1 Ads 337/2021 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 337/2021- 31 - text  1 Ads 337/2021 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: M. M., zastoupena Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2020, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2021, č. j. 49 Ad 3/2021 – 24, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 25. 1. 2021 zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2020, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“); jím žalovaná zamítla její námitky a potvrdila rozhodnutí č. I a č. II ze dne 17. 8. 2020, č. j. 12R27. 8. 2020  421/675 701 1932 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí č. I a č. II“); to konkrétně v té části výroku, jíž bylo jako správné potvrzeno prvostupňové rozhodnutí č. II. Prvostupňovým rozhodnutím č. I žalovaná žalobkyni podle § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 315/2019 Sb. (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) za období od 23. 2. 2016 přiznala invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně ve výši 4.813 Kč měsíčně a dále vyčíslila jeho výši v následujících obdobích v návaznosti na data účinnosti jednotlivých valorizačních předpisů. Současně prvostupňovým rozhodnutím č. II rozhodla podle § 115a odst. 1 písm. c) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění zákona č. 255/2020 Sb. (dále jen „organizační zákon“) tak, že doplatek invalidního důchodu ve výši 296.742 Kč, který žalobkyni náleží za období od 23. 2. 2016 do 23. 9. 2020, bude použit na úhradu splatného dluhu žalobkyně (coby osoby samostatně výdělečně činné, dále jen „OSVČ“) na pojistném nebo penále v celkové výši 574.815 Kč. [2] Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. [3] Skutkový stav nebyl mezi účastníky řízení sporný; žalobkyně namítala vadné posouzení dvou právních otázek. První žalobní bod spočíval v tvrzené retroaktivní aplikaci § 115a odst. 1 písm. c) organizačního zákona, druhý se týkal institutu nezabavitelné částky ve smyslu § 278 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). [4] K prvnímu žalobnímu bodu soud uvedl, že je pravdou, že § 115a odst. 1 písm. c) organizačního zákona, na jehož základě byl doplatek na invalidním důchodu započten na dluh na pojistném a penále, byl upraven až novelou zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení provedenou zákonem č. 259/2017 Sb., a nabyl tak účinnosti až dne 1. 2. 2018. Žalobkyně však pomíjí, že žádné přechodné ustanovení ve vztahu k § 115a odst. 1 písm. c) organizačního zákona nebylo do čl. IV zákona č. 259/2017 Sb. vloženo a že sporná právní úprava je svou povahou procesní normou. Zásadně tak platí pravidlo nepravé retroaktivity, nestanovíli zákonodárce výslovně jinak (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, č. j. 1 Azs 55/2006  60, publikovaný pod č. 1349/2007 Sb. NSS). [5] V nyní posuzovaném případě nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že i samotná žádost o přiznání invalidního důchodu byla podána až v lednu 2020, tedy již za účinnosti § 115a odst. 1 písm. c) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve znění novely č. 259/2017 Sb. [6] Druhou žalobní námitku soud rovněž shledal nedůvodnou, neboť je třeba rozlišovat, zda dávky invalidního důchodu jsou vypláceny měsíčně, a plní tedy alimentační funkci, nebo se jedná o souhrnný doplatek, který naopak slouží toliko k vyrovnání závazku státu vůči dané osobě. Ostatně § 278 občanského soudního řádu je institutem řízení o výkonu rozhodnutí. Ustanovení § 115a organizačního zákona vedle toho upravuje možnost započtení pohledávky veřejného práva proti veřejnoprávnímu závazku. V případě souhrnného doplatku důchodu však zákonodárce výslovně v § 115a odst. 1 písm. c) organizačního zákona vzájemné započtení veřejnoprávních pohledávek a závazků umožnil, aniž by bylo nutné přistoupit k nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). Proto se právní úprava vykonávacího řízení (mj. i žalobkyní zdůrazňovaný § 286 o. s. ř.) aplikovat nemůže. [7] Závěrem soud neshledal uvedený výklad neústavní ani rozporný s § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. II. Obsah kasační stížnosti [8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které obsáhle rekapitulovala napadený rozsudek a v něm uvedenou argumentaci. [9] Stěžovatelka setrvala na svém právním názoru, že výklad dotčených ustanovení provedený správním orgánem i krajským soudem je v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu, jakož i Listinou základních práv a svobod. Bezdůvodně dochází ke zvýhodnění osob, kterým jsou vypláceny částky invalidního důchodu měsíčně oproti těm, kterým jsou tyto částky vyplaceny za celé období najednou. Z tohoto důvodu by neměla být aplikována zásada přípustnosti nepravé retroaktivity. [10] Dále stěžovatelka namítla, že § 115a odst. 1 písm. c) organizačního zákona je protiústavní a navrhla, aby Nejvyšší správní soud podal dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení tohoto ustanovení, neboť zcela vyloučilo právo na hmotné zabezpečení uvedené v článku 30 odst. 1 Listiny. V rozporu s Listinou tak není dodržen minimální standard sociálních práv. [11] I kdyby tato právní úprava nebyla protiústavní, správní orgány postupovaly stejně nezákonně, neboť zákon nestanoví, že se doplatek důchodu na úhradu dluhu „použije“, nýbrž že doplatek „lze na úhradu dluhu použít“. Je pak právem a oprávněným zájmem žalobkyně (vyplývajícím z čl. 30 Listiny základních práv a svobod), aby se jí dostalo za každý měsíc, kdy měla nárok na invalidní důchod alespoň úhrady, která se rovná tzv. nezabavitelné částce. [12] S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud shora označený rozsudek Krajské soud v Praze zrušil, a věc vrátil k novému projednání. III. Vyjádření žalované [13] Žalovaná se ztotožnila s argumentací krajského soudu, která se shoduje s jejími právními závěry, a navrhla proto zamítnutí kasační stížnosti. [14] Ve svém vyjádření uvedla, že stejně jako v nyní posuzovaném případě postupuje zcela běžně. Při výkonů svých pravomocí se řídí platnou právní úpravou a mimo jiné je povinna postupovat s péčí řádného hospodáře, a musí proto mimo jiné zohlednit, že platební morálka stěžovatelky ve vztahu k povinnosti hradit pojistné „ je dlouhodobě značně neuspokojivá“. [15] Žalovaná je též přesvědčena, že jejím postupem bylo šetřeno podstaty i smyslu zákona, neboť účelem novely č. 259/2017 Sb. je mj. zjednodušení vymáhání pohledávek státu za jeho dlužníky, a toho jistě bylo ve zde řešeném případě dosaženo. Přijetí argumentace stěžovatelky by znamenalo vyprázdnění uvedeného záměru zákonodárce, neboť její důchod nepřesahuje nezabavitelnou částku. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [16] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Vzhledem k tomu, že ve věci rozhodoval specializovaný samosoudce (viz § 31 odst. 2 s. ř. s.), zabýval se soud dále tím, zda se jedná o kasační stížnost přijatelnou ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s., podle něhož „jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Výkladem kritérií přijatelnosti se již tento soud v minulosti podrobně zaobíral v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [17] Stěžovatelka v kasační stížnosti žádné důvody přijatelnosti výslovně nesdělila. Jak ovšem vyplývá i ze shora citovaného usnesení, je sice v jejím zájmu, aby uvedla, v čem spatřuje přesah svých zájmů, pokud tak ovšem neučiní, neznamená to, že by Nejvyšší správní soud bez dalšího přikročil k odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost. [