8 Afs 337/2019 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 337/2019- 68 - text 8 Afs 337/2019-71 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a Mgr. Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Ing. A. S., zastoupený Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Klimentská 1216/46, Praha, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha, proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 10. 2012, čj. 2012/2980/110, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019, čj. 2 A 78/2012-157, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: I. [1] Bankovní rada žalované rozhodnutím z 13. 8. 2009 zamítla rozklad žalobce a potvrdila rozhodnutí Komise pro cenné papíry z 13. 12. 2005, kterým uznala žalobce vinným z přestupku podle § 178 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Dle § 178 odst. 2 téhož zákona mu uložila pokutu ve výši 4 miliony Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. [2] Proti rozhodnutí o rozkladu podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem z 3. 4. 2012, čj. 1 A 10/2011-88, napadené rozhodnutí zrušil z důvodů procesního pochybení správního orgánu druhého stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kasační stížnost žalované proti rozsudku městského soudu následně Nejvyšším správní soud rozsudkem čj. 2 Afs 36/2012-43 zamítl. [3] Bankovní rada žalované usnesením z 1. 10. 2012 pokračovala v řízení a vyzvala žalobce, aby navrhl důkazy a vyjádřil se k podkladům pro vydání rozhodnutí, následně znovu rozhodla o rozkladu žalobce dne 11. 10. 2012 tak, že snížila uloženou pokutu na 1,7 milionu Kč, ve zbytku rozhodnutí potvrdila. II. [4] Proti tomuto v pořadí druhému rozhodnutí bankovní rady žalované podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který jí rozsudkem z 29. 3 2017 vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Dle jeho názoru ve věci došlo k uplynutí prekluzivní lhůty k projednání přestupku dle § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Nejvyšší správní soud však ke kasační stížnosti žalované rozsudek městského soudu zrušil rozsudkem čj. 8 Afs 76/2017-88 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že městský soud nesprávně posoudil okamžik zahájení trestního řízení, které ve věci probíhalo v letech 2006 až 2009, a tím pádem nesprávně posoudil i uplynutí prekluzivní lhůty, respektive dobu, po kterou prekluzivní lhůta neběžela. Rozsudek shledal rovněž nepřezkoumatelným v otázce posouzení totožnosti skutku uvedeného v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení a usnesení o zahájení trestního řízení. Nakonec městskému soudu uložil, aby v dalším řízení vzal v úvahu novou a pro žalobce příznivější právní úpravu, kterou dále specifikoval jako § 46e odst. 3 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance („zákon o ČNB“). [5] Městský soud poté shora specifikovaným rozsudkem napadené rozhodnutí žalované opět zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. S přihlédnutím k závaznému právnímu názoru kasačního soudu dospěl k závěru, že v dané věci se namísto § 20 odst. 1 zákona o přestupcích účinného v době rozhodování správního orgánu aplikuje § 46e odst. 3 zákona o ČNB, který v mezidobí nabyl účinnosti. Podle této úpravy, byla-li promlčení doba u přestupku přerušena, zaniká odpovědnost za přestupek 10 let od jeho spáchání. Jelikož v dané věci se za den spáchání přestupku považuje 17. 5. 2005 a k přerušení promlčecí doby došlo, uplynula desetiletá lhůta dne 17. 5. 2015. Odpovědnost za přestupek tak již zanikla a nelze jej projednat. III. [6] Žalovaná (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností opírající se o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [7] Stěžovatelka se předně vyjádřila k přípustnosti kasační stížnosti. Uvedla, že i když jde o druhou kasační stížnost v téže věci, je přípustná z důvodu, že Nejvyšší správní soud otázku zániku odpovědnosti vznesl pouze jako obiter dictum, sám ji v řízení o kasační stížnosti neposoudil, pouze uložil městskému soudu, aby se touto otázkou zabýval v dalším řízení. Jedná se rovněž o nový prvek v řízení, který nepředstavuje závazný právní názor ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. [8] Dále namítla, že otázka zániku odpovědnosti za přestupek byla v napadeném rozhodnutí řešena nesprávně. Městský soud chybně posoudil příznivost nové právní úpravy pro žalobce. Jeho závěry jsou v rozporu s § 32 odst. 1 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky („nový přestupkový zákon“), § 41 a § 75 odst. 1 s. ř. s a dřívější judikaturou Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka s odkazem na vícero rozhodnutí kasačního soudu (např. rozsudek čj. 3 As 46/2017-40) uvedla, že tento soud v žádném ze svých rozhodnutí nedospěl k závěru, že by právní úprava nového přestupkového zákona byla pro obviněné příznivější. Podle ní je v otázce délky lhůty naopak příznivější úprava stará, jelikož původní jednoroční lhůta dle § 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. byla nahrazena lhůtou pětiletou, respektive desetiletou, pokud došlo k jejímu přerušení. K otázce běhu lhůt pak uvádí, že situace se nezměnila. Ustanovení § 46e zákona o ČNB je speciálním ustanovením ve vztahu k délce lhůt, nikoliv k jejich běhu, tj. k podmínkám jejich přerušení či stavení. Na běh lhůt se tedy aplikuje § 32 nového přestupkového zákona, který v odst. 1 upravuje okolnosti stavení lhůt téměř stejně jako stará právní úprava (§ 20 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb.). Mezní desetiletá lhůta se přitom uplatní jen v případě přerušení lhůty, nikoliv při jejím stavení. Dobu, po kterou se lhůta stavila, je nutné odečíst od desetileté lhůty pro promlčení přestupku. Názor soudu, že desetiletá promlčecí lhůta dle § 46e odst. 3 zákona o ČNB je absolutní nepřekročitelnou lhůtou je tedy nesprávný. [9] V závěru stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Podle ní se soud v napadeném rozsudku nevypořádal s argumentací ve vyjádření žalované z 21. 5. 2018 doplněném 9. 1. 2019, že s ohledem na § 41 s. ř. s. a institut stavení lhůt v § 32 odst. 1 nového přestupkového zákona není pozdější právní úprava pro žalobce příznivější. V úvahu nevzal ani argumentaci obsaženou v závěru č. 165 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu a správnímu trestání, který mu stěžovatelka zaslala. Podle stěžovatelky v napadeném rozhodnutí chybí komplexní posouzení příznivosti právní úpravy. Soud se omezil pouze na konstatování, že desetiletá promlčecí lhůta dle § 46e odst. 3 zákona o ČNB je maximální možná promlčecí doba, jejíž běh se nepřerušuje ani nestaví, aniž by svůj závěr blíže odůvodnil a uvedl, proč se na posuzovanou věc neaplikují ustanovení o stavení promlčecí lhůty a ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu. Napadené rozhodnutí tak směřuje proti platným právním předpisům a bez dostatečného odůvodnění prolamuje pozitivní právní úpravu. [10] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [11] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že Nejvyšší správní soud předchozím zrušujícím rozsudkem neuložil městskému soudu posoudit, zda je nová právní úprava příznivější, ale sám toto posouzení provedl a svým jednoznačným názorem zavázal městský soud. [12] Výklad právního předpisu soudem podle žalobce nelze považovat za prolomení právní úpravy. V daném případě navíc výklad jednoznačně vychází z textu zákona a žalobce se s ním zcela ztotožnil. Městský soud dle něho tedy správně shledal, že § 46e odst. 3 zákona o ČNB stanovuje nejzazší okamžik, jehož překročení vede k zániku odpovědnosti za přestupek. Z právní úpravy naopak neplyne, že by se mělo jednat o promlčecí lhůtu, na jejíž běh mají vliv okolnosti dle § 32 odst. 1 nového přestupkového zákona. Výklad poradního sboru ministerstva vnitra není závazným výkladem právního předpisu. Působnost tohoto orgánu se navíc týká nového přestupkového zákona, nikoliv zákona o ČNB. [13] Žalobce je rovněž přesvědčen, že k zániku odpovědnosti za přestupek došlo i na základě dřívější právní úpravy obsažené v § 20 zákona č. 200/1990 Sb. z důvodů uplynutí jednoleté promlčecí lhůty. Ve vyjádření znovu rozvedl své již uplatněné námitky týkající se především chybějící totožnosti skutků, které byly předmětem přestupkového řízení, záznamu o zahájení úkonů trestního řízení a usnesení o zahájení trestního stíhání. Dále uvedl své výhrady k postupu stěžovatelky a jejímu způsobu interpretace dosavadního průběhu řízení. Vyjádřil také svůj názor k samotnému meritu věci (nenaplnění skutkové stránky přestupku) a k uložení sankce po tolika letech, což podle něj odporuje základním zásadám trestání. V závěru žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní sou