pro orgány Policie České republiky povinnost, aby současně zdravotní pojišťovnu informovaly o tom, jaká konkrétní třetí osoba je z tohoto protiprávního jednání podezřelá. Neplyne-li přitom povinnost poskytnout tyto údaje ze zákona, pak v souladu se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí tyto údaje být poskytnuty ani nemohou, neboť v opačném případě by žalovaná zasáhla do práv třetí osoby bez nutného zákonného podkladu. Dle soudu byla oznamovací povinnost podle § 55 odst. 2 ZVZP zakotvena z toho důvodu, aby příslušná zdravotní pojišťovna získala toliko informaci o tom, že jí pravděpodobně vznikl nárok na náhradu nákladů na hrazené služby vynaložené v důsledku protiprávního jednání vůči jejímu pojištěnci, a aby zdravotní pojišťovna měla možnost podniknout následné kroky vedoucí ke zjištění, zda tento nárok vznikl doopravdy a vůči komu ho má uplatnit. Soud dále poznamenal i to, že žalovaná v době, kdy oznamovací povinnost plnila, nemohla žalobkyni informovat o osobě, která se přestupku proti občanskému soužití dopustila, neboť tato třetí osoba tou dobou byla osobou toliko podezřelou ze spáchání přestupku, jejíž nevina musela být s ohledem na čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod presumována. Krajský soud dodal, že skutečnost, že žalovaná žalobkyni neposkytla identifikační údaje o podezřelé osobě, neznemožnila uplatnění regresního nároku žalobkyně. K uplatnění tohoto nároku může dojít buď před civilním soudem, nebo v adhezním řízení (v nynějším řízení v řízení před přestupkovým orgánem). Pojišťovna (žalovaná) má přitom v řízení před přestupkovým orgánem postavení účastníka řízení. Současně jí byly žalovanou sděleny takové údaje, které ve svém souhrnu postačují k tomu, aby mohla před příslušným správním orgánem označit řízení, v němž hodlá nárok na náhradu škody uplatňovat. I kdyby přitom žalobkyně nebyla za účastníka řízení považována, má možnost požádat o nahlédnutí do spisového materiálu podle § 38 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Soud pak dále poznamenal, že pouhé identifikační údaje možného viníka, prvotně označeného Policií České republiky, samy o sobě zpravidla nemohou postačovat k úspěšnému vymáhání regresní úhrady a další aktivita žalobkyně, ať již v rámci adhezního či občanského soudního řízení, či aktivita mimoprocesní, bude v obdobných případech vždy nezbytná. Krajský soud byl proto názoru, že žalovaná postupovala v dané věci v souladu se zákonem. Žalobu tedy jako nedůvodnou zamítl. Plné znění jeho rozsudku je přístupné na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje. III. [3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) se proti rozsudku krajského soudu bránila kasační stížností podanou z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Byla názoru, že krajský soud měl krom gramatického výkladu zohlednit i další výkladové metody. Gramatický výklad totiž představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Dle stěžovatelky bylo nutno zjistit účel a smysl dané právní normy, a to vzhledem k § 55 ZVZP, k ZVZP jako celku a i k danému právnímu odvětví a celému právnímu řádu. Dle stěžovatelky je účelem dané normy zajistit podmínky pro účinné (urychlené a zjednodušené) uplatňování náhrad léčení zdravotními pojišťovnami. Skladba oznamovaných informací proto musí být dostačující pro účinné uplatnění tohoto nároku. Byl-li by přijat výklad krajského soudu, oznamovací povinnost dle § 55 odst. 2 ZVZP by nebyla vhodným prostředkem pro zajištění účinného regresu stěžovatelky. Stěžovatelka v této souvislosti poukazovala na komentářovou literaturu a na odstavce 1 a 6 § 55 ZVZP, ze kterých dle jejího názoru plyne, že zdravotní pojišťovna je oprávněna znát konkrétní osobu škůdce a osobní a majetkové poměry této osoby. Za dostatečné identifikační údaje pak stěžovatelka označila nejen jméno a příjmení škůdce, nýbrž i datum jeho narození a případně i IČO jeho zaměstnavatele. Stěžovatelka pak dále podotkla, že smyslem § 55 odst. 2 ZVZP jistě není ochrana osobních údajů podezřelého (kteréžto stěžovatelka nadto může získat na základě svého postavení poškozeného) ani prolomení zásady presumpce neviny (stěžovatelčina práva plynoucí z jejího postavení poškozené osoby nemohou založit porušení zásady presumpce neviny; oznamovací povinnost je nadto navázána na existenci důvodného podezření, nikoliv na prokázání viny). Stěžovatelka pak poukazovala i na to, že pro zdravotní pojišťovny je podstatné, aby se co nejdříve dozvěděly mj. právě i o osobě škůdce, a to aby se mohly přihlásit do adhezního řízení, uplatnit škodu civilní žalobou, či věc odložit. Výklad krajského soudu pojišťovny nutí k neefektivnímu postupu (pro zjištění rozhodných údajů je nutno nahlížet do spisu). Stěžovatelka pak připomněla i nauku o ekonomické analýze práva, dle které má být upřednostněn takový výklad, který způsobuje co nejmenší společenské/hospodářské náklady. Další důvod nezákonnosti napadeného rozsudku stěžovatelka spatřovala v tom, jak se krajský soud vypořádal s její námitkou, že zdravotní pojišťovna může regresní nárok uplatňovat i předtím, než byla daná osoba shledána vinnou (z trestného činu či přestupku). Krajský soud k uvedenému konstatoval, že stěžovatelka tak skutečně může učinit. Následně však uvedl, že žalovaná v době, kdy oznamovací povinnost plnila, nemohla stěžovatelku informovat o osobě, která se přestupku dopustila, neboť tato byla v dané době pouze osobou podezřelou, a její nevina tak musela být presumována. Stěžovatelka s uvedením tvrzením krajského soudu nesouhlasí a připomíná, že podmínkou uplatnění regresního nároku není rozhodnutí o vině – podle § 55 odst. 2 ZVZP postačí důvodné podezření. Stěžovatelka dále v kasační stížnosti namítala, že krajský soud svůj rozsudek zatížil vadou dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když si od žalované vyžádal pokyn policejního prezidenta č. 125/2004, avšak tento důkaz neprovedl při ústním jednání a ani v rozsudku neuvedl, z jakého důvodu tento důkaz nebylo nutné provést. V závěru kasační stížnosti pak stěžovatelka poukázala na to, že v době, kdy jí žalovaná předávala i informace ohledně podezřelé osoby, byla schopná ihned po tomto oznámení vyzvat danou osobu k náhradě léčebných výdajů pojištěnce. Nyní je však nucena postupovat neekonomicky. Dále pak stěžovatelka s odkazem na povinnost mlčenlivosti svých zaměstnanců rozporovala tvrzení žalované, že v případě předání identifikačních údajů o podezřelém by mohlo dojít ke zneužití těchto údajů vůči podezřelému a k újmě na jeho osobním a soukromém životě. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvy