10 As 338/2021 — Nejvyšší správní soud

10 As 338/2021- 56 - text  10 As 338/2021 - 59 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Sylvy Šiškeové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: K. N. U., zastoupeného advokátem Mgr. Janem Boučkem, Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2019, čj. 67/2019190TAXI/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2021, čj. 15 A 105/2019  42, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2021, čj. 15 A 105/2019  42, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2019, čj. 67/2019190TAXI/3, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Boučka. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce provozoval dne 16. 3. 2018 v Praze na trase z ulice Národní 34 do ulice Lannova 2 taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, a nezajistil, aby byl ve vozidle při provozu doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie. Tím porušil § 21 odst. 1 písm. a) a § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Magistrát hlavního města Prahy uznal žalobce jako dopravce vinným z přestupků podle § 35 odst. 2 písm. w) a § 35 odst. 1 písm. g) zákona o silniční dopravě. Za spáchání obou přestupků magistrát uložil žalobci pokutu ve výši 150 000 Kč. [2] Žalovaný na základě žalobcova odvolání změnil rozhodnutí magistrátu tak, že snížil pokutu na 140 000 Kč. Ve zbytku odvolání zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil. [3] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil u Městského soudu v Praze, který jeho žalobu zamítl. II. Řízení o kasační stížnosti [4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Správní orgány při výměře pokuty nesprávně posoudily jako přitěžující okolnost skutečnost, že stěžovatel při kontrole neposkytl součinnost. Stěžovateli nelze přičítat k tíži, jakou procesní taktiku zvolí. Závěr městského soudu, že přístup ke kontrole lze hodnotit v rámci přitěžujících a polehčujících okolností u jiného přestupku, pokud nedosahuje takové síly, aby naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 15 zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád, považuje stěžovatel za protiústavní a odporující zákazu sebeobviňování. Občané nemohou být pod hrozbou zvyšování pokuty nuceni spolupracovat s kontrolními orgány. Výklad městského soudu odporuje také čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva). Stěžovatel se ohradil i proti tomu, jak správní orgány hodnotily jeho tvrzení, že jako cizinec nerozuměl kontrolujícím osobám. Nesouhlasil s tím, že městský soud toto tvrzení posoudil jako účelové; stěžovatel může využít svého zákonného práva nevypovídat. [5] Také ve druhé kasační námitce stěžovatel napadá nesprávné právní posouzení přitěžujících okolností. Podle něj nelze hodnotit jako přitěžující okolnost, že vozidlo nebylo označeno žlutou střešní svítilnou s nápisem TAXI, jménem a příjmením a neobsahovalo stanovené vybavení (taxametr), neboť porušení těchto povinností lze postihnout pouze v případě provozu taxislužby evidovaným vozidlem. Zohlednění těchto okolností podle stěžovatele obchází zásadu nulla poena sine lege; správní orgány fakticky začlenily jiné skutkové podstaty do skutkové podstaty vytýkaného přestupku. [6] Stěžovatel se brání také proti tomu, že správní orgány ve výši uložené pokuty nezohlednily nepřiměřenou délku řízení. V tomto kontextu se odvolává na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a analogicky poukazuje na § 39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nezpochybnil stěžovatelovo právo odepřít výpověď. Jeho chování však vyhodnotil jako obstrukční, nikoliv jako výkon práva plynoucího ze zákazu sebeobviňování. Povinnost součinnosti je nezbytný předpoklad kontrolní činnosti, jejíž smysl by byl jinak popřen. K posouzení, že vozidlo nebylo označeno a chyběl v něm taxametr, jako přitěžujících okolností, žalovaný uvádí, že výčet těchto okolností v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, je demonstrativní. Zároveň poukazuje na rozdílnou závažnost deliktů právě v závislosti na tomto kritériu. Odlišně je třeba posoudit provozování řádně vybaveného vozidla, které dopravce pouze opomene zapsat do evidence, oproti případům, kdy nejsou splněny žádné zákonné požadavky. Stěžovatelův výklad by vedl k absurdní situaci, že by nebylo možné nijak individualizovat uloženou pokutu. Také v otázce zohlednění délky řízení se žalovaný ztotožnil s městským soudem. [8] Stěžovatel v replice opětovně nesouhlasil s tím, že žalovaný vyhodnotil neposkytnutí součinnosti při kontrole jako přitěžující okolnost. Uvedl, že ani pro mnohé občany české národnosti nemusí být kontrolní proces zcela srozumitelný, natož pak pro něj jako pro cizince, byť v ČR podniká řadu let. Své jednání označil za výkon práva odepřít výpověď, a ne za zjevnou obstrukci. Volba procesní taktiky je právem každého a nemá být přitěžující okolností. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Kasační stížnost je důvodná. III. 1. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku [10] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Soud totiž zcela přehlíží, že stěžovatel je trestán za přestupek provozování taxislužby neevidovaným vozidlem, z čehož plyne nemožnost dovozovat jako přitěžující okolnosti skutečnosti obsažené ve skutkových podstatách přestupků vztahujících se k evidovaným vozidlům. [11] Podle NSS napadený rozsudek dostojí požadavkům judikatury na přezkoumatelnost rozhodnutí. Městský soud se sice stručně, nicméně srozumitelně ztotožnil se žalovaným, pokud šlo o přitěžující okolnosti, které jednání stěžovatele odlišovaly od pouhého administrativního deliktu. Dovodil, že lze zásadně přihlédnout ke všem okolnostem, které mají vliv na posouzení celkové závažnosti přestupku. Výslovně souhlasil i s tím, že stěžovatel ohrozil zájem na ochraně spotřebitele a na řádném vedení účetnictví, neboť ve vozidle neměl taxametr. Městský soud tedy dostatečně přezkoumatelně sdělil svůj názor na spornou otázku přitěžujících okolností. Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, čj. 3 Azs 69/2016  24, nebo ze dne 27. 9. 2017, čj. 4 As 146/2017  35). Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku přitom nezpůsobuje nepřezkoumatelnost (rozsudky NSS ze dne 12. 11. 2013, čj. 2 As 47/2013  30, či ze dne 29. 4. 2010, čj. 8 As 11/2010  163). III. 2. Neposkytnutí součinnosti jako přitěžující okolnost [12] Stěžovateli ve věci nebylo kladeno za vinu spáchání přestupku, jehož skutková podstata se váže k nesplnění povinnosti součinnosti při kontrole [§ 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu]. Nedostatek jeho součinnosti však správní orgány vyhodnotily jako přitěžující okolnost při spáchání přestupku, který kontrole předcházel. [13] Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že řízení o přestupku je řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy (rozsudky NSS ze dne 20. 1. 2006, čj. 4 As 2/2005  62, č. 847/2006 Sb. NSS, či ze dne 22. 1, 2009, čj. 1 As 96/2008  115, č. 1856/2009 Sb. NSS). Uplatní se v něm proto příslušné záruky, včetně zásady zákazu sebeobviňování. NSS se k uplatnění této zásady při kontrolní činnosti již vyjadřoval a dospěl k závěru, že samotná povinnost součinnosti kontrolované osoby nemusí být v rozporu se zákazem sebeobviňování (rozsudek ze dne 15. 12. 2016, čj. 2 As 254/2016  39). Obviněný z přestupku má přesto právo zvolit si procesní strategii (rozsudky NSS ze dne 15. 12. 2017, čj. 4 As 199/2017  30, či ze dne 4. 11. 2009, čj. 2 As 17/2009  60). Obviněný může v řízení zůstat například zcela pasivní, tedy neposkytnout správním orgánům potřebnou součinnost. Tuto volbu mu nelze klást k tíži při rozhodování ve věci samé (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, čj. 10 As 24/2015  71, č. 3577/2017 Sb. NSS, nebo rozsudek NSS ze dne 4. 9. 2019, čj. 6 As 54/2019  40). [14] Obdobný postoj zaujal i NSS v rozsudku ze dne 16. 5. 2019, čj. 9 As 56/2019  28, v němž soud vyslovil následující závěr podstatný pro posuzovanou věc: „Obstrukční taktika užitá obviněným či jeho zmocněncem v průběhu správního řízení však nemůže být správním orgánem použita jako přitěžující okolnost při stanovení sankce za přestupek (správní delikt). Výše pokuty má odrážet závažnost přestupku, způsob jeho spáchání, následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Uložená sankce se proto musí vázat toliko na posouzení protiprávního jedná