5 As 142/2021 — Nejvyšší správní soud

5 As 142/2021- 37 - text  5 As 142/2021 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ing L. K., zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, se sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha 6  Dejvice, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě  pobočka v Olomouci ze dne 8. 4. 2021, č. j. 72 A 35/201975, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě  pobočka v Olomouci ze dne 8. 4. 2021, č. j. 72 A 35/201975, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2019, č. j. KUZL8672/20193, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů soudních řízení ve výši 20 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Václava Voříška, se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 4. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě  pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2019, č. j. KUZL8672/20193; tímto rozhodnutím žalovaný částečně změnil výrok I. rozhodnutí Městského úřadu Vsetín (dále jen „městský úřad“) ze dne 27. 11. 2018, zn. MUVSS 35019/2018/OSA (dále „rozhodnutí zn. MUVSS 35019/2018/OSA“ nebo též „prvostupňové rozhodnutí“) a ve zbytku jeho rozhodnutí potvrdil. [2] Prvostupňovým rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném ke dni spáchání přestupku (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že jako provozovatel motorového vozidla registrační značky X v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť dne 27. 2. 2018 v 9:30 hod na silnici I. třídy č. 57, Vsetín Potůčky u č.p. 179 ve směru jízdy od obce Jablůnka směrem k obci Ústí, blíže neustanovený řidič řídil výše uvedené vozidlo, kdy automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích byla tomuto vozidlu naměřena okamžitá rychlost ve výši 65 km/h po odečtení tolerance 3 km/h, přičemž v daném úseku je stanovena nejvyšší dovolená rychlost jízdy 50 km/h. Za spáchání přestupku byla stěžovateli uložena pokuta dle § 125f odst. 4 a § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu ve výši 2 000 Kč. [3] Proti rozhodnutí městského úřadu podal stěžovatel odvolání; v něm toliko žádal informace o oprávněné úřední osobě, avšak žádné odvolací důvody neuvedl. Ze spisu žalovaného vyplývá, že sdělení o oprávněné úřední osobě i rozhodnutí žalovaného je datováno ke stejnému dni, tj. 25. 7. 2019. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pozměnil výrok I. městského úřadu tak, že konkretizoval některé okolnosti týkající se spáchaného skutku, respektive upravil formulaci tohoto výroku; co do výroku o uložení pokuty za přestupek a náhradě nákladů řízení prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [4] V žalobě stěžovatel uvádí, že nebyl k jeho žádosti poučen o oprávněné úřední osobě a tím žalovaný porušil § 15 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a tato procesní vada mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť stěžovateli byla upřena možnost proti úřední osobě vznést námitku podjatosti. V textu žaloby předestřel důvody, které dle jeho názoru svědčí o negativním vztahu oprávněné úřední osoby (Mgr. M. T.) vůči zmocněnci stěžovatele (P. K.). Dále stěžovatel namítá, že byl v odvolacím řízení dotčen na svých procesních právech, neboť žalovaný prováděl rozbor snímku ze záznamu o přestupku, tedy dokazování, aniž by stěžovatele o tomto vyrozuměl, umožnil mu dokazování se zúčastnit a se svými závěry ho ani neseznámil. Podle stěžovatele bylo měření rychlosti provedeno v rozporu s právními předpisy, neboť rychlost měřila obecní policie, která však neuveřejnila zřízení stálého automatizovaného systému dle § 24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii. Stěžovatel sdělil své výhrady proti uložené sankci; namítá, že mu správní orgán k tíži přičítá skutečnosti v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání. Dále se domnívá, že městská policie postupovala v rozporu s § 79a silničního zákona, když měření rychlosti prováděla na místě, které k tomu nebylo vyhrazeno Policií ČR. Stěžovatel tvrdí, že skutečnosti o tom, z jakého přestupku je viněn, jaké právní ustanovení měl porušit a v čem protiprávní jednání spočívalo, se dozvěděl až z rozhodnutí žalovaného, jenž změnil výrok správního orgánu prvního stupně. Tato vada je natolik intenzivní, že ji nelze zhojit odvolacím orgánem změnou výroku. Výrok prvostupňového rozhodnutí je nezákonný rovněž z toho důvodu, že stěžovateli ukládá pokutu ve výši 2 000 Kč. Dále stěžovatel a jeho právní zástupce vyslovuje svůj nesouhlas s publikací jejich osobních údajů na webu Nejvyššího správního soudu. Krajskému soudu navrhuje, aby zrušil rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. [5] Krajský soud žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Až na malé výhrady se plně ztotožnil s tím, co ve svých rozhodnutích uvedli městský úřad i žalovaný, a také s tím, co žalovaný uvedl ve vyjádření k žalobě. K námitce týkající se nesdělení údajů o oprávněné úřední osobě rozhodující o odvolání uvedl, že žalovaný porušil § 15 odst. 4 správního řádu, neboť stěžovateli zaslal oznámení o jménu oprávněné úřední osoby až společně s rozhodnutím o odvolání. Krajský soud je však toho názoru, že toto pochybení nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Svůj závěr odůvodnil tím, že tvrzení stěžovatele nesplňuje požadavky kladené judikaturou na konkrétnost důvodů, ze kterých lze možnou podjatost oprávněné úřední osoby dovozovat, a také tím, že samotný poukaz na používání účelových obstrukčních praktik v přestupkovém řízení nelze dle judikatury Nejvyššího správního soudu považovat za důvod podjatosti. Krajský soud v této souvislosti též odkázal na usnesení žalovaného ze dne 30. 4. 2020 (č. j. KUZL83821/2019) a navazující rozhodnutí Ministerstva dopravy z 21. 8. 2020 (č. j. 1805/2020160SPR/3; oba dokumenty jsou součástí správního spisu  pozn. NSS), jejichž předmětem byla obdobná situace, jako v nyní souzené věci, a tedy otázka podjatosti Mgr. T.; z těchto rozhodnutí plyne, že Mgr. T. není vyloučen z projednání věci. [6] Nedůvodná je dle krajského soudu též námitka ohledně porušení práva být přítomen při dokazování. Krajský soud uvedl, že dokazování rozborem snímku změřeného vozidla prováděl městský úřad a stěžovatele k tomuto úkonu předvolal, avšak ten se nedostavil. Žalovaný dokazování neprováděl, pouze doplnil úvahy o hodnocení provedeného důkazu. Jdeli o výši pokuty, ta byla uložena v zákonném rozmezí. Krajský soud připustil, že úvahy městského úřadu působí nepřesně, z celého kontextu a z upřesnění žalovaným v bodě 38. napadeného rozhodnutí se podává, že správní orgány hodnotily způsob spáchání přestupku, tj. překroční rychlosti u přechodu pro chodce. Správní uvážení nebylo zneužito, ani nebyly překročeny jeho meze. [7] Liché jsou podle krajského soudu rovněž námitky ohledně toho, že městská policie nebyla oprávněna měřit rychlost a pořídit důkaz o měření rychlosti, že městská policie nezveřejnila informaci o zřízení automatizovaného technického systému a že nebylo prokázáno, že by městská policie měřila rychlost vozidel v místě určeném Policií ČR. [8] V kasační stížnosti stěžovatel primárně namítá, že krajský soud neposoudil správně jeho žalobní námitku týkající se toho, že nebyl správním orgánem poučen o oprávněné úřední osobě Stěžovatel podotkl, že podstatou jeho žalobní námitky nebylo tvrzení, že „Mgr. T. je podjatý“, nýbrž pouze to, že „žalobce byl krácen na svých právech, pokud mu nebylo umožněno podjatost oprávněné úřední osoby namítat.“ Stěžovatel se domnívá, že samotnou námitku podjatosti v řízení před soudem formulovat nemusí, a proto nepochybil, pokud v žalobě nespecifikoval konkrétní jednání oprávněné úřední osoby svědčící o její podjatosti vůči zástupci stěžovatele; takové tvrzení by totiž vyžadovalo rozsáhlé dokazování, které patří do správního řízení. Stěžovatel uznává, že poukázání na používání účelových a obstrukčních praktik v obecné rovině nezakládá důvod podjatosti. Avšak v případě, kdy je větší část rozhodnutí věnována hodnocení procesní strategie zmocněnce v jiných věcech bez relevance k dané věci, může se o důvod k podjatosti jednat. Stěžovatel dodává, že v nyní projednávané věci bylo v