1 As 361/2021 — Nejvyšší správní soud

1 As 361/2021- 113 - text  1 As 361/2021 - 118 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: a) Zdeněk  Sun s.r.o., se sídlem Tovární 629, Chomutov, zastoupen JUDr. Pavlem Gazárkem, advokátem se sídlem Blatnice pod Svatým Antonínkem 462, a žalobkyně b) Saša  Sun s.r.o., se sídlem Tovární 629, Chomutov, zastoupen Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem se sídlem Hlubočepská 1156/38b, Praha 5, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, o žalobě žalobce a) proti rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 21. 4. 2020, č. j. 0980310/2019ERU, a ze dne 8. 10. 2019, č. j. 098033/2019ERU, a žalobě žalobce b) proti rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 7. 4. 2020, č. j. 0980210/2019ERU, a ze dne 8. 10. 2019, č. j. 098023/2019ERU, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyň a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2021, č. j. 30 A 98/2020 – 257, takto: I. Kasační stížnosti s e z a m í t a j í. II. Žalobkyně nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Společnosti Zdeněk  Sun s.r.o. [dále jen „žalobkyně a)“] a Saša  Sun s.r.o. [dále jen „žalobkyně b)“] jsou obě právnickými osobami podnikajícími v oblasti solární energetiky. Energetický regulační úřad (dále jen „žalovaný“ nebo také „ERU“) dne 31. 12. 2010 vyhověl svými rozhodnutími žádostem obou žalobkyň o udělení licence na výrobu elektřiny v jejich solárních elektrárnách, přičemž obě tato rozhodnutí nabyla právní moci téhož dne. [2] Na základě podnětu Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Hradec Králové, ze dne 21. 6. 2011, rozhodl ERU dne 14. 10. 2013 o povolení obnovy licenčního řízení. To z důvodu, že z výše uvedeného podnětu vyplývaly závažné pochybnosti o pravdivosti revizních zpráv předložených v licenčním řízení. Nové (obnovené) licenční řízení bylo následně zastaveno usnesením ze dne 24. 5. 2019, ve věci žalobkyně a) pod č. j. 1391795/2010ERU, ve věci žalobkyně b) pod č. j. 13916102/2010ERU. [3] Dne 8. 10. 2019 Rada ERU (druhoinstanční orgán) v rámci zkráceného přezkumného řízení rozhodnutím ze dne 8. 10. 2019, ve věci žalobkyně a) pod č. j. 098023/2019ERU, ve věci žalobkyně b) pod č. j. 098033/2019ERU, rozhodla o zrušení shora uvedených usnesení o zastavení licenčního řízení a vrátila věc ERU k novému projednání (dále jen „přezkumná rozhodnutí“). [4] Obě žalobkyně podaly shodně dne 23. 10. 2019 proti výše uvedeným přezkumným rozhodnutím rozklad. Rada ERU ve věci žalobkyně a) rozhodnutím ze dne 7. 4. 2020, č. j. 0980210/2019ERU, a ve věci žalobkyně b) rozhodnutím ze dne 21. 4. 2020, č. j. 0980310/2019ERU je zamítla (dále jen „rozhodnutí o rozkladech“). [5] Proti přezkumným rozhodnutím a rozhodnutím o rozkladech brojily obě žalobkyně dále žalobami. Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) v nadepsaném rozsudku konstatoval, že rozhodnutí o rozkladech jsou nicotná, neboť Rada ERU rozhodla o opravném prostředku (rozkladu) při existenci zákonné úpravy upravující nepřípustnost opravného prostředku (tj. vylučující podání rozkladu). [6] Ve vztahu k nicotnosti uvedených rozhodnutí soud odkázal na svou předchozí rozhodovací praxi ve skutkově stejném případě (konkrétně rozsudek ze dne 27. 5. 2020, č. j. 31 A 17/2019  127; poznámka: tento byl aktuálně potvrzen rozsudkem kasačního soudu ze dne 3. 3. 2022, č. j. 3 As 220/2020  30) a rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu 29. 7. 2009, č. j. 3 As 1/2009  171, týkající se Rady Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTU“). [7] Ostatním žalobním námitkám však nepřisvědčil a žaloby ve zbytku zamítl. Uvedl, že žalobou napadená přezkumná rozhodnutí byla vydána v rámci dvouměsíční subjektivní lhůty pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení, kdy okamžik dozvědění se o skutečnostech odůvodňujících jeho zahájení navázal na formalizovaný interní podnět směřující k Radě ERU ze dne 12. 8. 2019. Soud dále konstatoval, že trestní soudy nejsou povolány k závaznému výkladu norem správního práva, a správní orgány proto nejsou závěry trestních soudů v tomto směru vázány. [8] Soud posuzoval rovněž samotná přezkumná rozhodnutí. Dospěl k závěru, že ta jsou zákonná; obnova řízení může být založena na pozdějším zjištění, že doklady předložené v původním řízení jsou nepravdivé a byly pravděpodobně zfalšovány. Rovněž nedovodil povinnost správních orgánů dodané podklady v tomto ohledu podrobně zkoumat. II. Kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [9] Obě žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“), napadly rozsudek krajského soudu kasačními stížnostmi. [10] Žalobkyně a) [dále jen „stěžovatelka a)] upozornila na nesprávnost obsazení senátu krajského soudu, neboť o věci rozhodoval též Mgr. Karel Černín, Ph.D, který nebyl uveden v příslušném poučení o složení senátu. [11] Řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, neboť soud neprováděl dokazování správním spisem sp. zn. SLS09803/2019ERU (viz bod 14 napadeného rozsudku) a nemohl dle ní tedy logicky vycházet ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, jak mu ukládá § 75 s. ř. s. [12] Stěžovatelka a) dále nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu, že žalovaný není vázán právním závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, č. j. 3 Tdo 990/2018I468, stran splnění podmínek pro obnovu řízení dle správního řádu; zdůraznila, že identické právní otázky nemají být vyhodnocovány protichůdně, neboť to je v rozporu s principy právní jistoty. V této části soud neposuzoval předloženou právní otázku nestranně, ale vstoupil jednoznačně do role „advokáta ERU“. [13] K otázce zachování prekluzivní lhůty, resp. rozhodného okamžiku „dozvědění se“ ve smyslu § 96 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu stěžovatelka a) odkázala a citovala rovněž stanovisko zpracované prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc. (dále jen „Stanovisko“). Okamžik „dozvědění se“ je třeba hodnotit z pohledu ERU, a nikoliv pouze Rady ERU, neboť vnitřní organizace ERU je v této věci irelevantní. [14] Uzavřela, že krajský soud posoudil nesprávně i otázku počátku běhu subjektivní lhůty, neboťv případě ERU počíná běžet subjektivní i objektivní lhůta podle ustanovení § 96 odst. 1 s. ř. současně, přičemž pro její počátek je v rámci zkráceného přezkumného řízení rozhodným okamžikem „dozvědění se“ nabytí právní moci daného správního rozhodnutí. [15] Obě stěžovatelky v této souvislosti vznesly požadavek na výslech tehdejšího předsedy Rady ERU, Ing. Jana Pokorného. Z jeho prohlášení vyplývá, že již v průběhu měsíce května nebo června 2019 Rada ERU diskutovala informaci o zastavení obnoveného licenčního řízení. [16] Žalobkyně b) [dále jen „stěžovatelka b)“] namítala, že v nyní posuzovaném případě nebyl dodržen § 98 správního řádu; tj. že rozhodnutí o zrušení usnesení o zastavení licenčního řízení byla vydána až po uplynutí dvouměsíční subjektivní lhůty, neboť Rada ERU měla prokazatelně povědomí o zastavení obnoveného licenčního řízení již v průběhu měsíců květen a červen roku 2019. [17] Dále uvedla, že podmínky obnovy licenčního řízení jsou odvislé „od splnění podmínek bezpečnosti práce“, popsala okolnosti vzniku revizních zpráv, okolnosti udělení licence a stanovení data nároku na vznik podpory. Uzavřela, že situaci, kdy byla zastavena obnova řízení a začala platit původní rozhodnutí, považuje za správnou. [18] Závěrem rovněž vznesla námitku zmatečnosti řízení před krajským soudem, neboť o věci rozhodoval Mgr. Karel Černín, Ph.D, který nebyl uveden v příslušném poučení o složení senátu. Za nedostatečně odůvodněné označila taktéž usnesení, kterým došlo ke spojení žalob obou žalobkyň do společného řízení. [19] Z výše uvedených důvodů tak Nejvyššímu správnímu soudu obě stěžovatelky navrhly, aby rozsudek krajského soudu v rozsahu jeho výroků II. a III. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [20] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatelek považuje za nedůvodné. Připomněl, že není rozhodující, kteří soudci byli uvedeni v poučení o složení senátu, pokud se změna v jeho složení pohybuje v mezích daných rozvrhem práce. Konstatoval, že žaloby obou žalobkyň se týkaly skutkově i časově obdobných věcí, proto spojení bylo zákonné a nadto se nijak nedotklo jejich procesních práv. [21] Ve vztahu k námitce nedodržení subjektivní lhůty pro zahájení přezkumného řízení uzavřel, že Stanovisko se vyjadřuje především k věcné příslušnosti, pomíjí však zohlednit funkční příslušnost, v rámci které je nutno odlišit první a druhou správní stolici ERU. V této souvislosti odkázal mimo jiné na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, čj. 6 As 89/2015  51, dle kterého relevantním okamžikem pro počátek běhu subjektivní lhůty pro zahájení p