8 As 20/2020 — Nejvyšší správní soud

8 As 20/2020- 81 - text  8 As 20/2020-87 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: V. P., zastoupena JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem Tyršova 64, Náchod, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Statek Stárkov s.r.o., se sídlem Stárkov 102, II) L. L., bytem V. D. X, H., III) V. H., bytem n. X. l. X, N. M. nad M., IV) město Hronov, se sídlem Čs. armády 5, Hronov, V) K. H., bytem V. D. X, H., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2018, čj. KUKHK20959/DS/20182Ma, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2020, čj. 30 A 103/201851, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2020, čj. 30 A 103/201851, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Městský úřad Hronov (dále „správní orgán I. stupně“) na žádost osoby zúčastněné na řízení V) (dále „žadatelka“) rozhodnutím ze dne 4. 4. 2018, čj. MUHR/OM/1813/2018, určil, že „na pozemku stavební parcela č. XA v k. ú. V. D., v obci H., se nachází veřejně přístupná účelová komunikace o střední délce cca 23 metrů a o výměře cca 60 m2 dle přílohy č. 1 tohoto rozhodnutí“. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“), která je vlastnicí dotčeného pozemku p. č. st. XA, odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. [2] Následně podala stěžovatelka proti rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Hradci Králové žalobu, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. [3] Krajský soud uvedl, že správní orgány rozhodovaly pouze o části komunikace, která vede od silnice III. třídy až k lesu, a to o části, která se nachází na pozemku p. č. st. XA. Ve zbylé části komunikace její vlastníci zřejmě akceptují, že jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Žadatelce šlo pouze o část pozemku p. č. st. XA, a to v souvislosti s užíváním pozemku p. č. st. XB a objektu č. p. X. Zmínilali i zemědělské pozemky v severozápadní části obce, zdůraznila tím význam užívání části pozemku p. č. st. XA i pro potřeby jiných. K hájení zájmů vlastníků zemědělských pozemků však nebyla aktivně legitimována. Není proto vadou, jestliže v rozhodnutí správního orgánu I. stupně nejsou tito vlastníci a jejich pozemky výslovně vyjmenováni. Řešeno totiž bylo dopravní napojení objektu č. p. X na silniční síť přes část pozemku p. č. st. XA v kontextu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Užívání této části dalšími osobami pak je otázkou obecného užívání komunikace. Otázka věcných břemen zřízených ve prospěch nemovitostí právních předchůdců žadatelky zatěžujících pozemek p. č. st. XA je bezvýznamná. V době zřízení práva osobního užívání k pozemku p. č. st. XA, tj. dne 27. 10. 1987, totiž nemohl být tento pozemek zatížen žádným věcným břemenem. Dnem nabytí majetku do státního socialistického vlastnictví zanikla zástavní práva a věcná břemena na tomto majetku podle § 396 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník. [4] Správní orgán I. stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že dotčená část pozemku p. č. st. XA je nejen jedinou dopravní cestou a přístupem k nemovitostem žadatelky, nýbrž že je užívána širokým okruhem uživatelů několik desetiletí. Přestože je odůvodnění stran otázky jediné dopravní cesty kusé, je s ohledem na obsah celého rozhodnutí správního orgánu I. stupně dostatečné. Nadto stěžovatelka proti samotné cestě k těmto nemovitostem žadatelky přes část pozemku p. č. st. XA nic nenamítá. Krajský soud má s ohledem na výpovědi V. B. a M. K. a na snímky pozemkové mapy a letecký snímek z 50. let za prokázané, že dotčená veřejně prospěšná účelová komunikace existuje jak vcelku, tak v části pozemku p. č. st. XA, přinejmenším od 50. let 20. století. Její část na pozemku p. č. st. XA je jedinou dopravní cestou spojující nemovitosti žadatelky s ostatními pozemními komunikacemi. Stav této komunikace je stejný, jako byl před 70 lety. To je viditelné z leteckého snímku. Tento stav svědčí o tom, že cesta byla po celou dobu užívána nejen žadatelkou a jejími právními předchůdci, ale i dalšími vlastníky pozemků v daném prostoru či veřejností. Nebyloli by tomu tak, zarostla by cesta travou. Tomu odpovídají i vyjádření dalších účastníků správního řízení. [5] Není prokázáno, že by do přelomu tisíciletí předchozí vlastníci pozemku p. č. st. XA bránili vlastníkům pozemku p. č. st. XB a objektu č. p. X v jejím užívání za účelem přístupu k jejich nemovitostem nebo že bránili v užívání této cesty i jiným vlastníkům pozemků v daném prostoru. Jde o komunikaci, u níž již nelze zjistit, kterým z předchozích vlastníků byla obecnému užívání věnována. Jedná se proto o veřejnou cestu užívanou od nepaměti z naléhavé komunikační potřeby, a tedy o veřejně přístupnou účelovou komunikaci (rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2009, čj. 5 As 27/200966, č. 2012/2010 Sb. NSS). Ve správním řízení bylo prokázáno, že některý z vlastníků pozemku p. č. st. 12 dal konkludentní souhlas s užíváním cesty veřejností v minulosti před 1. 1. 1992, kdy se právo osobního užívání k tomuto pozemku změnilo na vlastnictví. Vázanost tímto souhlasem přešla postupně na stěžovatelku. Nebylo proto třeba jejího opětovného souhlasu. V době uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání musela být tato skutečnost známa, neboť tato komunikace byla a je v terénu nepřehlédnutelná. [6] Správní orgán I. stupně se v rozhodnutí zabýval otázkou nutné komunikační potřeby a uvedl, z jakých důkazů vycházel. Stěžovatelka vznesla dvě možné alternativní varianty cesty až v odvolání, aniž by je odůvodnila. Žalovaný správně uvedl, že podle § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, odvolací orgán přihlíží jen k těm tvrzením a návrhům účastníka, které tento nemohl uplatnit dříve. Stěžovatelka přistupovala ke správnímu řízení povrchně. Neúčastnila se nařízených jednání. Z výsledků dokazování vyplývá, že jiná cesta k pozemku p. č. st. XB s objektem č. p. X nevede. Alternativní varianty uváděné stěžovatelkou (okolo kravína nebo ve D.) si krajský nedovede představit s ohledem na uspořádání daného území. Tyto varianty ani sama stěžovatelka neodůvodnila. Výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně je dostatečně přesný, určitý a srozumitelný, a to v kontextu jeho grafické přílohy. Protože je komunikace na pozemku p. č. st. 12 v ohybu, byla její délka vyjádřena střední délkou a tomu odpovídající plochou. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření OZNŘ [7] Stěžovatelka namítá, že skutkový stav, ze kterého vycházel správní orgán, nemá oporu v podkladech, které jsou součástí správního spisu. Správní rozhodnutí je proto nezákonné. Správní orgán I. stupně definoval veřejně přístupnou účelovou komunikaci neurčitě. Příloha č. 1 tohoto rozhodnutí není konkrétním zaměřením komunikace. Délka a šířka komunikace nebyly určeny. Správní orgány ignorovaly navržené důkazy prokazující, že daná komunikace nesplňuje parametry veřejně přístupné účelové komunikace. Řada podkladů založených ve správním spise svědčí opačnému závěru o charakteru dotčených staveb. Žadatelce svědčí právo přístupu k jejím nemovitostem ze zřízeného a existujícího věcného břemene. Pozemek p. č. XC je pro spoluvlastníky cestou z pozemku p. č. st. XA nikam, neboť dále pro ně nikam nepokračuje. Správní orgán I. stupně se nezabýval tím, zda někteří vlastníci pozemku p. č. XC vlastní za touto cestou další pozemky. K odstranění zápisu věcného břemene nedošlo, neboť se žadatelka odvolala a věcné břemeno nadále trvá. M. H. nevlastní v dané lokalitě žádné pozemky. Zda tam vlastní pozemky M. G. nebylo zjištěno. L. D. žádné pozemky navazující na komunikaci nevlastní. Město Hronov komunikaci nevyužívá a ta nenavazuje na další pozemek města. Pozemek p. č. XD nenavazuje na pozemek p. č. XC, nadto je přístupný po komunikaci p. č. XE. V. B. za cestou p. č. XC žádné pozemky nevlastní. Komunikace je patrná v terénu a na mapách, protože byla užívána žadatelkou a jejími právními předchůdci na základě věcného břemene. Výpověď V. B. a M. K. jsou bezvýznamné, neboť se vyjadřují k nemovitostem žadatelky. M. K. uvedl, že se kolem roku 2002 objevila přes pozemek brána. Brána zde však existovala již v roce 1990. [8] Ve správním řízení nebyla zkoumána otázka alternativního přístupu. Nebyl proveden výslech, který by prokazoval skutečnou potřebu kteréhokoliv vlastníka sousedních nemovitostí tyto obhospodařovat a k tomu využívat pozemek p. č. st. XA. Otázku nesouhlasu vlastníka je třeba chápat z historického hlediska. Za minulého režimu bylo nemožné odporovat proti využívání cesty zemědělskými organizacemi. V roce 1987 nabyli pozemek p. č. st. XA právní předchůdci stěžovatelky. Užívání komunikace v období od roku 1987 do 1989 nebylo prokázáno. Násle