5 Afs 144/2020 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 144/2020- 33 - text  5 Afs 144/2020 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ing. J. K., zastoupen JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2020, č. j. 30 Af 19/2018–64, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Žalobce se kasační stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2018, č. j. 8632/18/510031462704389. Uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil platební výměr Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 4. 8. 2017, č. j. 1226453/17/230870461401727, jímž byl žalobce vyrozuměn o předpisu úroku z prodlení s úhradou daně z nemovitostí (nyní daň z nemovitých věcí) za zdaňovací období roku 2013 ve výši 4 236 Kč. [2] Krajský soud se ztotožnil se závěry prezentovanými v žalobou napadeném rozhodnutí žalovaného. Konstatoval, že pro posouzení věci je rozhodné pouze to, zda byly naplněny podmínky stanovené v § 252 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v relevantním znění (dále jen „daňový řád“), tedy zda byla daň uhrazena po její splatnosti a úrok z prodlení byl vypočten ve správné výši. Žalobní námitky týkající se příjmových a majetkových poměrů žalobce a rovněž námitky neúčelnosti a nesmyslnosti rozhodnutí daňových orgánů jsou tedy dle krajského soudu ve vztahu k předmětu řízení zcela mimoběžné, neboť daňové orgány nebyly při vydání napadených rozhodnutí oprávněny tyto skutečnosti posuzovat. [3] Za mimoběžnou považoval krajský soud rovněž žalobní argumentaci, podle níž jsou napadená rozhodnutí daňových orgánů jistou formou omezení osobní svobody a odporují tedy čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť „civilní sankce“ nesmí spočívat v odnětí ani omezení osobní svobody. V této souvislosti krajský soud poukázal na to, že napadenými rozhodnutími nebyla žalobci uložena „civilní sankce“ ani nebylo nijak zasaženo do jeho práva na osobní svobodu. [4] Dále se krajský soud zabýval žalobními námitkami týkajícími se skutečnosti, že sporný úrok byl určen za období, kdy bylo s žalobcem vedeno konkursní řízení. V této souvislosti krajský soud především zdůraznil, že na posuzovanou věc nelze uplatnit zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), neboť konkursní řízení bylo ve vztahu k žalobci zahájeno již v roce 2000, tedy před účinností tohoto zákona, a proběhlo tak v režimu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“). Dále krajský soud zrekapituloval relevantní právní úpravu a konstatoval, že podle ní byla v posuzovaném případě daň z nemovitostí za rok 2013, k níž se sporný úrok vztahuje, nepochybně pohledávkou za podstatou, neboť vznikla po zjištění úpadku žalobce a prohlášení konkursu na jeho majetek. Krajský soud tedy uzavřel, že zákonem stanovené úročení daňové pohledávky podle § 252 odst. 1 a 2 daňového řádu v posuzovaném případě nevylučuje § 243 odst. 3 daňového řádu ani § 33 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání. Ustanovení § 243 odst. 3 daňového řádu dle důvodové zprávy k tomuto ustanovení upravuje toliko daňovou pohledávku, která není pohledávkou za podstatou, na posuzovaný případ tedy nedopadá. Obdobně na věc nedopadal § 33 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, neboť ten se týkal výlučně uspokojení z rozvrhu a navíc dopadal pouze na pohledávky vzniklé před prohlášením konkursu. Skutečnost, že na majetek žalobce byl během předmětného období prohlášen konkurs s dopadem do dispozičních či podnikatelských oprávnění žalobce, není vzhledem k uvedenému dle krajského soudu pro posouzení věci relevantní. Daň z nemovitostí za rok 2013 sice byla v posuzovaném případě pohledávkou za podstatou a mohla být tedy uhrazena a také nakonec byla uhrazena správcem konkursní podstaty, pro posuzovanou věc je však rozhodné pouze to, zda a po jakou dobu nebyla daň uhrazena. Za včasnou úhradu daně totiž daňovým orgánům stále odpovídá žalobce, který má v případě pochybení správce konkursní podstaty (jeho zaviněného prodlení s úhradou daně z nemovitostí) právo domáhat se na něm náhrady škody podle § 8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Žalobce (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž obdobně jako v žalobě poukazuje na svou složitou finanční situaci a na konkursní řízení, které proti němu bylo v minulosti vedeno a jímž byl zasažen nejen on, ale i celá jeho rodina. Je přesvědčen, že kvůli dluhům vzniklým před mnoha lety nemůže být po celý zbytek života stigmatizován a nesouhlasí tedy se závěrem prezentovaným krajským soudem v napadeném rozsudku, který dle jeho názoru odporuje obecné zásadě spravedlnosti. Stěžovatel má za to, že se fakticky stal otrokem svých věřitelů a v této souvislosti opět odkazuje zejména na čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě ochraně lidských práv a základních svobod a na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť vymáhání dluhů vzešlých z podnikání před 20 lety považuje za určitou formu omezení svobody, a dodává, že popsaný stav vede rovněž k popření dalších jeho ústavně zaručených práv, jako je právo na rodinný život. [6] Stěžovatel považuje za nesprávný závěr krajského soudu o tom, že zákon nevylučuje vznik úroku z prodlení v případě daně, která je pohledávkou za podstatou, neboť má za to, že taková úvaha neobstojí ve světle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dle stěžovatele § 33 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání vylučuje uspokojení úroků z prodlení, které přirostly v době od prohlášení konkursu, přičemž cílem tohoto ustanovení bylo, aby výše přihlášených pohledávek zůstala po celou dobu konkursního řízení stejná. Stěžovatel tedy považuje uložení povinnosti hradit úrok z prodlení za neúčelné, nezákonné a rozporné s daňovým řízením a se smyslem a účelem správy daní. [7] Dále stěžovatel s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2156/2013, vznesl „z opatrnosti“ námitku promlčení týkající se předpisu úroku z prodlení, v níž konkrétně uvádí, že „rozhodnutí správce daně o vyměření úroku z prodlení úhrady daně z nemovitostí za období roku 2011 č. j. 1226451/17/230870461401727“ bylo vydáno až po uplynutí promlčecí lhůty, která měla dle jeho mínění marně uplynout 3 měsíce poté, co nabylo právní moci usnesení o zrušení konkursu. [8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku a odkázal na něj. Nad rámec již uvedeného žalovaný dodal, že námitka promlčení týkající se předpisu úroku z prodlení byla uplatněna poprvé až v kasační stížnosti, přičemž tato argumentace navíc nemá oporu v žádném právním předpisu. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [10] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [11] Nejvyšší správní soud především připomíná, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019 – 63, publ. pod č. 4051/2020 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), „aby vůbec byla kasační stížnost způsobilá k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu, proti němuž byla podána, a nikoli nějaký jiný akt (byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející napadenému rozhodnutí krajského soudu).“ Stěžovatel v převážné části kasační stížnosti pouze zopakoval uplatněné žalobní body (dříve odvolací námitky) bez další argumentace směřující proti odůvodnění rozsudku krajského soudu. Důvody kasační stížnosti se však musí vztahovat nikoli k žalobou napad