7 As 79/2020 — Nejvyšší správní soud

7 As 79/2020- 244 - text 7 As 79/2020 - 247 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: PaedDr. L. R., zastoupena Mgr. Romanem Stýblem, advokátem se sídlem Křížová 10, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 471/1, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2020, č. j. 62 A 192/2019 - 340, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 26. 9. 2014, č. j. MK 45945/2014 OLP, ministr kultury zamítl rozklad, který podala žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 1991, č. j. 14.323/91-PP, jímž byla prohlášena za kulturní památku „socha sv. Jana Nepomuckého v Bratčicích, okr. Brno – venkov“ (dále jen „socha“), neboť žalobkyně rozklad podala opožděně. Ministr kultury byl toho názoru, že rozkladem napadené rozhodnutí bylo doručeno žalobkyni již ve dnech 25.  26. 1. 2006, a tedy lhůta pro podání rozkladu, která činila 3 měsíce, již marně uplynula. II. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí ministra kultury žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji zamítl rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 62 A 192/2019 - 340. [3] Krajský soud na úvod konstatoval, že byl oprávněn se zabývat toliko otázkou, zda byl rozklad podán opožděně či nikoli. V této souvislosti poukázal na to, že ve věci samotné není sporný skutkový stav. Je zřejmé, že žalobkyně byla jako účastník řízení opomenuta a rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991 jí žalovaný nedoručil. Jak vyplynulo z doplnění žaloby podané k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 24 C 3/2010, žalobkyně sama uvedla, že ve dnech 25. a 26. 1. 2006 (poté, co jí bylo dne 11. 1. 2006 sděleno, že její socha byla prohlášena kulturní památkou) nahlédla do spisu v Národním archivu. To, že se s rozhodnutím, že její socha byla prohlášena kulturní památkou, seznámila právě nahlédnutím do spisu, žalobkyně uvedla rovněž v žádosti ze dne 30. 1. 2006, kterou žádala o přeřazení sochy ze seznamu kulturních památek nemovitých do movitých. Z jednotlivých podání žalobkyně přitom vyplynulo, že se s obsahem rozhodnutí seznámila detailně. Dnem seznámení se s rozhodnutím nastala tedy fikce doručení tohoto rozhodnutí a od tohoto dne (od 25. 1. 2006) začala žalobkyni plynout lhůta k odvolání, resp. k rozkladu proti rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991. Vzhledem k tomu, že žalobkyně o možnosti podat opravný prostředek v rozhodnutí poučena nebyla, lhůta podle § 54 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.), činila tři měsíce. Jejím uplynutím na konci dubna 2006 rozhodnutí nabylo právní moci. Krajský soud dále uvedl, že žalobkyně v žádostech ze dne 30. 1. 2006, ze dne 27. 3. 2006, ze dne 19. 4. 2006 a ze dne 20. 4. 2006 výslovně akceptovala zařazení sochy na seznam kulturních památek, avšak snažila se dosáhnout přeřazení sochy – již kulturní památky – z kategorie nemovitých kulturních památek do kategorie movitých kulturních památek. Tyto žádosti o přeřazení sochy do jiné kategorie kulturních památek měly přitom jiný předmět, než o kterém bylo rozhodnuto dne 11. 11. 1991 (neboť v tomto rozhodnutí nebylo určeno, zda je socha kulturní památkou nemovitou či movitou). Podle názoru krajského soudu tedy nelze ani přisvědčit tomu, že by těmito žádostmi žalobkyně ve skutečnosti včasně uplatnila rozklad proti rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991. Krajský soud proto uzavřel, že pokud žalobkyně podala rozklad proti rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991 až dne 18. 2. 2014, učinila tak zjevně později, než činila lhůta 3 měsíců pro jeho podání, která skončila dne 26. 4. 2006. Žalovaný tedy nepochybil, pokud rozklad zamítl jako opožděný. III. [4] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [5] Stěžovatelka nesouhlasila s názorem krajského soudu, který nepovažoval za dostatečnou její omluvu a žádost o odročení jednání, které se konalo dne 13. 2. 2020. Krajský soud nevyhověl žádosti stěžovatelky o odročení jednání ze dne 5. 2. 2020 a ze dne 12. 2. 2020, ačkoliv tato opakovaná žádost byla zcela důvodná a stěžovatelka ji doložila lékařskými zprávami, z nichž vyplývá, že odborný lékař uložil stěžovatelce klidový režim a klid na lůžku bez zatěžování levé končetiny, a to až do konce měsíce února. Toto opatření ze strany odborných lékařů platilo již na začátku roku 2020, kdy stěžovatelka žádala o odročení prvního jednání nařízeného na leden, i během měsíce února, na který krajský soud jednání odročil. Ovšem z tohoto jednání již krajský soud stěžovatelku neomluvil a jednání neodročil, ačkoli její omluva a žádost byla odůvodněna pokračujícím požadavkem lékařů na klid na lůžku. Krajský soud tedy shodný důvod omluvy pro odročení lednového jednání přijal, zatímco pro odročení únorového jednání nikoliv. Krajský soud nevzal v úvahu aktuální zdravotní stav stěžovatelky a jednal v její nepřítomnosti. Upřel jí tak právo na osobní účast při jednání, na kterém dlouhodobě trvala, aby mohla osobně hájit svá práva, navrhovat důkazy a předtím se vůbec seznámit se spisem, čehož nebyla schopna v důsledku dlouhodobě špatného zdravotního stavu. [6] Stěžovatelka dále vyjádřila nesouhlas s právním názorem krajského soudu, že jí bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 1991 doručeno fikcí založenou tím, že se měla dostavit dne 25. 1. či 26. 1. 2006 do Národního archívu poté, co jí bylo dne 11. 1. 2006 sděleno, že socha byla údajně prohlášena za kulturní památku. Za stěžejní důkaz vzal krajský soud vyjádření stěžovatelky učiněné v soudním řízení o několik let později (doplnění žaloby vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1) provedené stručným slovním popisem, který najisto s potřebnou přesností o ničem nevypovídá ani neodráží detaily, kdy, od koho a co přesně se vlastně při kontaktu s Národním archivem dozvěděla či s čím se seznámila. Krajský soud neprovedl v tomto směru žádné konkrétní zjištění, jež by vycházelo z dokumentace žalovaného coby správního orgánu. Skutkový stav nemá spolehlivou oporu ve správním spisu a žalovaný neprokázal žádným objektivním důkazem, že stěžovatelce byl Národním archívem předán originál rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991 včetně příslušného správního spisu v originálu, jak tvrdil v rozhodnutí o rozkladu, resp. k podané žalobě. Krajský soud přesto dovodil, že došlo k doručení stěžovatelce fikcí coby opomenutému účastníkovi, což opřel o judikaturu správního soudnictví, která ale podle názoru stěžovatelky na její případ nedopadá. Samotná skutečnost, že stěžovatelka se měla o rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991 dozvědět a toto jí tedy bylo údajně známo, nemůže zprostit žalovaného povinnosti stanovené v § 3 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o památkové péči“), a to písemně vyrozumět o prohlášení věci za kulturní památku jejího vlastníka. Pokud se tedy stěžovatelka po vydání rozhodnutí žalovaného o prohlášení sochy za kulturní památku v roce 1991 nedozvěděla o této skutečnosti zákonným způsobem (nebyla o tom písemně vyrozuměna), nebylo ji rozhodnutí náležitě oznámeno, a tudíž nenabylo právní moci a nepůsobí právní následky. [7] Stěžovatelka dále poukázala na to, že krajský soud schválil postup žalovaného poškozující stěžovatelku a obcházející jeho povinnosti správního orgánu i tím, že o podáních stěžovatelky ze dne 30. 1. 2006, 27. 3. 2006, 19. 4. 2006 a 20. 4. 2006 prohlásil, že nejsou rozkladem a uzavřel tak stěžovatelce jakoukoliv možnost bránit se proti rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991. Tento názor krajský soud zaujal navzdory svému odkazu na judikaturu správních soudů, podle níž opomenutý účastník nepřichází o obranu svých práv ve správním řízení. Tuto otázku mu přitom nepříslušelo posuzovat, jestliže byl podle svých slov oprávněn zabývat se jen otázkou, zda byl rozklad podán opožděně či nikoliv. Hodnotit obsah úkonu stěžovatelky (jako účastníka, jehož práva jsou předmětem správního řízení) učiněného ve správním řízení je oprávněn a dokonce povinen pouze správní orgán, kterému byl v řízení adresován, tj. žalovaný. Žalovaný však nechal podání stěžovatelky zcela bez povšimnutí a stěžovatelce nebylo umožněno projednat v řízení to, co požadovala. [8] Stěžovatelka dále nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že z obsahu jejího podání ze dne 30. 1. 2006 je zřejmé, že stěžovatelce bylo rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991 doručeno a že toto její podání nebylo rozkladem. Stěžovatelka nikde v textu uvedeného podání výslovně neuvádí, že jí byl zpřístupněn či předložen text předmětného rozhodnutí, nýbrž se odkazuje na informace z evidence obsahující seznam kulturních památek a mimo to vytýká, že nebyla účastnicí řízení a že se v celé záležitosti cítí dotčena na svých právech. Z textu podání ze dne 30. 1. 2006 nelze učinit