9 Afs 52/2021 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 52/2021- 42 - text 9 Afs 52/2021 - 47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: ERAMENT Trading s. r. o., se sídlem Olšanská 55/5, Praha 3, zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2019, č. j. 16302/19/5300-21445-712211, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, č. j. 14 Af 26/2019 - 38, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně podala dne 26. 10. 2012 u Finančního úřadu pro hl. m. Prahu (dále jen „správce daně“) přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012, v němž vykázala nadměrný odpočet ve výši 530 103 Kč. Správce daně vydal platební výměr ze dne 15. 10. 2013, č. j. 5047873/13/2005-24905-107384, kterým jí přiznal nadměrný odpočet v tvrzené výši. Nadměrný odpočet jí byl vyplacen dne 25. 10. 2013. Dne 30. 11. 2015 podala u správce daně žádost o přiznání úroku dle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném do 23. 4. 2019 (dále jen „daňový řád“) za období ode dne 29. 11. 2012 do dne odepsání nadměrného odpočtu z bankovního účtu správce daně. Správce daně žádost zamítl rozhodnutím ze dne 16. 12. 2015, č. j. 7347298/15/2005-52524-107384. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 8. 8. 2016, č. j. 34945/16/5300-21441-704561. Toto rozhodnutí následně změnil sám žalovaný autoremedurou v reakci na judikaturní vývoj rozhodnutím ze dne 11. 12. 2017, č. j. 52741/17/5300-21441-704561, kterým žalobkyni přiznal úrok ze zadržovaného nadměrného odpočtu na DPH za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2012 ve výši 57 711 Kč. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2016 i rozhodnutí správce daně ze dne 16. 12. 2015 však zrušil Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2018, č. j. 9 Af 62/2016 - 55. V důsledku tohoto zrušení došlo ke znovuotevření řízení o žádosti žalobkyně, a tak správce daně vydal dne 1. 8. 2018 rozhodnutí č. j. 6394247/18/2005-53524-107384, kterým žalobkyni znovu přiznal úrok ze zadržování nadměrného odpočtu na DPH ode dne 1. 1. 2013 do dne 25. 10. 2013 ve výši 57 711 Kč. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání. [2] Zároveň podala dne 1. 8. 2018 žádost o přiznání úroku z částky 57 711 Kč ode dne 11. 11. 2013 do dne jejího odepsání z bankovního účtu správce daně dle § 155 odst. 5 daňového řádu. Správce daně její žádost o vyplacení úroku z pozdě přiznaného úroku ze zadržovaného nadměrného odpočtu za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2012 zamítl rozhodnutím ze dne 17. 8. 2018, č. j. 6678877/18/2005-53524-107384 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Následně žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 4. 2019, č. j. 16302/19/5300-21445-712211, zamítl její odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Úrok z úroku (anatocismus), jenž žalobkyně požaduje, jednak nemá oporu v daňovém řádu, jak plyne z analogické aplikace § 253 odst. 3 daňového řádu, týkajícího se úroku z prodlení. Navíc žalobkyni by nárok na úrok z úroku nevznikl ani v případě povolení anatocismu. Vratitelným přeplatkem ve smyslu § 155 odst. 5 daňového řádu totiž není každý přeplatek, ale pouze ten, který dle § 154 odst. 2 daňového řádu existuje bez nedoplatku. Žalobkyně však měla nedoplatek na dani z příjmů právnických osob, na nějž byl úrok ze zadrženého nadměrného odpočtu převeden dne 29. 12. 2017. O převedení byla vyrozuměna písemností ze dne 11. 1. 2018, č. j. 124522/18/2005-52524-107384. Úrok ve výši 57 711 Kč se tak vůbec nestal vratitelným přeplatkem, za který by dle § 155 odst. 5 daňového řádu náležel úrok. [3] Toto rozhodnutí následně žalobkyně napadla u městského soudu, který její žalobu zamítl nyní napadeným rozsudkem. Neshledal důvod pro žalobkyní navrhované položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, jejímž předmětem mělo být zjištění, zdali čl. 183 směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty, brání anatocismu. Uvedené ustanovení totiž upravuje nakládání s nadměrným odpočtem, nikoli úročení úroků. [4] Neshledal ani porušení § 115 odst. 2 daňového řádu ze strany žalovaného v tom, že rozšířil důvody pro zamítnutí žádosti žalobkyně nad rámec jejího odvolání a prvostupňového rozhodnutí, když konstatoval, že úrok ze zadrženého nadměrného odpočtu byl převeden na nedoplatek žalobkyně na dani z příjmů právnických osob. Žalovaný totiž v bodě 19 svého rozhodnutí uváděl pouze hypotetickou úvahu pro případ připuštění anatocismu. Toto dodatečné tvrzení žalovaného nepředstavuje rozhodný důvod pro vydání napadeného rozhodnutí, tím je nadále zákaz anatocismu. Jedná se o okrajové konstatování, bez kterého by výrok napadeného rozhodnutí obstál. [5] K samotnému zákazu anatocismu městský soud připomněl, že vznik jistiny z úroku nemá oporu v § 2 odst. 5 daňového řádu, který stanovuje, že úroky vzniklé podle daňového zákona jsou příslušenstvím daně. Přeměna úroku v jistinu, která se dále úročí, představuje anatocismus. Rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 14. 12. 2017, č j. 2 Afs 148/2017 - 36, obchází v bodech 41 a 42 zákaz anatocismu dovozený týmž soudem v rozsudku ze dne 29. 10. 2009, č. j. 1 Afs 80/2009 - 45, č. 2384/2011 Sb. NSS, aniž by věc byla předložena k projednání rozšířenému senátu dle § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalovaný proto nepochybil, pokud uvedený ojedinělý rozsudek označil za odklon od dřívějšího názoru soudu, který byl navíc publikován ve Sbírce NSS. Rozsudek č. j. 2 Afs 148/2017 - 36 není pro žalovaného kasačně závazný a může se od něj odchýlit, pokud tento odklon řádně odůvodní. [6] Nelze směšovat úrok s náhradou škody. Úrok z prodlení představuje sankci za neplnění prvotní povinnosti správce daně, zatímco škoda spočívá ve snížení hodnoty majetku nebo v ušlém zisku. Z právní úpravy náhrady škody obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), nelze usuzovat na zakotvení povinnosti nahradit úrok za pozdní vyplacení nadměrného odpočtu DPH, tím spíše z ní nelze dovozovat přípustnost anatocismu v daňovém řízení. Povinnost uhradit úrok z vratitelného přeplatku je upravena v § 155 odst. 5 daňového řádu, který úročení úroku výslovně nezmiňuje. Judikatura Soudního dvora EU, na niž žalobkyně poukazovala, se však týká pouze úroku za zadržovaný nadměrný odpočet, nikoli úroku z úroku, tudíž není pro věc rozhodná. Městský soud odmítl názor žalobkyně o srovnatelnosti úroku za zadržování nadměrného odpočtu s úrokem ze zadržovaného přeplatku spočívajícím v úrocích za zadržování nadměrného odpočtu. Tento vztah nemá oporu v daňovém řádu, který v § 155 odst. 5 upravuje výlučně úrok z vratitelného přeplatku. Chybějící zákonnou úpravu nelze považovat za povolení anatocismu, jež nelze dovozovat pouze z mlčení zákonodárce. Žalovaný jako orgán finanční správy nemůže přiznat úrok z úroku bez zákonného zmocnění. Žalobkyni nebyl napadeným rozhodnutím upřen úrok ze zadrženého nadměrného odpočtu dle § 155 odst. 5 daňového řádu. Na úrok z úroku právo nemá, protože daňový řád anatocismus nepřipouští. II. Obsah kasační stížnosti žalobkyně a vyjádření žalovaného [7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [8] Připomněla, že jí byl rozhodnutím správce daně ze dne 1. 8. 2018 přiznán úrok ve výši 57 711 Kč, který jí měl být podle § 155 odst. 5 ve spojení s § 254 odst. 3 daňového řádu přiznán do patnácti dnů ode dne 25. 10. 2013, kdy došlo k vyplacení nadměrného odpočtu na DPH za 3. čtvrtletí 2012, tj. do dne 11. 11. 2013 (dne 9. 11. 2013 byla sobota). V důsledku protiprávního zadržování částky 57 711 Kč byla stěžovatelka ekonomicky poškozena, a proto dne 1. 8. 2018 požádala o přiznání a vyplacení úroku podle § 155 odst. 5 daňového řádu za období ode dne 11. 11. 2013 do dne odepsání částky ve výši 57 711 Kč z bankovního účtu správce daně. [9] Novela daňového řádu provedená zákonem č. 283/2020 Sb. s účinností ode dne 1. 1. 2021 změnila správní orgán kompetentní v posledním stupni rozhodnout o všech typech úroků, včetně úroků podle § 155 odst. 5 daňového řádu. Podle § 251a odst. 4 daňového řádu, ve znění zákona č. 283/2020 Sb., se již proti rozhodnutí správce daně v souvislosti s předepsáním úroku nelze odvolat, ale lze uplatnit pouze námitku ke správci daně. Z bodu 12 přechodných ustanovení zákona č. 283/2020 Sb. plyne, že dosavadní pravidla do