2 As 115/2023 — Nejvyšší správní soud

2 As 115/2023- 38 - text  2 As 115/2023 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudců Mgr. Tomáše Kocourka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Ing. P. H., zast. Mgr. Patrikem Personou, advokátem, se sídlem Bedřicha Smetany 1916, Uherský Brod, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 2, Praha 4, proti nezákonnému zásahu žalované, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 8 A 200/201593, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Patrika Persony, advokáta. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal ochrany před nezákonným zásahem. Nezákonný zásah spatřoval v tom, že jej žalovaná přípisem ze dne 3. 8. 2015 předvolala, aby se k ní dne 26. 8. 2015 v 9:30 hodin dostavil za účelem provedení identifikačních úkonů k získání osobních údajů pro účely budoucí identifikace podle § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o Policii“). V době předvolání byl žalobce trestně stíhán pro skutky kvalifikované jako zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 3, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl dopustit jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. [2] Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem určil, že zásah byl nezákonný. Tento závěr odůvodnil tím, že žalovaná nemůže při výkonu pravomoci dle § 65 odst. 1 zákona o Policii vycházet výlučně z podmínek uvedených v tomto ustanovení, tedy pouze z toho, zda je předvolaná osoba obviněná či podezřelá z úmyslného trestného činu. Žalovaná je povinna posuzovat i přiměřenost opatřování osobních údajů postupem dle § 65 odst. 1 zákona o Policii, což musí být schopna odůvodnit konkrétními skutečnostmi. Žalovaná v řízení před městským soudem poukázala toliko na kriminologické či kriminalistické aspekty věci a na povahu trestné činnosti, její rozsah, počet obviněných a skutečnost, že odmítli vypovídat. Tyto důvody ovšem nepovažoval městský soud za dostatečné, neboť se buď netýkají individuálních okolností daného případu, nebo nejsou způsobilé odůvodnit závěr o nezbytnosti opatřit osobní údaje žalobce pro jeho budoucí identifikaci. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce [3] Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [4] Stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve skutečnosti, že si městský soud odporuje v závěru, zda se v tomto případě vůbec jedná o zásah. Nejprve totiž dospěl k tomu, že se jedná toliko o „organickou součást postupu policie podle § 65 zákona o Policii“, nikoliv tedy o samostatný zásah. Následně ovšem považoval skutkový děj popsaný v bodě 1 rozsudku za zásah, aniž by tento obrat jakkoliv vysvětlil. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že k samotnému odebrání vzorků vůbec nedošlo, má tedy za to, že nedošlo ani k zásahu do práv žalobce, přičemž odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, č. j. 6 A 198/2017-113. [5] Stěžovatelka namítá, že městský soud vůbec nezkoumal, zda byly naplněny podmínky § 65 zákona o Policii. Ohledně odůvodnění aplikace tohoto ustanovení nevzal v úvahu stávající judikaturu. Především si městský soud nesprávně vyložil judikatorní vývoj, kdy v rozporu se svým tvrzením použil právě starší judikaturu, zatímco novější odmítl jako neinspirativní. Městský soud rovněž nedostatečně reflektoval argumentaci stěžovatelky ohledně naplnění všech nutných podmínek. Stěžovatelka dále poukazuje na několik obdobných případů týkajících se osob, které jsou či byly obviněnými ve stejné trestní věci jako žalobce, s tím, že v nich soudy rozhodly odlišně. Konkrétně se jedná o věci vedené u Nejvyššího správní soudu pod sp. zn. 7 As 263/2016 a městského soudu pod sp. zn. 10 A 150/2015 a sp. zn. 6 A 198/2017. [6] Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší správní soud podal předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) za účelem vyjasnění vztahu směrnice 2016/680 (o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů) a nařízení 2016/679 (GDPR) a dalších souvisejících otázek (viz usnesení NSS ze dne 26. 1. 2023, č. j. 7 As 172/2022-49). Dle stěžovatelky se předkládané otázky týkají i tohoto případu, a to zejména otázka, zda je v daném případě aplikovatelný § 29 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů. Městský soud měl proto řízení přerušit a vyčkat rozhodnutí Soudního dvora, jak to učinil v jiných věcech týkajících se dané problematiky, stejně jako Nejvyšší správní soud. [7] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že předvolání nelze považovat za nezákonný zásah. Dále poukazuje na to, že žádnou škodu nezpůsobil, neboť v souvislosti s trestným činem porušování pravidel hospodářské soutěže podle § 248 trestního zákoníku lze hovořit toliko o „opatření neoprávněné výhody“, což je podstatný rozdíl pro posouzení zákonnosti zásahu. Žalobce považuje za irelevantní, že k odebrání vzorků DNA v konečném důsledku nedošlo, ostatně se tak nestalo především v důsledku předběžného opatření nařízeného městským soudem. Žalobce dále upozorňuje, že na jednu stranu žalovaná tvrdí, že k odebrání vzorků přistupuje co nejdříve po sdělení obvinění, žalobce byl ovšem vyzván k podrobení se odebrání vzorků více než jeden rok po sdělení obvinění. Není proto zřejmé, jaká událost odůvodňující tento postup měla v mezidobí nastat. Naopak, dle názoru žalobce lze usuzovat spíše na pokles míry podezření, neboť postupně docházelo k zastavování trestního stíhání některých osob obviněných ve stejné trestní věci, ve které byl obviněn žalobce. Tvrdí-li stěžovatelka, že se měl žalobce dopustit „zločinu vysokého stupně škodlivosti“, tak tyto závěry z ničeho nevyplývají. O opaku svědčí, že byl žalobce odsouzen toliko za přečin, a to k peněžitému trestu ve výši 90.000 Kč. Závěrem žalobce argumentuje, že v daném případě nemohlo být použití § 65 odst. 1 zákona o Policii proporcionální sledovanému účelu, neboť individuální okolnosti případu nemohly ve stěžovatelce vyvolat obavu, že žalobce bude páchat další trestnou činnost. III. Posouzení kasační stížnosti [8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatelku jedná zaměstnankyně, která má vysokoškolské právnické vzdělání potřebné k výkonu advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Ve vztahu k námitce poukazující na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti je třeba přisvědčit stěžovatelce, že bod 39 odůvodnění není zcela vhodně formulován. Nicméně nelze ohlédnout od toho, že se jedná toliko o narativní část odůvodnění, která pouze rekapituluje procesní vývoj věci, konkrétně výzvu městského soudu směřovanou vůči žalobci k úpravě žalobního petitu. Tuto část odůvodnění tak nelze považovat za věcné posouzení žaloby, které začíná až bodem 44. V části obsahující vlastní argumentaci soudu ve vztahu k důvodnosti uplatněné žaloby již městský soud důsledně vychází z toho, že výzva stěžovatelky je zásahem do práv ve smyslu § 82 s. ř. s. Z tohoto úhlu pohledu tak nelze hodnotit odůvodnění rozsudku jako vnitřně rozporné, jak tvrdí stěžovatelka. [11] Městský soud přitom správně vyšel z toho, že samotné předvolání zaslané stěžovatelkou žalobci, jímž byl vyzván, aby se dostavil k provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o Policii, je obecně zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. (viz rozsudky NSS ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 As 335/2017-33, a ze dne 25. 3. 2022, č. j. 2 As 237/2020-40, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18, bod 77). Stěžovatelka pomíjí, že v rozsudku ze dne 20. 10. 2022, č. j. 6 A 198/2017-113, jehož závěrů se dovolává, posuzoval městský soud zásah, jenž spočíval v neformálním telefonickém podání informace, že se má daná osoba dostavit k provedení úkonů