6 Ads 279/2021 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 279/2021- 41 - text  6 Ads 279/2021 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: Kalis, s. r. o., sídlem U Pošty 273/9, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2018, č. j. MPSV2018/116765421/1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2021, č. j. 29 Ad 8/201893, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2021, č. j. 29 Ad 8/201893, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení [1] Dne 1. 6. 2018 Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Brně (správní orgán prvního stupně) výrokem I poskytl žalobkyni příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za 1. čtvrtletí roku 2018 podle § 78a odst. 1, 2, 3, 4, 5 a 8 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve výši 126 889 Kč a výrokem II mu neposkytl příspěvek podle § 78a odst. 3 a 8 písm. e) zákona o zaměstnanosti ve výši 29 111 Kč. Tuto částku žalobkyně uplatňovala jako náklady na dopravu zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, na pracoviště a z pracoviště, o které lze dle § 78a odst. 12 písm. c) ve spojení s odst. 3 zákona o zaměstnanosti zvýšit příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (dále jen “zvýšené náklady”). Zvýšené náklady měly spočívat v nákladech na přepravu (pracovní cesty) zaměstnanců jakožto lektorů automobilem na místa přednášek a školení mimo sídlo žalobkyně. Žalobkyně tyto náklady dokládala cestovními příkazy a vyúčtováním pracovních cest. [2] Odvolání žalobkyně proti výroku II žalovaný zamítl. Žalovaný konstatoval, že cestovní náhrady pro účely příspěvku dle § 78a odst. 3 zákona o zaměstnanosti nelze uplatnit. Odkázal na § 42 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, z nějž vyplývá, že pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Z § 34a zákoníku práce plyne, že pracovištěm, pokud není stanoveno jinak, se rozumí místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Již ze skutečnosti, že zaměstnanci byli vysíláni na pracovní cesty, tj. z právní povahy pracovních cest, je dle žalovaného zřejmé, že se nemohlo jednat o dopravu zaměstnanců na pracoviště či z pracoviště. Výkon lektorské činnosti zaměstnanců u klienta zaměstnavatele nelze pokládat za výkon práce na pracovišti zaměstnavatele, ale za výkon práce na pracovní cestě nebo mimo pravidelné pracoviště. [3] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně u Krajského soudu v Brně, který shledal rozhodnutí žalovaného i správního orgánu prvního stupně nepřezkoumatelnými, proto je rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 29 Ad 8/201865, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] Tento rozsudek ovšem zrušil Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 11. 3. 2021, č. j. 6 Ads 233/201931, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Neztotožnil se s jeho závěrem o nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí, a zavázal jej proto posoudit rozhodnutí žalovaného v rozsahu žalobních námitek z hlediska věcné správnosti. Pokud by krajský soud shledal, že existují důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, byl oprávněn toto prvostupňové rozhodnutí zrušit pouze v takovém rozsahu, v jakém bylo napadeno odvoláním, tedy co do výroku II, nikoliv výroku I. [5] Krajský soud opětovně rozhodl dne 28. 7. 2021 rozsudkem č. j. 29 Ad 8/2018–93. [6] Krajský soud konstatoval, že za situace, kdy náplň práce zaměstnance na chráněném pracovním místě neumožňuje vytvoření pravidelného pracoviště, nelze se omezit pouze na jazykový výklad § 78a odst. 12 písm. c) bodu 1 zákona o zaměstnanosti. Takový výklad by totiž nejenže zakládal nespravedlivé rozdíly mezi zaměstnanci na chráněných pracovních místech, jejichž práce umožňuje mít pravidelné pracoviště, oproti zaměstnancům, jejichž povaha práce pravidelné pracoviště mít neumožňuje, zároveň by demotivoval zaměstnavatele k vytváření chráněných pracovních pozic pro práce, jejichž povaha neumožňuje mít pravidelné pracoviště, neboť na rozdíl od běžného pracovního místa zaměstnavateli s vytvořením chráněného pracovního místa mohou vznikat náklady, na něž by však nemohl čerpat příspěvek ze státní politiky zaměstnanosti. Dle krajského soudu přitom není sporu o tom, že § 78a zákona o zaměstnanosti byl do zákona o zaměstnanosti inkorporován právě jako motivační faktor k vytváření chráněných pracovních míst (jedná se o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením). Toto ustanovení proto musí být vykládáno tak, že se jedná o příspěvek na dopravu zaměstnance z místa a na místo, která s přihlédnutím k povaze jeho práce je nezbytná pro plnění běžných pracovních úkolů, vyplývajících zaměstnanci z pracovněprávního poměru. [7] Soud proto zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí správního orgánu I. stupně v rozsahu výroku II. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně [8] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost. [9] Stěžovatel nejdříve zdůrazňuje, že z jeho strany nedošlo ke změně rozhodovací praxe po roce 2018. Zvýšený příspěvek byl žalobkyni poskytován na základě rozhodnutí úřadu práce. Nezákonným postupem správního orgánu v minulosti však žalovaný nemůže být nyní vázán. Právní úprava účinná do 31. 12. 2017 zcela zjevně vylučovala poskytnutí příspěvku a rovněž i zvýšeného příspěvku na náklady na dopravu, pokud zaměstnanec pracoval na jiném než na vymezeném chráněném místě ve smyslu § 77 zákona o zaměstnanosti, přičemž toto místo bylo vždy konkretizováno konkrétní adresou daného pracoviště. [10] Nová právní úprava účinná od 1. 1. 2018 již nevázala možnost poskytovat příspěvek na práci na vymezeném chráněném místě a nemožnost uplatňovat cestovní náhrady za pracovní cesty jako náklady na dopravu neplyne ze zákona takto explicitně. Je proto nutné využít i jiné výkladové přístupy. [11] Dle stěžovatele je zásadní rozdíl mezi dopravou na pracoviště a z pracoviště a pracovní cestou. Doprava na pracoviště a z pracoviště je obecně povinností zaměstnance, jejíž náklady nemá zaměstnavatel povinnost hradit ani není povinen ji technicky zajišťovat. Pokud tak někteří zaměstnavatelé činí, jedná se o benefit pro zaměstnance nad rámec právního řádu. Ostatně přispívat zaměstnavatelům na takový benefit ve vztahu ke zdravotně postiženým zaměstnancům je účelem zvýšení tohoto příspěvku. Dle § 42 zákoníku práce se pracovní cestou rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Cestovní náhrady za pracovní cestu je zaměstnavatel povinen uhradit, a to všem zaměstnancům. Příspěvek dle § 78a odst. 3 zákona o zaměstnanosti a jeho zvýšení se však poskytuje pouze na specifické náklady vynaložené zaměstnavatelem na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Běžné náklady, které vznikají zaměstnavateli ve vztahu ke všem zaměstnancům (jako jsou cestovní náhrady v případě pracovní cesty) pro účely tohoto příspěvku uplatnit nelze. Z uvedeného důvodu je také irelevantní, jaký způsob dopravy žalobkyně užila (automobil či veřejná doprava). [12] Stěžovatel nesouhlasí s výkladem, že by pracovištěm pro účely § 78a odst. 12 písm. c) zákona o zaměstnanosti mělo být místo výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce ve smyslu § 42 zákoníku práce. Takový výklad jde dle stěžovatele zcela nad rámec zákona o zaměstnanosti, jeho koncepci a teleologický výklad. Záměrem zákonodárce nepochybně nebylo hradit veškeré náklady, které zaměstnavateli při výkonu jeho podnikatelské činnosti vznikají, ale jen náklady vymezené v příslušných ustanoveních zákona o zaměstnanosti, z nichž jednoznačně plyne, že v rámci zvýšeného příspěvku lze zaměstnavateli hradit pouze náklady na dopravu zaměstnanců na pracoviště a z pracoviště. Toto vymezení dle stěžovatele nezakládá nespravedlivé rozdíly mezi zaměstnavateli. Rozdíl vyplývá ze samotné podstaty podnikatelské činnosti žalobkyně, která se pochopitelně od jiných zaměstnavatelů odlišuje. Stejně tak stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem, že by jím předestřený výklad demotivoval zaměstnavatele k vytváření chráněných pracovních pozic pro práce, jejichž povaha neumožňuje mít pravidelné pracoviště. Smyslem příspěvku není hrazení veškerých nákladů, které zaměstnavateli vznikají. Ze zákoníku práce (resp. právní úpravy, z níž plyne, že dopravu na běžné pracoviště na rozdíl od cestovních náhrad zaměstnavatel nehradí) dle stěžovatele plyne, že výkon práce mimo běžné pracoviště není z pohledu zaměstnance žádoucí a nejedná se o zcela běžný stav. Obtížně lze motivovat zaměstnavatele, kteří jsou uznanými zaměstnavateli na chráněném trhu práce, aby tímto zp