7 Afs 222/2022 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 222/2022- 31 - text  7 Afs 222/2022 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Michala Bobka a Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: DevClub s. r. o., se sídlem Jungmannova 32/25, Praha 1, zastoupené Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem Šafaříkovy sady 5, Plzeň, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2022, č. j. 17 Af 5/202144, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 6. 10. 2020, č. j. 43679/202051000012, shledal Celní úřad pro hlavní město Prahu žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku dle § 59 odst. 1 písm. a) zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, ve znění účinném do 28. 7. 2016, jehož se měla dopustit tím, že v rozporu s § 15 odst. 1 tohoto zákona minimálně dne 14. 1. 2016 nakládala formou skladování s neznačeným lihem. Celní úřad proto uložil stěžovatelce pokutu ve výši 80 000 Kč a povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Celní úřad zároveň rozhodl o zabrání neznačených lihovin. [2] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Generální ředitelství cel (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 31. 12. 2020, č. j. 577362/2020900000313, odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. [3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2022, č. j. 17 Af 5/202144, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného. Před městským soudem žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný vyvozoval skutečnosti a závěry, jež z provedeného dokazování nevyplývaly. Žalobkyni bylo dle jejího názoru prokázáno nakládání s neznačeným lihem pouze na základě výsledků jiného řízení, v němž jí byla doměřena spotřební daň z řádně značených lihovin, vína a piva. V tomto řízení nebyla žalobkyně úspěšná, jelikož neunesla důkazní břemeno, které na ní v daňovém řízení leželo. V přestupkovém řízení ovšem naopak leží důkazní břemeno na správním orgánu. [4] Městský soud po rekapitulaci dalších podkladů správního řízení, z nichž správní orgány při posuzování viny žalobkyně vycházely, konstatoval, že žalovaný v dostatečném rozsahu prokázal, že s neznačeným lihem nakládala právě žalobkyně. Námitku přenášení důkazního břemene v přestupkovém řízení na žalobkyni městský soud odmítl s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/201164, dle nějž má účastník řízení povinnost prokázat, co sám tvrdí, pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet. Dle městského soudu vycházel žalovaný z výsledků daňového řízení, v němž žalobkyně skutečně neunesla důkazní břemeno, pouze doplňkově. Odpovědnost žalobkyně za přestupek byla dostatečně prokázána na základě celkového hodnocení více podkladů pro rozhodnutí. Žalovaný v dostatečné míře prokázal, že to byla právě žalobkyně, kdo skladoval neznačený líh, čímž spáchala přestupek dle § 51 odst. 1 písm. a) zákona č. 307/2013 Sb. [5] K námitce týkající se promlčení přestupku, respektive otázky přerušení běhu promlčecí doby, městský soud uvedl, že zrušení prvostupňového rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost nemělo na schopnost prvostupňového rozhodnutí přerušit běh promlčecí doby vliv. Pokud bylo prvostupňové rozhodnutí následně zrušeno pro nepřezkoumatelnost, nelze mít bez dalšího za to, že jeho jediným cílem bylo ovlivnit běh promlčecí doby a „stihnout lhůtu“ pro zahájení řízení. [6] Námitce opomenutí některých navrhovaných důkazů městský soud rovněž nepřisvědčil. Poukázal na prvostupňové rozhodnutí, dle kterého navrhované důkazy byly provedeny a jsou jeho podkladem. Dále městský soud souhlasil se žalovaným, jenž zdůvodnil neprovedení některých navrhovaných důkazů jejich neúčelností či nadbytečností. Městský soud sám proto tyto důkazy také neprováděl. [7] Konečně ani s námitkou týkající se nesprávného procesního postupu správního orgánu se městský soud neztotožnil. Žalobkyně namítala porušení svých procesních práv, jestliže nebyla poté, co správní orgán prvního stupně doplnil dokazování o ní navržený spisový materiál, opětovně vyzvána k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Městský soud sice akceptoval, že obecně musí být po doplnění podkladů účastníci řízení opětovně vyzváni k seznámení se s nimi. Nicméně v projednávané věci bylo dokazování doplněno výhradně na základě návrhu žalobkyně o podklady, jejichž obsah jí byl nepochybně znám, neboť se týkaly řízení, v nichž byla sama účastnicí a v nichž aktivně hájila svá práva. Zrušení napadeného rozhodnutí by tak bylo projevem přílišného formalismu, a to navzdory skutečnosti, že bylo vedeno řízení o přestupku. K námitce žalobkyně, že měla být přizvána k provedení dokazování, městský soud odkázal na oznámení a sdělení účastníkovi řízení před vydáním rozhodnutí ze dne 16. 4. 2020. Tímto oznámením byla žalobkyně seznámena se skutečností, že dle § 49 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „s. ř.“) ve věci nebude nařízeno ústní jednání. Tímto oznámením byla žalobkyně dále poučena o svém právu nařízení ústního jednání žádat dle § 80 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Pokud žalobkyně svého práva nevyužila, nemůže se dle městského soudu nenařízení ústního jednání a provedení dokazování mimo ústní jednání nyní dovolávat. II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného [8] Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) v celém rozsahu kasační stížností, jejíž důvody spatřuje v § 103 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Navrhuje, aby NSS napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [9] Předně stěžovatelka namítá nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení. Městský soud dle stěžovatelky správně vymezil pojem nakládání s neznačeným lihem dle zákona o povinném značení lihu. Tyto závěry nicméně nesprávně aplikoval na projednávaný případ. Stěžovatelka městskému soudu a správním orgánům vytýká zaměňování její vědomosti o lihu s vědomostí o neznačeném lihu. Stěžovatelka upozorňuje na svou nemožnost nakládat s prostory, ve kterých byly neznačené lihoviny nalezeny, což bylo prokázáno i v řízení před soudem a správními orgány. Stěžovatelka byla sice nájemkyní prostor, v nichž byly neznačené lihoviny nalezeny. Nicméně v důsledku sporů s pronajímatelem těchto prostor do nich ztratila přístup. K nalezeným lihovinám proto měly nezávisle na vůli stěžovatelky přístup třetí osoby. Stěžovatelka poukazuje na důkazy (spisové materiály z řízení o trestních oznámeních), z nichž vyplývá, že v dotčených prostorách docházelo ke škodám na jejích věcech. Dle názoru stěžovatelky je tak nanejvýš pravděpodobné, že k poničení či stržení kolků došlo ze strany třetích osob, čemuž ale nemohla v důsledku ztráty kontroly nad dotčenými prostorami zabránit. [10] Stěžovatelka také napadá nesprávný přenos důkazního břemene, které mělo v dotčeném řízení o přestupku fakticky tížit stěžovatelku jako obviněnou. Správní orgány a městský soud požadovaly, aby stěžovatelka svá tvrzení prokázala. Stěžovatelka má za to, že její vina nebyla v řízeních před správními orgány a městským soudem dostatečně prokázána. Závěr o její vině tak správní orgány a městský soud přijaly na základě toho, že stěžovatelka nedostála požadavku prokázat svá tvrzení, čímž na ni bylo v přestupkovém řízení nesprávně přeneseno důkazní břemeno. [11] Stěžovatelka dále namítá vady řízení před městským soudem. Soud označil jí navrhované důkazy za nesouvisející s předmětem soudního řízení a neprovedl je. Tyto důkazy však mohly dle názoru stěžovatelky prokázat, že s lihovinami neoprávněně manipulovaly třetí osoby, čímž by byla zpochybněna její vědomost o existenci neznačeného lihu, k níž městský soud a správní orgány nesprávně dospěly. Dle stěžovatelky byly žalovaným provedeny pouze důkazy svědčící v její neprospěch (a nadto následně nesprávně hodnoceny), zatímco důkazy v její prospěch zůstaly opomenuty. Stěžovatelka též nesouhlasí se závěrem městského soudu v otázce vytýkaného neseznámení stěžovatelky s podklady pro rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Městský soud sice stěžovatelku upozornil na možnost požadovat konání ústního jednání, na němž by bylo provedeno dokazování. Stěžovatelka má ovšem za to, že jí nelze klást k tíži, že sama nenavrhla konání ústního jednání. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by jí nenavrhnutí ústního jednání zbavilo možnosti následně namítat vady řízení spočívající v jejím neseznámení s podklady pro rozhodnutí. [12] Konečně stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro jeho nesrozumi