7 Afs 314/2019 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 314/2019- 21 - text 7 Afs 314/2019 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti žalovanému: Finanční úřad pro Olomoucký kraj, se sídlem Lazecká 545/22, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 7. 2019, č. j. 65 Af 56/2018 - 32, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též „krajský soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2018, č. j. 1731035/18/3106-50524-705249. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobce ze dne 7. 3. 2017 o prominutí pokuty ve výši 50 000 Kč, která byla žalobci uložena za nepodání kontrolního hlášení za 3. čtvrtletí roku 2016 podle § 101h odst. 1 písm. d) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění rozhodném pro danou věc (dále též „ZDPH“). [2] V odůvodnění rozsudku krajský soud předně uvedl, že podle § 101k odst. 1 ZDPH je plátce daně oprávněn požádat správce daně o prominutí pokuty podle § 101h odst. 1 písm. b) až d) téhož zákona. Podle druhého odstavce téhož ustanovení správce daně může zcela nebo zčásti prominout pokutu podle odstavce 1, pokud k nepodání kontrolního hlášení došlo z důvodu, který lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit. S ohledem na uvedenou právní úpravu bylo úkolem soudu přezkoumat, zda žalovaný vydal rozhodnutí v řádném procesu vymezeném normami hmotného i procesního práva, s vyloučením případné svévole. Soud zdůraznil, že žalobce nepodal odvolání proti vlastnímu platebnímu výměru na pokutu za nepodání kontrolního hlášení. V tomto řízení přitom měly místo žalobcovy námitky týkající se nesplnění podmínek pro vydání výměru na pokutu. Krajský soud návazně dodal, že není oprávněn zasahovat do správního uvážení žalovaného, měnit je či je nahrazovat vlastním, neboť není další instancí v rámci správního řízení, ale právě a pouze soudem provádějícím přezkum. Krajský soud proto v posuzované věci zkoumal, zda žalovaný nepřekročil meze správního uvážení, přičemž nezjistil, že by závěry žalovaného nebyly podloženy dostatečnými skutkovými zjištěními nebo s nimi byly v rozporu či že by se žalovaný nevypořádal se všemi námitkami žalobce. Závěry, k nimž žalovaný dospěl, nejsou v rozporu se zásadami logického myšlení a uvažování. Žalovaný se při výkladu neurčitého právního pojmu „ospravedlnitelný důvod“ řádně zabýval jednotlivými tvrzeními žalobce, přičemž jeho úvahy jsou plně přezkoumatelné. Při své úvaze a výkladu neurčitého pojmu žalovaný zohlednil, že žalobce je advokátem se specializací na daňové právo a je taktéž předsedou rady spolku Unie daňových poplatníků. Žalovaný pohlížel na žalobce jako na osobu, která se veřejně hlásí k odbornému výkonu své činnosti jako příslušník určitého stavu a dává tím najevo, že je schopna jednat s odpovídající znalostí a pečlivostí. Za takové situace se žalobce měl seznámit s pokyny k vyplnění kontrolního hlášení, které jsou známy veřejnosti díky jejich zveřejnění na internetových stránkách finanční správy. Žalobce si dle žalovaného mohl ověřit správnost podávaného formátu a struktury kontrolním nahráním souboru na daňovém portálu, a tím zjistit, zda při podání kontrolního hlášení nepochybil. Krajský soud závěrem rozsudku (v bodě 33) uvedl, že řízení o prominutí pokuty je řízením zahájeným na návrh daňového subjektu (žalobce), který má povinnost nejen tvrdit důvody pro prominutí pokuty, ale tyto důvody také osvědčit. Žalovaný tak neměl povinnost v rámci posouzení případné moderace pokuty samostatně vyhledávat informace o osobních poměrech žalobce. Nadto krajský soud uvedl, že otázkou přípustnosti či nepřípustnosti snížení uložené pokuty se měl žalovaný zabývat toliko za situace, pokud by shledal ospravedlnitelný důvod pro prominutí pokuty. V posuzované věci tento důvod neshledal, jeho úvahy o moderaci pokuty tak byly nadbytečné, což však rovněž nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. II. [3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Vadu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. spatřoval v tom, že rozhodnutí žalovaného přezkoumával jiný soudní senát, než který rozhodoval o žalobcově první žalobě (na základě které bylo zrušeno dřívější rozhodnutí ve věci uložení předmětné pokuty). Podle stěžovatele měl na základě pravidla uvedeného na straně 103, bodu 2 d) rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě pro rok 2018 (přístupného na https://www.justice.cz/documents/16809/0/Rozvrh+pr%C3%A1ce+na+rok+2018.pdf/06cd237a-176f-4da8-af18-88694dea777a) rozhodovat stejný senát, který vydal rozhodnutí v řízení předchozím. To se však nestalo. Rozpor s rozvrhem práce je přitom dle stěžovatele zásadním zásahem do práva na zákonného soudce ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15. Vadu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pak stěžovatel spatřoval v tom, že krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i přesto, že žalovaný opomněl provést interpretaci neurčitého právního pojmu ospravedlnitelný důvod. Nezákonnost dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pak podle stěžovatele spočívá v tom, že krajský soud se k věci postavil, jako by „přezkoumával prostou žádost o prominutí a neprovedl věcný přezkum principů správního trestání“. V případě přezkumu prosté žádosti o prominutí je skutečně soudní přezkum relativně omezený. V dané věci je však prováděn přezkum aktu vydaného v oblasti kontrolních hlášení. Jak v rámci přezkumu ústavnosti právní úpravy kontrolních hlášení uvedl Ústavní soud, kontrolní hlášení (zejména jeho fixní pokuty) obstálo díky tomu, že právní úprava zná možnost prominutí (moderace pokuty). Ústavní soud tak spojuje řízení o uložení pokuty s řízením o jejím prominutí do jednoho pomyslného celku, jinak by byl nucen konstatovat neústavnost právní úpravy kontrolních hlášení (nález ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15, bod 77). Proto i správní soudy musí obě tato zpravidla na sobě nezávislá řízení hodnotit jako celek. To mj. znamená, že i soudní přezkum řízení o prominutí pokuty musí být veden se stejnými požadavky, jaké jsou kladeny na soudní přezkum řízení o uložení pokuty. Stěžovateli nemůže být kladeno k tíži, že zákonodárce neumožnil otázku nalézání spravedlivé výše pokuty řešit již v rámci jejího ukládání, ale až v řízení o jejím prominutí. Podle stěžovatele je pokuta za nepodání kontrolního hlášení trestem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“), pročež je v rámci řízení třeba striktně dodržovat standardy trestání vyplývající z Úmluvy, popř. i z Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“). K tomu stěžovatel poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014 - 57, v němž rozšířený senátu uvedl, že „i na platební delikty, které splňují shora předestřené požadavky vyplývající především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, což je právě případ penále ve smyslu právní úpravy účinné od 1. 1. 2007, je nutné základní standardy trestání vyplývající z Úmluvy a z Listiny důsledně aplikovat.“ Tento názor Nejvyššího správního soudu je dle stěžovatele aplikovatelný i na ukládání pokuty za nepodání kontrolního hlášení, potažmo na řízení o jejím prominutí. Proto je nezbytné i na řízení o prominutí důsledně aplikovat základní standardy trestání, zejména pak nejzákladnější princip - povinnost zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, přičemž tato povinnost vázne i na správních soudech (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71). Správní soud tak musí zjišťovat, zda skutkový stav potřebný pro prominutí pokuty byl zjištěn dostatečně spolehlivě. V tomto kontextu je tak závěr krajského soudu (v bodě 33) napadaného rozsudku evidentně nesprávný. V tomto bodě nadto krajský soud nesprávně uvedl, že žalovaný nemá povinnost vyhledávat informace o majetkových poměrech stěžovatele. Podle stěžovatele si správce daně takové informace o stěžovateli vede v rámci své hlavní agendy správy daní. V tomto ohledu je rozsudek soudu i nepřezkoumatelný. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajské